Ivan, selský syn

Kdysi žil v jednom dalekém carství car, který měl na dvoře sloup a na tom sloupu tři kroužky: první zlatý, druhý stříbrný a třetí měděný. Jednou v noci se zdál carovi podivný sen: u zlatého kroužku byl přivázán kůň, srst měl stříbrnou a na čele mu svítil měsíc. Ráno car vstal a dal veřejně vyhlásit:
„Kdo ten sen vyloží a koně získá, tomu dám svou dceru za ženu a půl carství nádavkem.“ Na carovu výzvu se sešlo mnoho knížat, bojarů a všelijakých pánů; přemýšleli, přemýšleli, nikdo nedovedl sen vyložit, ani se nikdo nevypravil, aby koně získal.
Nakonec ohlásili carovi, že jakýsi chudý stařec má syna Ivana, který prý mu ten sen může vyložit a snad i toho koně dostat. Car rozkázal, aby ho přivedli. Přivedli Ivana. Car se ho ptá:
„Uhodneš, co znamená můj sen, a získáš koně?“ Ivan odpověděl:
„Řekni napřed, jaký je to sen a jakého koně chceš!“
„Minulé noci se mi zdálo; že byl na mém dvoře na zlatém kruhu přivázán kůň, srst měl stříbrnou a na čele mu svítil měsíc.“
„To nebyl sen, to byla skutečnost. Minulé noci k Tobě přijel na tom koni dvanáctihlavý drak a chtěl ukrást princeznu.“
„A mohl bych toho koně získat?“
„Můžeš, ale teprve tenkrát, až mi bude patnáct let.“ V tu dobu bylo Ivanovi teprve dvanáct. Car ho tedy vzal na svůj dvůr a živil ho až do patnácti let.
Když Ivanovi minulo patnáct, řekl carovi:
„Dej mi koně, na kterém bych dojel na místo, kde drak žije.“ Car ho dovedl do konírny a ukázal mu všechny své koně. Ivan si však podle své síly a váhy nemohl vybrat ani jednoho. Sotva na některého koně položil svou bohatýrskou ruku, kůň padl. Řekl tedy Ivan carovi:
„Pusť mě do širého světa, vyhledám si koně podle své síly.“ Car ho tedy pustil.
Ivan, selský syn, tři roky hledal, ale nikde nemůže koně nalézt. Se slzami v očích se vrací k carovi. Cestou ho potkal děda a ptá se:
„Pročpak pláčeš, chlapče?“ Ivan se na něho hrubě obořil, zahnal ho, ale děda povídá:
„Dobře si mne zapamatuj, hochu!“ Ivan poodešel stranou a rozumuje: Proč jsem vlastně toho starce urazil? Staří lidé mnoho vědí. Vrátil se, dohonil stařečka, padl mu k nohám a povídá:
„Dědečku, odpusť mi, urazil jsem Tě z žalu. Hle, nad čím pláču: Tři roky chodím po světě, stáda koní jsem viděl, ale nikde jsem nenašel koně pro sebe.“ Stařík mu poradil: ,Jdi do té vsi, tam žije sedlák, který má v konírně kobylu a té se narodilo prašivé hříbátko. Vezmi si je a vykrm; to bude kůň pro Tebe.“ Ivan se starci poklonil a šel do vsi. Přišel k sedlákovi a rovnou do konírny; uviděl kobylu s prašivým hříbátkem a pohladil je. Hříbě stojí, ani se nehne; vzal je tedy od sedláka, nějaký čas je krmil, pak přijel k carovi a vyprávěl mu, jak získal koně. Potom se začal připravovat na boj s drakem. Car se ptá:
„Kolik vojska chceš?“
„Nač by mi bylo Tvé vojsko! Na to stačím sám; leda na posílky mi dej šest lidí.“
Car mu dal šest lidí, sebrali se a odjeli.
Jeli dlouho přes hory a doly, přes vody a brody, až přijeli k ohnivé řece; přes řeku vede most a kolem řeky leží hluboký les. V tom lese rozbili stan, vyndali různé nápoje, začali jíst, pít, veselit se. Ivan, selský syn, povídá kamarádům:
„Chlapci, každou noc bude jeden z nás hlídat. Co když někdo pojede přes řeku?“ A tak se stalo: ale ať šel na stráž kdokoliv z Ivanových druhů, vždy se zvečera napil a v noci nic neviděl.
Nakonec přišla řada na Ivana; Ivan kouká, o samé půlnoci jde přes řeku drak s třemi hlavami a křičí:
„Silnějšího nade mne nenajdeš, mazanějšího nade mne nepoznáš!“
Ivan vyskočil pod mostem a povídá:
„A přece je někdo nad Tebe.“
„Jsi-li zde, pojď a ukaž se. Změříme své síly.“
Drak vyjel proti Ivanovi na koni, Ivan proti němu pěšky. Rozmáchl se mečem a usekl draku všechny tři hlavy najednou. Koně si vzal a přivázal ho ke stanu.
Druhé noci zabil Ivan šestihlavého draka, třetí noci devítihlavého a všechny naházel do ohnivé řeky. Čtvrté noci k němu přijel dvanáctihlavý drak a zlostně povídá:
„Kdopak je ten Ivan, selský syn? Jsi-li zde, hned se mi ukaž! Proč jsi zabil mé syny?“ Ivan, selský syn, vystoupil a řekl:
„Dovol mi napřed doběhnout ke stanu, pak se budeme bít.“
„Dobrá, běž!“ Ivan přiběhl k přátelům:
„Chlapci, tady máte mísu. Dívejte se do ní; jak se naplní krví, přijeďte ke mně.“
Vrátil se a stojí proti drakovi; když se rozešli a začali se bít, Ivan jedním rázem srazil drakovi čtyři hlavy, ale sám se zabořil do země; rozešli se podruhé, Ivan srazil tři hlavy, ale sám se probořil po pás. Potřetí se rozešli, ještě tři hlavy usekl, ale sám se zabořil po hruď. Nakonec srazil jednu a byl v zemi až po krk. Teprve teď si vzpomněli kamarádi na Ivana, podívali se do mísy a vidí, že se krev přelévá přes okraj; přiběhli, srazili draku poslední hlavu a Ivana vytáhli ze země. Ivan si vzal drakova koně a odvedl ho ke stanu. Přešla noc, nastalo jitro; dobří mládenci začali pít, jíst, veselit se. Ivan vstal od veselice a řekl svým druhům:
„Počkejte na mne, chlapci!“ Sám se proměnil v kocoura, přešel most nad ohnivou řekou, a když přišel do dračího paláce, začal se přátelit s tamějšími kočkami. V celém domě zůstala naživu jen stará dračice a tři její snachy. Všechny sedí ve světnici a říkají si: ,Jak bychom Ivana zabily?“ Nejmladší snacha povídá:
„Až Ivan, selský syn, pojede, sešlu na něho po cestě veliký hlad. Sama se proměním v jabloň; jak sní jablko, v mžiku ho roztrhne.“ Prostřední řekla: ,Já na něho pošlu po cestě žízeň a sama se proměním ve studnu; ať zkusí se napít!“ Nejstarší řekla: ,Já na něho přivolám spánek a sama se proměním v postel. Jak si Ivan lehne, bude po něm veta!“ Nakonec řekla sama tchyně:
„A já rozevřu svůj chřtán od země až do nebe a všechny je sežeru!“ Ivan, selský syn, vyslechl všechno, co říkaly, vyšel ze světnice, proměnil se v člověka a vrátil se k svým pomocníkům. „Nu chlapci, připravte se na cestu!“
Sebrali se, ale hned na začátku dostali ohromný hlad, takže museli něco pojíst; vidí jabloň, ale když Ivanovi druhové chtěli natrhat jablka, Ivan jim to zakázal:
„To není jabloň,“ povídá a začal ji rubat. Z jabloně vytryskla krev. Podruhé je zachvátila žízeň. Ivan uviděl studni, ale zakázal druhům, aby se z ní napili. Sekl do ní mečem a ze studně vytryskla krev. Potřetí je zmáhal spánek, na cestě stojí postel. Také tu Ivan rozsekal. Přijíždějí k tlamě rozevřené od země do nebe. Co dělat? Přišli na to, že budou přes chřtán skákat. Nikdo nemohl přeskočit, jediného Ivana zachránil zázračný kůň se stříbrnou hřívou a s měsícem na čele. Ivan s koněm přijel k řece; u řeky stojí chatrč a Ivanovi jde vstříc mužík jak prst, s vousy jak medvědí srst:
„Dej mi koně; nedáš-li ho dobrovolně, vezmu si ho násilím!“ Ivan odpověděl: ,Jdi mi z cesty, hade, nebo Tě můj kůň rozšlape.“ Mužík jako prst, s vousy jak medvědí srst ho strhl na zem, sedl na koně a ujel. Ivan vešel do chatrče a hořce se pro koně rmoutí. V chatrči leží na peci beznohý, bezruký a povídá Ivanovi:
„Poslyš, dobrý mládenče, nevím, jak Tě pojmenovat, pročpak ses chtěl s ním rvát? Já jsem mi nebyl takový udata jako ty, a stejně mi usekl ruce i nohy.“
„A proč?“
„,Ale proto, že jsem mu snědl na stole chléb.“ Ivan se začal vyptávat, jak by dostal koně zpátky. Beznohý, bezruký mu povídá: ,Jdi k té a k té řece, vezmi přívoz a tři roky převážej; od nikoho však neber peníze; potom ho možná dostaneš.“ Ivan, selský syn, se mu poklonil, přišel k řece a po celé tři roky zadarmo převážel. Jednou se stalo, že převážel tři stařečky. Dávají mu peníze, ale Ivan je nebere. „Řekni nám, dobrý mládenče, proč nechceš vzít peníze?“ Ivan odpovídá:
„Slíbil jsem to.“
„Komus to slíbil?“
„Lstivý člověk mi sebral koně; dobří lidé mi poradili, abych tři roky převážel, ale od nikoho nebral peníze.“
„Nu, Ivane, selský synu, chceme Ti pomoci, abys dostal svého koně zpátky.“
„Pomozte mi, drazí!“ Stařečkové nebyli obyčejní lidé. Byli to Studenec, Žrout a Čaroděj. Čaroděj vyšel na břeh, nakreslil do písku loďku a povídá:
„Vidíte, bratříčkové, tuhle loďku?“
„Vidíme!“
„Sedněte si do ní.“ Všichni čtyři usedli do loďky a Čaroděj povídá:
„Lehoučká lodičko, prokaž mi službu, jako jsi dřív sloužila!“ Loďka se vznesla do vzduchu a rychle jako šíp je dovezla k veliké kamenné hoře. U hory stojí dům a v domě žije mužík jako prst, s vousy jak medvědí srst. Stařečkové poslali Ivana, aby se zeptal na koně. Ivan vešel dovnitř a prosí o koně; ale pidimužík mu řekl:
„Ukradni carovu dceru a přivez mi ji, pak Ti koně dám.“ Ivan to řekl svým pomocníkům. Čaroděj, Žrout a Studenec se vypravili k carovi sami. Přijeli, ale car už věděl proč. Rozkázal proto sluhům, aby hodně vytopili lázeň a kotle rozžhavili do ruda; ať prý se zalknou! Pak požádal hosty, aby navštívily lázeň. Poděkovali a šli. První šel podle Čarodějova rozkazu Studenec. Vešel do lázně a ochladil ji. Umyli se a vrátili se k carovi. Car rozkázal, aby byl na jejich počest podáván slavnostní oběd; na stůl přinesli množství jídel všech druhů. Žrout zasedl a všechno snědl. V noci se hosté potichounku sebrali, ukradli princeznu a přivezli ji k pidimužíkovi. Princeznu mu odevzdali a vysvobodili koně. Ivan se stařečkům poklonil, sedl na koně a jede k carovi. Jel, jel, zastavil se v širém poli, postavil stan a ulehl k odpočinku. Probudí se a hle! Vedle něho leží princezna. Zaradoval se a hned se vyptává, jak se sem dostala. „Proměnila jsem se v jehlici a zapíchla jsem se do Tvého límce.“ V tom okamžiku se zas proměnila v jehlici. Ivan, selský syn, šiji zapíchl do límce a jede dál. Přijel k carovi; car uviděl krásného koně, přijal dobrého mládence se ctí a vyprávěl, jak mu ukradli dceru. Ivan povídá:
„Neteskni, pane, přivezl jsem Ti ji zpátky.“ Vešel do druhé komnaty, princezna se zase proměnila v krásnou dívku, Ivan ji vzal za ruku a přivedl k carovi. Car měl radost, vzal si koně a dceru provdal za selského syna. A Ivan snad podnes šťastně žije s mladou ženou.