Jak Rumcajs přestřílel knížepánovy kanonýry

V úterý se to stalo se starostou Humpálem a ve středu povídá kněžna Majolena knížepánovi:
„Mon šér, to bych jedla hříbky!“
Knížepán dávno zapomněl na Humpálovo žalování, dal si zavolat myslivce Pinskera a naporučil mu:
„Jde se na hříbky direkción les Řáholec.“
Když tam přišli, poskakoval knížepán od doubku k buku a ukazoval ebenovou hůlkou:
„Tuhle, Pinsker. A tady. A ještě tamhle se koukni.“
Myslivec musel na kolena a prohmatávat zem, jestli se pod listím neschovává hříbek.
Nikde nic, nikde ani houbička.
„Ale kde se tu pořád berou ty jamky po hříbkách?“ povídá myslivec Pinsker. „To jako by nám někdo vybíral houby rovnou před nosem.“
„Hubou, Pinsker, hříbek z mechu nevytáhneš,“ zlobil se knížepán a ťukal ebenovou hůlkou po stromkách. „Tak dál.“
Myslivce bolela kolena a knížepán brzy taky nemohl unést nohy.
„Zkusíme to, Pinsker, ještě tamhle pod doubkem.“
Myslivec se úslužně přitočil k doubku, sáhne pod větev a fr! Vznesla se odtamtud pěnička. Zbylo po ní hnízdo a v něm šest drobných vajíček. Myslivec kouká na vajíčka v rozpacích, ale knížepán rovnou do hnízda, vybírá vajíčko po vajíčku, koulí si je po dlani, brejlí na ně lorňonem a šveholí:
„Sarmán, delisijé, ólala!“
„Jaképak ólala,“ povídá mu najednou za zády cizí hlas, „žádný ólala, ale pořádná knížecí nepředloženost je to. Přeplašená pěnička se už do hnízda nevrátí a v šesti vajíčkách se zbytečně zastudí šest ptáčků.“
Knížepán se až zajíkl. Otočil se jako na káče. Stojí za ním loupežník Rumcajs a ruce má plné hříbků. Knížepán si vzpomněl na Humpálovo žalování.
„O pěničku, o tu se staráš,“ povídá štířivě, „ale krást mi hříbky, z toho si hlavu neděláš.“
Zvlášť pro ty hříbky se knížepán rozpálil, div mu nezačaly doutnat kalhoty.
„Chytit Rumcajse a zavřít!“ křikl.
Jenže Rumcajs jen zahrál prsty u nosu:
„Tuhle!“ A byl tentam.
Knížepán zlostně skutálel šest vajíček zpátky do hnízda, vztekal se, až se třáslo listí, a volal:
„Tohle si odskáčeš, Rumcajsi! Pošlu na Tebe vojáky, ty jeden elemente loupežnická!“
Potom knížepán kývl na myslivce Pinskra a rázoval z lesa k Jičínu, aby v něm nevystydl hněv.
V lese Řáholci se udělalo tichoučko, doubky si rovnaly pocuchané větve. Rumcajs vyšel ze skrýše a zapískal jako na tenkou píšťaličku. Lákal tím pěničku do opuštěného hnízda. Nepřiletěla, byla od knížepána docela přeplašená. Rumcajs se bezradně zadíval na šest zmařených vajíček.
Tak ho tam našla Andulka, rusalka z luk pod Řáholcem. Vyšla si do lesa hledat konvalinkovou vůni, našla tam bezradného loupežníka a povídá:
„Kdepak, Rumcajsi, koukáním vajíčka nezahřeješ. Musíš se o ně postarat jinak.“
Rumcajs si ani teď nevěděl rady; ještě nikdy žádný loupežník nedokázal vyvést z vajíčka pěničku. Zkusil vajíčka ukrýt do tepla pod klobouk, pak do kapes u kalhot i do podpaží. Ale Andulka pořád:
„Tak ne. Roztloukl bys je, rozsedl bys je, rozmáčkl bys je.“
Když Rumcajs už vůbec nevěděl kudy kam, sáhl k pasu pro pistol a šest vajíček do ní jedno po druhém vpustil jako do kornoutu. Pistol jemně uládoval měkkou koudelí.
„To by snad šlo,“ řekla Andulka a odběhla dál do lesa hledat sestřeničky lesní žínky, aby jí poradily, kde rostou konvalinky.
Pistol nabitou šesti vajíčky si Rumcajs strčil zpátky za pás. A udělal sotva několik kroků, když v Jičíně začali troubit. Neslo se to až do lesa Řáholce.
„Knížepán si stojí v slovu,“ povídá Rumcajs, „už na mě svolává vojáky.“
Jičíně na náměstí se troubilo a bubnovalo, vojsko tam pochodovalo a všelijak se řadilo.
Ze zámeckého okna se zamračeně dívá knížepán a volá:
„Nabijte kanóny černým prachem a koulí ze železa a střelte mi Rumcajse!“
Vojáci naládovali, zapřáhli koně před tři kanóny a už to jede císařskou silnicí k lesu Řáholci.
Jičínské panny si honem kupovaly po černém šátečku.
„Škoda Rumcajse.“
Kostelník od Jakuba klinkal umíráčkem.
Vojáci zatím dojeli k Řáholci. Namířili kanóny, kaprál vykročil tři kroky dopředu a křikl:
„Rumcajsi, polez z lesa, musíme Tě zastřelit.“
lese se nic nehnulo, jen smutná pěnička tam volá a volá.
Kaprál od kanonýrů poručil ještě podruhé a pak potřetí.
Na třetí zavolání pěnička ztichla a z lesa na pole vyšel Rumcajs. Ruku má na pistoli a jde pořád blíž k vojákům.
„Tak už stůj a netrdluj,“ křikl na něho kaprál, „sic po Tobě střelíme a třeba Tě netrefíme.“
„No dobrá, tak já se zastavím, aby kvůli mně vojsko nemělo ostudu,“ povídá Rumcajs. Rozkročil se u šípku a sáhl za pás pro pistol. Vojáci si na něj namířili a on na ně taky. „Bude se počítat do tří.“
Na slovo tři stiskl Rumcajs kohoutek a vojáci zatáhli za špagáty u kanónů. Jenže špagáty byly moc dlouhé, a tak Rumcajsova pistol střelila dřív. Ani to moc nebouchlo, jen to maličko pšíklo. Vojáci čekali kouli do srdce, ale z pistole zatím vylítlo šest pěniček jedna za druhou. Sedmá je zavolala k sobě na kraj lesa.
Pěničky posedaly po větvích, hlásky měly jako ulité ze stříbra. Spustily tak líbeznou muziku, že to přilákalo vílu Andulku a šest jejích sestřeniček lesních žínek.
Vojáci nechali kanónů a rovnou k pěkným panenkám.
A pak byl velký bál, ten bál vojáků s lesními žínkami, co se o něm v Jičíně dodnes vypravuje.