Jak pštros roznášel poštu a holub zahříval obří vejce

zobrazeno 63×

Vložil(a): MiskaTekk, 18. 6. 2017 22.39

Byla, nebyla jedna malá ves,
kde znali tě sotva si tam vlez, 
lidí bylo tam žalostně málo,
nevěřili byste, co se tam stalo!
Přátelství mezi holubem a pštrosem vzniklo,
nedlouho trvalo a na věc se zvyklo,
lidé vídali je pak nerozlučně, dohromady,
jeden bez druhého byli zcela bez nálady.
Holub s pštrosem a pštros s holubem na výlet šli,
vážně, byli pořád spolu, kudy se jen hli!
Pak si je splín a chmurná nálada našla
a jejich přátelská jiskra zmizela, úplně zhasla!
Stačilo málo a z přátel nepřátelé se stali,
téměř jak Montekové a Kapuleti se rvali,
celkem zbytečné bylo to celkem vzato,
však posuďte sami, zdali stálo to vůbec za to?

 

Celý den se na svět mračí a tak začíná hádka ptačí. Zatímco z nebe trakaře padají, nejlepší přátelé pštros a holub se hádají:… „ Jsem úplně promáčený brrrr“, naříkal holub, když se vrátil pod střechu pštrosího výběhu. „ Ale prosím tě!“, utrhla se na něj pštrosice sedící na velkém vejci. „ Těch pár dopisů co rozneseš a pár kapek ti taky peří nerozmáčí! Celý den si jen lítáš po světě, zatímco já ubohá pštrosice tady musím vysedět tohle obrovské vejce!“, pokračovala nasupeně. Nejspíš za to mohlo jak škaredé počasí, tak i nevrlost pštrosice, obě tyto příčiny se spojily a šly ruku v ruce vstříc jedné velké hádce. Škarohlíd a hádavost se vkradli mezi ty dva nejlepší přátele, kteří spolu jinak trávili spoustu času a vždy si dobře rozuměli. „ Já, že si jen lítám po světě, a roznesu jen pár dopisů?“, kulil holub oči. „ Navíc koukej, jak jsem promáčený. Riskuju tady, že onemocním jen, aby lidé dostali svá psaníčka včas“, křičel holub. „ To ty si tady jen tak sedíš, hloupě koukáš a jen naříkáš! Když jsi tak chytrá tak si pojď dělat mojí práci“, navrhoval holub a divoce rozhazoval křídly, až peří létalo všude kolem. „ Pchá, a ty si pojď dělat tu mou, jsem zvědavá, jak holub jako jsi ty, dokáže vysedět tak obrovské vejce“, křičela teď pro změnu zase pštrosice. A tak, světě div se, holub předal své poštovní povinnosti pštrosici, která mu pro změnu svěřila své obří vejce. 

„ To přece nemůže být nic těžkého“, mumlala si pro sebe pštrosice, která se dívala na hromady dopisů, které měla za úkol roznést po vesnici. Pak vrhla vysměvačný pohled na holubovu poštovní mini tašku. „ Pchá“, odfrkla si a sáhla po velkém pytli, kde se jí vlezly všechny dopisy najednou. „ Jestli tak ten hloupý holub ví, že vejce musí být neustále v teple“, pomyslela si pštrosice. 
„ Pchá“, také holub si odfrknul, když se díval na svou novou práci. „ Udržet vejce v teple, to přece není žádná práce“radoval se holub. „ Zato ta poplašená pštrosice nebude ani vědět, kde kdo bydlí“, pomyslel si. Venku už přestalo pršet a ven vylezlo sluníčko, nejspíš ze zvědavosti, jak tenhle spor dopadne. No děti, co vám budu povídat. Byla to katastrofa! Pštrosice běhala sem a tam po vesnici, protože nevěděla, jak se kdo jmenuje a kde zrovna bydlí. Pak usoudila, že nejlepší bude, když prostě dá do každé schránky jeden dopis a bude to! Jistě, měla výhodu, že sebrala všechny psaníčka najednou a vracet se nemusela. Jenže na rozdíl od holuba neuměla létat, proto jí vše trvalo o něco déle. Jednou se dokonce pokusila i vzlétnout, jenže každý přec ví, že pštros není pták létavý. Její pokus skončil pořádnou boulí na hlavě a rozbitým oknem jednoho z domů ve vesnici. Zatímco pštrosice dál pobíhala a zmateně strkala psaníčka do schránek, holub chodil kolem obřího vejce. Když si na něj sednul, ani zdaleka vejce nezahřál, svými křídly ho taky neobjal, a proto vejce chladlo a chladlo. Také se rozhodl, že vejce zahřeje pomocí svých přikrývek, ale ty byly tuze malé. 

A tak to šlo den co den. Holub pobíhal kolem vejce, tu na něho foukl horký vzduch, tu mu natřesl peřinu, tu zas polštář. Ale ať dělal, co dělal, pořád to nestačilo. Mezitím se ve vesnici spustilo hotové pozdvižení. Každý otevřel nesprávný dopis, kterým jim pštrosice doručila.  Neměli to dělat, ale téměř všechny přemohla zvědavost. Pak všichni ve vesnici věděli, že Anča má milého, který ji psaníčkem vyznává lásku, nebo že pan Včelička chce prodat dům nebo také, že stará paní Osiková si napsala svému zubaři o novou protézu. Ani sluníčko už se na to nemohlo dívat, proto ustoupilo černým mrakům, které se přihnaly. Ten den šli holub a pštrosice spát s těžkou hlavou a co svět nechtěl, ti dva se potkali! Místo hubování a hádek se však na sebe usmáli. Oba dva svorně přiznali, že na práci toho druhého prostě nestačí. A pak šli, křídlo v křídle vstříc novým zítřkům.


Tak skončila roztržka nemilá, 
přátelská jiskra mezi ty dva se vrátila, 
Pak každý věnoval se jen své práci
na tu druhou ve vzpomínkách rád se vrací. 
Zas holub s pštrosem a pštros s holubem na výlet šli, 
zase byli pořád spolu, kudy se jen hli!
Že každá práce důležitá je, pochopili
a pak na věky věků přátelé z nich byli.

Zdroj: http://www.karcoolka.cz/pohadky-o-zviratkach/62-jak-pstros-roznasel-postu-a-holub-zahrival-obri-vejce.html

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací