Jak Cipísek s Volšovečkem darovali škebli

zobrazeno 55×

Vložil(a): MiskaTekk, 28. 6. 2017 2.44

Jednou se lokaj Fricek díval ze zámecké věžičky po císařské silnici a omeldoval svému knížepanstvu: “Od Sobotky přijíždí baron Holodárek s baronkou.” “Červeného koberce by bylo škoda,” povídá knížepán. “Ten kus cesty od věžové brány k zámku ať postelou žitnou slámou.” Kněžna kývla, že taková pocta Holodárkům postačí. Když ale vjeli na rynk, vystrčila Holodarka hlavu z kočáru, aby se podívala, čím je uctili. A hlasem stisklým jako od kolíčku povídá svému baronovi: “Podestlali nám slámu jako ve stáji.”

V tu chvíli si taky Holodarka řekla, že takovou poctu jičínskému panstvu peprně oplatí. A protože baronka Holodárková vždycky byla nedočkavá, začala slaměné podestlání oplácet, sotva si je jičínské panstvo odvedlo od kočáru do komnaty. Holodarka se usadila na vršíček kanapátka, vjede rukou do taštičky pro jemný kapesníček a roztřásá ho napravo i nalevo. “Tutánšánté!” vzdychla si jičínská kněžna. Protože kapesníček byl nevídaně jemný. Když ho Holodarka upustí, lítá sám po komnatě jako na větříku. Jičínská kněžna začala Holodarce kapesníček závidět tak horce, až se jí připalovaly na paruce kudrnky. Holodarka chytila kapesníček do dlaně a povídá: “Ten je opravdu z jiného štofu než ze žitné slámy.” Dořekla a ukázala špičku jazyka. To bylo znamení pro Holodárka, aby taky on přehodil trumfem jičínské panstvo. Vjel rukou do kapsy u kalhot a na dlani mu leží krabička. Když se na ni zaťuká, odskočí víčko a je tam připravený šňupec, jak si kdo přeje. “Tuplovaný,” poručil si Holodárek; a krabička mu odměřila zrovna na dvojí kýchnutí. Holodárek sklapl víčko knížepánovi před nosem, strčil krabičku zpátky do kapsy a povídá: “Šňupeček z takové tabatěrky, to je opravdu vzácnější koření než žitná sláma.”

Potom se Holodárek podíval na svou baronku, a ona zas na něho, jak pěkně se jim povedlo jičínskému panstvu osladit slaměný koberec. Udělali poklonku a šli do komnatek pro hosty výš v patře. Sotva Holodaři odešli, dupla jičínská kněžna zlatým kramflíčkem a křikla, že to tak nenechá. Knížepán pokýval hlavou: “Jenže jak ty dva přeflekovat?” “Takhle,” řekla kněžna. Dala zavolat sedm bab zpod kopce Zebína a poručila jim: “Nasbíráte tisíc loket pavoučího předení a utkáte mi z něho šáteček tak delisijé, že Holodarka uvadne od závisti.” To už se roztočilo v hlavě taky knížepánovi. Zavolal si z Hradce tři šmukýře a naporučil jim: “Najdete v rybníce škebli. A předěláte mi ji na tabatěrku, aby se v ní vždycky našel šňupec a ještě perla.”

A už se to hrne, těch sedm bab a tři šmukýři. A rovnou k Volšovečkovu rybníku v lese Řáholci. Tam je v sítinách pavoučí předení nejjemnější a škeble mají po perličce. Když se tam přihnali, křesal zrovna Cipísek jiskry z oblázků a vodník Volšoveček se díval. Baby rovnou začaly česat v sítí pavoučí předení a šmukýři přehazují lopatou dno, aby z něho vyzvedli škebli a nahamonili perličky. Volšoveček až proschnul od zlosti, když viděl takové hospodářství. “Jaký rozum se vám to vrazil do hlavy?” křikl. “Takhle mi kazit rybník!” “Je to knížecí rozum,” řekli šmukýři a baby. “A kde vezmou víly pavučinu na taneční hábky? A kde perličku, aby si přizdobily čelo? Já to tu všecko utopím!” křikl z největšího trápení Volšoveček.

Jenže to už si Cipísek přeříkal chytrou abecedu. Špitl Volšovečkovi do ucha: “Nejlíp uděláš tak a tak. A potom takhle a takhle.” Z vodníka Volšovečka spadla zlost jako šupina. Dal Cipískovi znamení, že si povede po jeho rozumu, a babám a šmukýřům povídá: “Nač bych vás topil? Když se chce knížepánovi s kněžnou těch věcí, ať je tedy mají.” A sám přiklonil babám sítiny, aby líp dosáhly; pak sáhl pod sebe ke dnu pro škebli, nadrobil do ní perel a podal to šmukýřům. Na druhý den pozvala jičínská kněžna s knížepánem barona Holodárka s Holodarkou do zlaté komnaty. Tam jim řekla sladce jako po cukrkandlu: “Ukážu vám šáteček ještě jemnější, než je ten barončin.” “A šňupací tabatěrku ještě znamenitější, než je ta baronova,” vjel kněžně do řeči knížepán.

Holodaři nevěřili ani slovo. A že radši odjedou po slaměném koberci, než by poslouchali takové řeči. Jenže vtom jičínská kněžna sáhne k pasu pro šáteček. A ten šáteček byl utkaný tak jemně, že hned je k zahlídnutí a hned zas ne. Sotva na něj někdo pomyslí, už zas o něm neví. “To je něco jiného než ten váš hadřík,” povídá jičínská kněžna baronce, a Holodarka jí samou zlostí a závistí vjela do paruky. Tak si tam pročesávaly kudrny. Knížepán na barona zas jinak. Přistrčil Holodárkovi pod nos škeblovou tabatěrku a povídá: ,Je libo?” Tabatěrka se otevřela a baronovi se sám od sebe podal do nosu šňupec a do dlaně mu ukápla perla. “To je něco jiného než ta vaše piksla,” řekl pyšně knížepán a dal si taky podat šňupec a sklidil perlu. Jenže vtom baronu Holodárkovi zaskočil tabák od závisti a jičínskému knížepánovi od pyšné radosti. Přišla na ně na oba taková kýchavice, že jim to křesalo čelem o čelo.

O prudkém česání kudrnek a křesání palic se ze zámku nevyneslo ani slovo. Ale už druhý den přijel k lesnímu rybníku kočár, otevřelo se okýnko a někdo z něho hodil do vody tabatěrku ze škeble a jemný šáteček. “Kdo je v tom kočáře?” zavolal Cipísek. “Kdo je v tom kočáře?” zavolal Volšoveček. A nic. Jen okýnko klaplo.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/cipisek/jak-cipisek-s-volsoveckem-darovali-skebli/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací