Hrabě Hodic

Kterak ráj na zemi si udělal a jak v něm slavně panoval, že sám pruský král se přijel na jeho zámek podívat, ale jak smutně skončil, když věřitelé se na něho vrhli a chtěli, aby dluhy zaplatil

V Rudolticích ve Slezsku stál překrásný zámek hraběte Hodice a kolem něho byl obrovský park plný vzácných křovin, stromů a podivuhodných překvapení. Když hrabě zdědil po otci panství, nastala zlatá doba rozkvětu rudoltického zámku. Vše se kolem zanedlouho proměnilo v pohádkovou říši, které vládl hrabě Hodic čarovnou rukou. Nebývalé se tu mávnutím proutku měnilo ve skutečnost. Lidé sloužili ve dne v noci a byli stále veselí. Věhlas o tomto panském sídle se brzy dostal až k pruskému dvoru a král Bedřich se rozhodl, že se do Rudoltic podívá, aby na vlastní oči viděl, co je na tom všem pravdy.
A přijel jednou neohlášen a sám. Páni za ním měli přibýt až. později. Když král stanul před umně tepanou zámeckou branou, nemohl se na tu krásu vynadívat. Jemná kovářská práce změnila železo v květy a ptáky. Než dojel cd brány k zámku, ozvaly se fanfáry a provolávání slávy, ale živého člověka vidět nikde nebylo. Až mu sám hrabě Hodic vyšel naproti, aby ho uvítal. „Veličenstvo, buďte vítán na Rudolticích!“
„Jak jste věděl, že přijedu?“ ptal se král udiveně.
„Není tajemství, že Vaše Veličenstvo se přijelo podívat na manévry, které jsou nedaleko odtud. A potom mám spolehlivé lidi, kteří mi včas přinesli zprávu o Vašem příjezdu.“
Král se nepřestával divit. Věděl o hraběti, že je vynalézavý člověk a jeho nápady jsou obdivuhodné, ale tohle přece jen nečekal. Na Rudolticích byla nádhera větší než u královského dvora, široko daleko jí rovno nebylo a král to uměl ocenit; sám byl velikým milovníkem umění.
Když hrabě uvedl krále do zámku, na schodišti je zdravily dvě řady římských válečníků a nahoře na ně sypaly růže olympské bohyně. Král nevěděl, kam se má dřív podívat. Všude bylo mnoho světel, závěsů, girland — uvítání bylo dokonale připraveno. V každé komnatě našel něco nového a zajímavého, drahý nábytek, vzácné perské a turecké koberce, velké sbírky obrazů a starých rytin, mincí a zbraní. V jednom pokoji, který byl vyložen ebenovým dřevem, byl na stěně veliký obraz. Král se před ním zastavil a s podivem se díval na Hodicovu podobiznu. Hrabě seděl před pyramidou z lidských lebek a hnátů, v ruce držel přesýpací hodiny. „Co to má znamenat, hrabě?“
„Jen lidskou pomíjivost, Veličenstvo, která každého postihne, chudáka i krále,“ odpověděl Hodic a rychle vedl krále do jiného pokoje, aby ho rozveselil. Zde stály dvě sochy granátníků a hlídaly za závěsem sochu třetí, která zpodobňovala krále Bedřicha Pruského jako vězně za mříží. Král chtěl záclonu odhrnout, ale hrabě ho zadržel. Potom přivolal sluhu a poručil mu, aby sochu odkryl. Jen se jí sluha dotknul, od stropu padal proud vody.
„Dobře jste se o mne postaral, hrabě! To Vám nezapomenu,“ řekl mu král a se zalíbením si prohlížel sochu. Byla mu věrna podobou i oblečením.
„A nyní, Vaše Veličenstvo, bude čas jít ke stolu. Vaši páni nás už čekají.“
„Jak to víte, Hodici?“ divil se král. „Vždyť jste ode mne ani na chvíli neodešel a s nikým jste nemluvil?“
„Uvidíte, Veličenstvo, že mám pravdu!“
Hrabě zavedl krále do hodovního sálu, kde už panstvo opravdu čekalo. Sotva král vstoupil, ozvaly se trubky a bubny a sloužící začali nosit na stůl. Všude bylo plno líbezné vůně a roztodivných jídel, která byla nejen neobyčejného vzhledu, ale i dobré chuti. A bylo veliké hodování, které nebralo konce. Nikdo se od jídla nemohl odtrhnout, dokud ho vlastní žaludek nezaskočil. Potom král s pány zašli do vykázaných komnat, aby si odpočinuli.
Hrabě Hodic neznal únavy. Dal si svolat svoje nejbližší, kteří pod jeho vedením připravili v parku pro hosty nevídanou zábavu a udílel ještě poslední rozkazy. Den byl pěkný a teply, jaké bývají na konci léta. Všechno bylo připraveno, aby pověst rudoltického zámku doznala královského obdivu.
Když se král probral z odpoledního spánku, uslyšel tichou hudbu. Ta hudba přicházela k němu odněkud shůry, ale nemohl na to přijít kudy. Jen se dotkl zvonku, aby zavolal komorníka, rozlétly se dveře. A místo komorníka vstoupilo několik krásných paní, aby králi posloužily při oblékání, a on se nedal dlouho pobízet. Potom v předpokoji čekal na něho hrabě a odvedl krále do parku.
„Vaše Veličenstvo mělo dobrý spánek?“ zeptal se zámecký pán s úsměvem.
„Jak se to vezme, hrabě! Dlouho jsem přemýšlel o nádheře, vtipu a kouzlu rudoltického zámku. Nic podobného jsem nikde neviděl. A ta hudba? Bylo to příjemné probuzení. Jestli také Vás ráno obléká štáb krasavic, je to daleko příjemnější než vidět můj důstojnický sbor.“
„Jsem rád, Veličenstvo, že se Vám na Rudolticích líbí. Ani dnešní odpoledne nebude bez kouzel a čarování.“
Hrabě Hodic nejprve krále provedl od jednoho pavilónu k druhému. V jednom byli liliputáni, v druhém obři, Turci i Číňané, Tataři i Afričané. Všechno s velikou důkladností zabydlili lidé, kteří se věrně podobali tomu kterému národu. Tam pracovali a tančili sobě i druhým pro radost. Všude v parku bylo plno soch, mostů a lávek, po lukách proudily potoky vod, v jeskyních tryskaly fontány. Uprostřed bylo veliké jezero, kde pluly černé labutě a vzácné druhy husí a kachen. „Jste tu jako v pohádce,“ řekl král uznale. „Každý musí tomu Vašemu kouzlu propadnout a zapomene zde na všechny starosti.“ Ale to hlavní na něho teprve čekalo.
K jezeru přiběhly víly, tančily a zpívaly, honily se od jednoho stromu k druhému. Za nimi přiběhli satyři, chytali je a odnášeli. Všude bylo plno zpěvu, hudby a tance. Když byl král unaven, zavedl ho hrabě do dvora, kde u mramorových žlabů stály krávy a nad nimi svítily lustry jako v zámecké komnatě. Hned přiběhlo několik dívek, které krávy podojily a přinesly králi i ostatním pánům čerstvě nadojené mléko, sýry a různé jiné pochoutky. Když se král osvěžil, nabídl mu Hodic novou kratochvíli.
„Veličenstvo! Nechtělo by se Vám zahrát si šachy? Mám zde pěknou soupravu figurek, ještě s nimi nikdo nehrál.“
„Pojďte, hrabě! Rád si s vámi zahraji,“ řekl král vesele.
Ale jaké bylo jeho překvapení, když ho hrabě zavedl na velikou louku, kde bylo šachové pole vysypané různobarevným pískem a na jeho obou koncích stálo dvaatřicet krásných mládenců a panen. Hrabě posadil krále na malé terase, odkud bylo na šachovnici dobře vidět.
„Kterou barvu si vyberete, Veličenstvo?“
„Vy jste hrozný šibal, Hodici! Jak si mám mezi těmito krásnými figurami vybrat?“ smál se a byla to královská hra. Král hrál s hrabětem dlouho do večera a nemohl se té hry nasytit.
Když druhého dne vzácný host odjížděl, řekl hraběti:
„Co jsem tu u Vás na Rudolticích viděl, je úžasné. Nikdo mi to však nebude chtít věřit a těžko se mi bude o tom všem vypravovat, protože jistě jedno pro druhé zapomenu.“
I po králově odjezdu se strojila nová divadla a balety, pořádaly bohaté hostiny. Každý z hraběcích služebníků uměl víc řemesel a byl nadto i muzikant, zpěvák nebo tanečník. Hrabě posílal lidi, kteří byli v jeho službách, do velikých měst, aby viděli, co se ve velkých divadlech hraje. Sám byl světa znalý a uměl si vážit opravdových umělců.
Brzy po svém odjezdu z Rudoltic mu poslal král z Berlína list, ve kterém psal, že na Rudoltice posílá svého kurýra majora Winterfelda, který Jeho Veličenstvu nevěřil. Hrabě se jen usmál.
„Nu, jen ať major přijede. Dám na to krk, že zde uvěří všemu.“
Když major jednoho dne přijel na Rudoltice, moc se divil, že ho nikdo nevítá. Kolem dokola bylo jako po vymření, vrátný a lokajové nikde. Major vystoupil z kočáru a poručil kočímu, aby na něho počkal. Sám vkročil do zámku. Marně se pořád po někom ohlížel, kdo by mu ukázal k hraběti cestu. Nikde nikoho nebylo. Šel tedy ode dveří ke dveřím a všechny byly zavřené, jen ty poslední se mu podařilo otevřít. Sotva vešel do žluté komnaty, dveře za ním zapadly na zámek. A tu se proti němu vyřítili dva medvědi a málem ho porazili. Rvali se mezi sebou a kousali se, že z nich šel strach. Host se tak vylekal, že nejbližšími dveřmi vběhl do další komnaty. Ale to si dal. Ze dvou koutů právě vylézali dva ohromní dravci a začali na něho dorážet. Major křičel o pomoc, ale nikdo ho neslyšel. Vběhl do třetí komnaty a tu se ho kdosi zeptal:
„Co se Vám stalo, majore?“ Byl to hrabě Hodic, který seděl v křesle u okna a četl.
„Proboha, hrabě! Jaká hrůza mne to u Vás pronásleduje? Jsem kurýr královského Veličenstva Bedřicha Pruského a přicházím z jeho rozkazu s tímto listem.“
„Já vím, majore! Sedněte si a napřed mi povězte, co se Vám stalo, že jste tak rozčilen?“ naléhal na něho hrabě s velikou starostlivostí.
„Viděl jsem dva strašné medvědy!“
„To je možné,“ odvětil hrabě, „chovám je ve své oboře.“
„Ale já je viděl tu u Vás a také dva draky! Zavolejte služebnictvo, ať je zabijí!“ křičel major rozčileně.
„Snad není tak zle,“ usmál se hrabě Hodic. „U mne v zámku taková zvířata nepěstuji, ale když jinak nedáte, sám se půjdu podívat.“
A než ho major mohl zadržet, otevřel dveře dokořán. Komnata byla prázdná a druhá také. Major tomu nemohl uvěřit, až si sám dodal odvahy a šel se podívat.
Opravdu, všude byl klid a pořádek. Koberce ležely na vyleštěné podlaze a květiny ve vázách silně voněly.
„Asi se Vám něco zdálo, majore! Jinak si to nedovedu vysvětlit,“ usmál se hrabě a pozval hosta ke stolu.
Potom mohl také on spatřit nádheru rudoltického zámku, hrabě ho dobře pohostil i svůj balet mu předvedl, ale víc nic. Pro majora to stačilo.
Mnoho takových příhod se na rudoltickém zámku událo. Každá komnata měla tajná dvířka a některá i propadliště a nebylo proto nic divného, že se tu děla různá kouzla. Peníze se však koulely rychleji než jinde. Když jich nebylo, hrabě si je vypůjčoval, kde mohl. Věřitelé byli však neoblomní a chtěli svoje peníze dostal brzy nazpět. Proto jednoho dne musel hrabě Hodic před nimi z Rudoltic tajně prchnout a pruský král Bedřich mu pomohl z nejhoršího dobrou penzí. Nikdy se už však na Rudoltice nevrátil ten bájný fantasta, který byl velikým dítětem štěstěny a dovedl do poslední chvíle svého života kouzlit a čarovat lidem i sobě pro radost.