JAK NAŠŠLI PANENKU, KTERÁ TENCE PLAKALA

JAK NAŠŠLI PANENKU, KTERÁ TENCE PLAKALA

Jednou celý den prššelo, vššude bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali.

“Víš, kočičko,” řekl pejsek, “my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle pršší, měli bychom si aspoň s čím hrát.”

“Cožpak já, já ani těch hraček moc nepotřebuji,” řekla kočička. “Mně stačí klubíčko nití, ba někdy i jen kousek papíru, kdyžž si chci hrát. Ale znám děti, které mají hraček, žže ani nevědí, co s nimi, a ani si užž pak s nimi nehrají a nechávají je po vššech koutech válet.”

“Ba,” bručel pejsek, “a to není od těch dětí hezké. Vzdyť je to šškoda. Ani pak nedávají na ty hračky pozor, mají je ššpinavé, rozbité a roztrhané až hanba povídat.”

“To jsou nepořádné děti,” řekla kočička. “Co já ti už viděla zkažžených hraček! Takovým dětem, které si svých hraček nedovedou vᾞit, by se ani žžádné neměly dávat. To kdyby pejskové a kočičky měli hračky, jistě žže by s nimi zacházeli lépe nežž takové nepořádné děti.”

“To jistě,” řekl pejsek. “A špatně by se svými hračkami zacházeli jen nepořádní pejskové a nepořádné kočičky. Také se někdy najdou nepořádní pejskové a nepořádné kočičky, ale těch je málo a od dětí je to horšší, protožže děti by měly mít lepšší rozum nežž malé kočičky a pejskové.”

A tak si pejsek s kočičkou povídali o nepořádných dětech, až z toho usnuli a spali ažž do rána.

Kdyžž se probudili, svítilo už krásně sluníčko a ani trochu už neprššelo.

“Je pěkně,” řekli pejsek s kočičkou, “to půjdem ven.” A jak tak chodili venku, tak slyššeli, jak někde něco tence pláče.

“Co to pláče, tak tenounce, není to nějaký ptáček?” řekl pejsek.

“To nebude ptáček, ptáčkové ani nepláčou tak jemně,” povídala kočička, “to snad pláče nějaký brouček, že se mu něco stalo.”

“Nebo to snad pláče nějaký motýl,” řekl pejsek.

“Anebo třeba nějaká zlomená květinka,” řekla kočička.

I hledali a hledali a koukali se dokola, odkud to tak tence pláče. A teď viděli, co to plakalo tak jemně a tenounce. Docela v koutě ve vysoké trávě - a ta tráva byla po dešti ještě mokrá - ležela pod kopřivami malá panenka. Nějaké dítě tam tu malou panenku ztratilo nebo pohodilo a panenka tam ležela už několik dní, napršelo tam na ni, až měla šatečky celé mokré, hlavičku měla trochu natlučenou a měla hlad a trochu kašel a bála se tam tak sama.

“Proč tak pláčeš, malá panenko?” ptali se jí pejsek s kočičkou.

A panenka řekla: “Já pláču, protože mně je líto, že mne moje holčička tady tak pohodila, ztratila a zapomněla a že mám hlad a že se mně tu stýská tak samotné.”

“Chudáčku, nám je tě také moc líto,” řekl pejsek. “Ta holčička, to nebyla tvoje hodná maminka, když tě tu tak mohla pohodit a nechat. To se takovým malým děátkům, takovým panenkám, jako jsi ty, nemá dělat, protože jsou malinké a nemohou si pomoci.” A kočička řekla: “Víš co, nám je tě tak líto, my se tě ujmeme a vezmeme tě k nám, když ta tvoje holčička tě nechtěla.”

Pejsek a kočička vzali pohozenou panenku a opatrně si ji nesli s sebou domů. Panenka už neplakala a byla ráda, že už se nemusí bát tak sama v mokré trávě a v kopřivách.

“Tak,” radovali se pejsek s kočičkou, “teď máme naši panenku, tu jsme si našli, to bude teď naše děátko!”

Kočička svlékla panenku z mokrých šátečků, vyprala je, jak byly zamazané od hlíny, a dala je na sluníčko usušit, aby zas byly čisté a suché. Pejsek uložil panenku do postýlky, aby se zahřála, a přinesl jí rohlíček a hrneček mléka. Panenka se najedla a pak v postýlce pěkně usnula.

Pejsek s kočičkou chodili po špičkách kolem, aby panenku neprobudili, a těšili se z toho, že teď mají svoje děátko. A kočička řekla pejskovi: “Něco ti, pejsku, povím: teď, když máme tohle naše děátko, tak se o ně musíme starat.”

“To budeme,” řekl pejsek, “a budeme se o ni o mnoho lépe starat než ta její nehodná maminka, než ta nepořádná holčička, co tu panenku tak pohodila! Ta panenka se bude divit a bude se jí to líbit, jak se bude u nás mít dobře. My, panečku, ji nikde takhle nepohodíme!”

