Jak kohout vyzrál na lišku

Liška dostala chuť na kohoutka.
Nebojácně se za ním pustila k vesnici, běžela, spěchala, už se nemohla dočkat. Ještě nebyla daleko za lesem a hle, uviděla kohouta sedět na stromě u cesty. Schován před sluníčkem, spokojeně si hověl na větvi.
Liška se zastavila, sladce naladila hlásek, rozplývala se a usmívala přátelsky. A jako když másla ukrajuje, volala:
„Kohoutku, proč tak vysoko sedíš? Jen sleť dolů, mám pro Tebe radostnou zprávu, za kterou mě jistě pochválíš.“
Kohoutek mlčel, jen zamžoural očkama a pro jistotu se pevněji přichytil větve. A liška naladila svůj hlásek ještě sladčeji a lhala a lhala, až se prášilo:
„Kohoutku, nic se mne neboj a věř, že všechny lišky chtějí ode dneška a Vámi kohoutky žít v přátelství. Už se nás nemusíte bát a před námi se schovávat. Řekni to všem, rozhlas tu novinku slepicím, kuřatům, kohoutům, zavolej radostnou zprávu daleko široko. Teď už můžeš bez obav slétnout dolů a přátelsky se můžeme políbit. Tak jen pojď, kohoutku, a už se neboj.“
Kohoutek se ještě pevněji zachytil větve a stejně sladce odpověděl:
„Opravdu jsi mě, liško, potěšila svou zprávou. Je mi z ní blaze. Hned k Tobě slétnu, jen chvíli ještě počkej. Právě vidím, že z vesnice běží psi a míří přímo k nám. Budou tu co nevidět. Slétnu potom a můžeme se všichni přátelsky políbit.“
Jen liška uslyšela, že psi jsou v dohledu, zalekla se a chuť na kohoutka ji rázem přešla. Otočila se jak na obrtlíku a stačila jen říci:
„Na shledanou! Mám mnoho práce, nemohu už déle čekat. Přátelské políbení si necháme napodruhé. Na shledanou!“
A jen to liška dořekla, utíkala, co jí nohy stačily, a jenom chvílemi se v běhu otáčela. Co kdyby jí byli psi v patách!
Ale kdepak byli psi! Ty si vymyslel kohoutek, aby vyzrál na nebezpečnou lišku. Co jiného si také zasloužila?