Jak se Janek Šavlička vydal do Říma

T o bylo za časů, kdy v Pomořanech ještě nežili lidé chytří tak, jako jsou dnes. V těch dávných časech byla celá země katolická a každý žil ve víře, že hříchy neodpouští náš Pán, ale pan farář. Tu se jednoho dne událo, že jeden zámožný sedlák, jménem Janek Šavlička, zašel ke svému faráři, aby se mu zpovídal ze svých hříchů. Ale farář držel s Jankovou ženou, která mu všemožně podstrojovala, předkládala jen ta nejlepší sousta a nalévala ten nejlepší truňk. Proto kněz Jankovi řekl: „Můj milý synu, tvoje hříchy jsou velmi těžké břímě, tak těžké, že pokud nechceš dojít věčného zatracení, tak musíš jít do Říma a odpustek si vyzvednout u papeže.“

 o se ví, z takové řeči se Janek Šavlička smutně drbal za ušima, neboť cesta do Říma je daleká a co bude zatím s jeho domem, dvorem a ženou? Ale ještě horší úděl by bylo po celou věčnost pykat v pekle, a tak si nakonec svázal ranec a vydal se s těžkým srdcem na pouť do Říma.

 yl na cestě tak tři až čtyři hodiny, když tu potkal prastarého mužíčka s velkým jídelním košem na zádech (to nebyl ani nikdo jiný než náš milý Pán, který v dávných časech putoval po světě, aby pomáhal chudým lidem). „Kampak máš tak naspěch, sousede?“ zavolal na sedláka. „Do Říma pro odpustek.“ odvětil Janek. „A k čemu je takový odpustek?“ podivil se stařeček. „Ten mi přinese odpuštění mých hříchů.“ dostal v odpověď. Tu se šediváček rozesmál, jak to umí jen náš Pán: „Tvoje hříchy ti rád odpustím, pokud jich lituješ, kvůli tomu nemusíš putovat do Říma, ale pokud chceš vidět, jak to farář zatím vede s tvojí ženou, tak se obrať a pojď se mnou.“ Honza si pomyslel: „Já hlupák, ten stařeček má pravdu!“ Poděkoval za dobrou radu a šel s mužíkem zpět do vsi.

 řed vesnicí poručil stařeček Jankovi, aby se schoval v nůši, pak si ji naložil na záda a kráčel na sedlákův dvůr. Tam se selky zeptal, zda by ho nevzala na noc pod střechu. Selka, která byla právě plna radosti, že její milý farář sedí ve sváteční světnici a dává si chutnat a vše zapijí silným pivem, chtěla dopřát trochu toho pohodlí i tomu ubohému žebrákovi, takže ho neodmítla. Když seděl stařeček se svou nůší na lavici u pece, rozjařený farář popadl džbánek a pořádně se z něj napil a pak hlubokým hlasem zpíval: „Jeden si pro milost do Říma běží, druhý si v milosti na statku leží.“ Tomu se žena smála, až se za břicho popadala, pak si také přihnula a vpadla do farářovy písně tenkým hlasem: „Já řádná jeho žena, upekla mu pecen chleba.“ „Kmotříčku, teď musejí zpívat i oni,“ zvolal farář: „když je celý svět veselý, nesmějí nám tu koukat tak kysele.“ Tu mužíček popadl džbánek, napil se a zpíval pevným a plným hlasem: „Však Šavlička v nůši si sedí, na ty pikle dlouho už hledí.“ To nenechalo Janka v nůši klidným a jal se také zpívat: „Teď už tu nesedím, jdu ven, s hodováním buď amen!“

 ak Janek vyrazil poklop nůše a skočil doprostřed světnice, popadl svoji sváteční sukovici a mlátil s ní ženu i faráře tak, že s nářkem utíkali z domu. A nikdy více mu už na mysl nepřišlo, aby vandroval k papeži do Říma pro odpustky.

Autor: Ulrich Jahn

Zdroj: http://pohadky.org