“A budeme ji držet pěkně čisounkou,” řekla kočička. “To víš, my kočičky se pořád myjeme a češeme, to já si už u ní vezmu na starost. Ale oho, pejsku, na něco jsme zapomněli! Vždy my pro ni nemáme žádné hračky a ona si přece bude chtít s něčím hrát. A kde my pro ni nějaké hračky vezmeme, když žádné nemáme?”

“Hm, to nemáme,” řekl pejsek, “s hračkami to bude u nás těžká věc.”

“To bude,” řekla kočička; “musíme o tom přemýšlet.”

Tak o tom pejsek s kočičkou přemýšleli, jak by přišli k nějakým hračkám pro tu panenku. Žádné neměli, udělat hračky, to přece neuměli, to ani děti nedovedou, tak jak by to měli umět pejskové a kočičky, a ukrást potají nějaké hračky dětem, když si děti hrají, to ne, to by nᚠpejsek a kočička nikdy neudělali!

Pejsek přemýšlel a přemýšlel, až to vymyslil. “Už to mám!” křičel radostně, “už jsem na to přišel!”

“Nekřič tak,” šeptala kočička, “vždy nám probudíš tu naši panenku, to naše děátko.”

“Tak koukej, kočičko, já ti to povím,” šeptal pejsek kočičce. “Přece zrovna včera jsme mluvili o tom, co děti mívají hraček, a nedovedou si jich vážit, a co jich poházejí a poztrácejí. A zrovna dneska jsme našli tu pohozenou chudinku, malou panenku. A tak já budu hledat, jestli ještě nenajdu někde nějakou hračku, kterou děti také ztratily nebo pohodily, a tu dáme té naší panence!”

“Tak je to dobře,” zaradovala se kočička, “tak jdi a koukej a hledej a snad někde najdeš nějakou pohozenou hračku, kterou bychom dali té naší panence.”

Pejsek šel, koukal, do všech koutů vlezl, všecko prošáral, a to si, děti, ani nedovedete představit, co on tam všechno našel! To vy, děti, ani nevíte, jakých hraček jste už zkazily, poztrácely a pohodily! Vy na to hned zapomenete, ale pejsek je všechny našel. Tady v trávě našel míček, jinde našel ztracené formičky a bábovečky na písek, a našel korálky, barevné kostečky a nějaké nádobíčko, které děti poztrácely, našel pohozená kamínka a židličku do kuchyňky, našel plno obrázků, a jednu p횝alku také našel, a také lžíci a lopatku na písek, a našel poztrácené dřevěné domečky a stromečky, a nějaká dřevěná zvířátka taky našel, a našel toho tolik, že to ani unést nemohl.

“Jemine,” tak se divil a radoval, “to bude mít ta naše panenka hraček!” Donesl to všechno domů a kočička byla překvapená, co toho je. “Bože, co ty děti toho tak rozházejí a poztrácejí!” spráskla pacičkama a řekla: “To já se také ještě půjdu podívat. To víš, pejsku, já umím proslídit a prosmejčit všecko, kam ani ty nevlezeš. A jistě toho také dost najdu.”

Kočička šla, hledala, všechny koutečky prolezla a prosmejčila. A jéjej, děti, co ona toho ještě našla! Co vy těch hraček pohodíte, zapomenete a poztrácíte! Někde v plotě našla kbelíček a jinde pomačkanou kropicí konévku, v kopřivách našla pohozené kostečky ze stavebnice, v trávníčku našla střevíčky a punčošky ztracené z všelijakých panenek, a našla také jednu knížku s pohádkou a obrázky a kapesníček, a barevné hadříčky našla a nitě, a jinde zas našla vyšíváníčko, ataky našla jehlu kulatou, nepíchavou, a našla jednu panenečku docela malinkou panence na hraní a míček s peříčky a barevné papírky a házecí kroužek a ještě k tomu nějaké nádobíčko, no, našla vám toho pohozeného a poztráceného, že to ani pobrat nemohla!

Donesla to všechno domů a bylo toho tolik, že si z toho mohla s pejskem udělat krám na prodávání hraček. A to všechno postavili kolem postýlky té pohozené panence. Panenka se probudila a měla velikou radost, když kolem sebe viděla tolik hraček, a moc se jí to u pejska a kočičky líbilo. Hrála si a hrála, hrála si s kočičkou a pejskem se všemi těmi hračkami a bylo jich tolik, že si ani dost se všemi vyhrát nemohla. Pejsek a kočička jí dali jméno Járinka a měli ji moc rádi a ona měla zas moc ráda je; tak se tam u nich dobře měla, že na svou dřívější maminku, na tu nepořádnou holčičku, která ji do kopřiv hodila, ani už nikdy nevzpomněla. A na všechny ty hračky, které jí pejsek s kočičkou našli, dávala pěkně pozor, žádnou z nich nezkazila, žádnou nikde nezapomněla, neztratila ani nepohodila.

A tak to tedy bylo, že ubohá pohozená panenka měla ze všech dětí a panenek na světě nejvíc hraček.

Autor: Josef Čapek