Jak princezny po nocích tancovaly

 Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer, jednu krásnější jak druhou. Princezny měly velkou společnou ložnici, ve které stály postele jedna vedle druhé, a když do nich večer ulehly, zamknul za nimi král dveře na závoru. Ale málo platné! Když ráno dveře zase otevřel, uviděl to, co každý den, hromadu protancovaných střevíčků; a nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát. Jednoho dne nechal zoufalý král vyhlásit, že ten, komu se podaří vyslídit, kde princezny v noci tancují, může si pak vybrat jednu z nich za ženu a po jeho smrti se stane králem, ale kdo by se přihlásil a po tři dny a noci na nic nepřišel, s tím udělají krátký proces, přijde o hlavu. Zanedlouho se opravdu ohlásil jeden princ, který se nabídnul, že se toho odvážného kousku zhostí, a tak ho přivítali s úctou a nadějemi, večer ho zavedli do předpokoje, který sousedil s ložnicí, a nechali ho hlídat. Princova postel byla rozestlaná a on na ní měl dávat pozor, kdyby někam šly a tam tancovaly; aby nemohly princezny dělat nic tajného, musely nechat dveře své ložnice otevřené. Ale jak tak princ ležel v pohodlné posteli a hlídal, po chvíli mu ztěžkla víčka, jakoby je měl z olova, a usnul, takže, když se ráno probudil, zjistil, že těch dvanáct bylo zase tancovat, protože jejich děravé botky se na něj smály už od dveří. Druhého a třetího večera se mu nevedlo lépe, tak mu nakonec bez milosti srazili hlavu a domů se nikdy nevrátil.

 ni tahle smutná zkušenost neodradila ty další, aby přišli, zkoušeli uhlídat princezny a potom ztratili svůj život. Tu se jednoho dne stalo, že si cestou ke královskému městu vykračoval chudý voják, který už se nehodil ke službě, protože byl zraněný, a tak se vydal domů. Tu potkal nějakou stařenku, která se ho ptala, kam jde. „Ani sám dobře nevím, matičko,“ řekl a v žertu si nasadil: „asi na královský hrad! Pohlídat princezny a zjistit, kde protancují botky, a pak se stanu králem.“ „Ba, ba, taky to není nic těžkého,“ usmála se stařenka: „jen nesmíš pít víno, které ti večer přinesou, a musíš dělat, že tvrdě spíš.“ Potom mu podala plášť a řekla: „Když si ho oblékneš, tak budeš neviditelný a můžeš se vydat za princeznami.“ „Dobrá rada nad zlato, to mi na srdce kladla už babička.“ řekl si voják, a protože byl od přírody odvážný, vydal se rovnou cestou na zámek a tam se ohlásil jako nápadník. Přijali ho dobře jako ty druhé, dokonce mu dali i královské šaty.

 ečer ho zavedli do předpokoje, a když chtěl jít do postele, přišla nejstarší princezna, v ruce měla pohár vína a že si ho má vypít. Ale voják byl na tento úskok připravený a víno nepozorovaně vylil, pak si lehnul a za malou chvilku začal chrápat, až se okenice otřásaly. Princezny to slyšely, od srdce se smály a ta nejstarší řekla: „Tento si taky mohl život ušetřit.“ Potom vstaly, otevřely skříně, truhlice a komody, vytáhly nádherné šaty, začaly se upravovat před zrcadly, pobíhaly sem a tam a všechny se těšily k tanci. Jen ta nejmladší byla nesvá a řekla: „Nevím, vy se těšíte, ale mě je dnes tak divně úzko u srdce, určitě se stane nějaké neštěstí.“ „I mlč, ty ustrašená huso,“ řekla ta nejstarší: „copak jsi zapomněla, kolik tu už bylo princů a všichni zbytečně? Tomu vojákovi jsme ani nemusely nic dávat do vína, ten by usnul i tak a neprobudila by ho ani děla.“ Když byly ustrojené, ještě jednou zkontrolovaly chrápajícího vojáka, ale ten se ani nepohnul, a tak věřily, že jsou v bezpečí. Nejstarší princezna přistoupila ke svojí posteli a poklepala na ni, pojednou se pod ní otevřela podlaha a objevily se schody, po kterých princezny sestupovaly dolů, hezky jedna za druhou a ta nejstarší vpředu. Voják, který to vše viděl, neotálel, hodil si přes sebe plášť a vydal se za nimi.

 ak tak spěchal po schodech dolů, přišlápnul té poslední princezně šaty a ona polekaně vykřikla: „Co je to? Někdo mě drží za šaty!“ „Nebuď husa,“ okřikla ji opět ta nejstarší: „určitě ses zachytila za hák.“ Chodba pokračovala loubím nádherných stromů, jejichž listy byly ze stříbra a zářily a třpytily se, radost pohledět. Voják si řekl: „Jeden si utrhneš jako důkaz.“ A ulomil si větvičku a ta hlasitě zapraskala. Nejmladší princezna vyděšeně zvolala: „To je divné! Slyšely jste to prásknutí?“ Ale ta nejstarší odsekla: „To byly oslavné salvy z radosti, že naše prince brzy vysvobodíme.“ Dál chodba pokračovala loubím se zlatými listy, až nakonec přišli do míst, kde byly stromy démantové; z obou voják ulomil větvičku, ačkoliv to pokaždé pěkně zapraštělo a nejmladší princezna se úlekem zastavila, ale ta nejstarší zůstala při tom, že to byly salvy z pušek na jejich počest. Pak procesí přišlo k velkému jezeru, na které plavalo dvanáct lodiček, v každé seděl jeden krásný princ, který čekal na svoji princeznu. Dívky hbitě nasedly a voják se přidal k té nejmladší, jejíž společník řekl: „Nevím, ale loďka je dnes o mnoho těžší, musím veslovat ze všech sil, abychom se hnuli z místa.“

 a druhé straně jezera stál nádherný zámek, ze kterého se linula veselá hudba na tympány a trumpety a do kterého vstoupili, aby tam každý princ tancoval se svou milou. Neviditelný voják tancoval s nimi a každé dívce, která držela v ruce pohár s vínem, to víno vypil, až z toho tu nejmladší zase posednul strach, ale ta nejstarší ji vždy umlčela. Tancovaly až do tří hodin druhého dne, až měly střevíčky protancované a musely přestat. Princové je převezli zpět přes jezero a voják si tentokrát sednul dopředu k té nejstarší. Na druhém břehu se s princi rozloučily a slíbily jim, že další noc opět přijdou. Když šly ke schodům, běžel voják úplně vpředu, aby si lehnul si do postele, kde ho těch dvanáct pak našlo, jak hlasitě chrápe, a tak si řeklo: „Před tímhle jsme v bezpečí!“ Potom si sundaly krásné šaty, uložily je, protancované botky hodily na hromadu a šly spát. Druhého dne voják mlčel, protože chtěl tu podivuhodnou věc vidět ještě jednou, a šel druhou i tu třetí noc s nimi. Všechno bylo jako poprvé a princezny pokaždé tancovaly tak dlouho, dokud neměly střevíčky nadranc. Potřetí s sebou vzal jako důkaz jeden z těch pohárů na víno.

 dyž přišla hodina, kdy měl předstoupit před krále, voják si zastrčil do kapsy ty tři větvičky a pohár a šel do královského sálu, kde těch dvanáct princezen stálo tajně za dveřmi a poslouchalo, co bude říkat. Král se zeptal: „Kdepak protancovaly moje dcery svoje střevíce?“ Voják odpověděl: „V podzemním zámku v náručí dvanácti princů.“ A pak králi vyprávěl, jak to všechno bylo a nakonec mu ukázal svoje důkazy. Tu nechal král poslat pro princezny a ptal se jich, zda voják říkal pravdu, tu viděly, že jsou prozrazeny a žádná lež jim více nepomůže, a tak musely s pravdou ven. Potom se král zeptal, kterou z nich chce voják za ženu, a on odvětil: „Pane, králi, já už nejsem nejmladší, tak mi dejte tu nejstarší.“ Tak byla ještě toho dne svatba, na které mu slíbili, že po smrti krále dostane celou říši.

 co ti zakletí princové? Ti museli čekat na dalších dvanáct princezen, a pokud se jich nedočkali, tak jsou tam zakletí dodnes.

Autor: bratři Grimmové

Zdroj: http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=630