Hoře přehoře

Žili kdysi dva sousedé. Jeden byl bohatý a druhý chudák. Ať se boháč pustil do čeho chtěl, ve všem mu přálo štěstí. Kopějka přitahovala kopějku, rubl přivábil sto dalších. A chudák robotil dnem i nocí, ani záda nenarovnal, ale nic se mu nedařilo, všechno mu šlo křížem. Zasil na poli, obilí mu potloukli kroupy a když koupil za poslední groše bezrohou kozu, vlk mu ji zadávil …
Jednou se oba sousedé vypravili do města na trh. Boháč naplnil vůz až do vrchu samou slaninou, sýrem a bečkami s máslem. Chudák hodil na rozeschlý vozíček snopek lnu a jel.
Přijeli do města. Boháče hned obstoupili kupci, rozebrali mu v mžiku všechno zboží a nasypali plnou mošnu zlata. Ale na chudákův len se nikdo ani nepodíval. Jen jedna babka se přišourala, obrátila len sem a tam, ohmatala ho a šla zase pryč. Chudák utíkal za ní:
Kup ten len, prodám ho lacino!“
Babku nedohnal, ale za to přišel o svůj majetek. Len ukradli zloději a ještě mu odvezli i vozík a s koněm.
Co si měl chudák počít? Poprosil boháče, aby mu půjčil dva nebo tři groše. Chtěl si totiž koupit nové dřeváky, protože staré už byly skrz na skrz prošlapané. Ale boháč se otočil, jako by neslyšel, sedl na vůz a odjel z trhu. I to mu bylo na obtíž, aby souseda svezl.
Šel tedy chudák pěšky. Cesta vedla lesem a začalo se už stmívat. Chudák se sotva belhal, a tu ještě ke všemu klopýtl o pařez. Zastavil se a ztěžka povzdychl:
„Ach ty hoře přehoře!“
Sotva to dořekl, objevila se před ním ženština, ale jaká strašlivá, kostnatá, vlasem zarostlá! Zatarasila celou cestu a hlavu o přela o vrcholek sosny.
Chudák se polekal.
„Kdo jsi? Kde jsi se tu vzala?“
„Jsem Tvoje Hoře. Volal jsi mne, tak teď mne poneseš na zádech!“
„Dobrá, milé Hoře, ale jsi nějak moc veliké! Nemohlo by ses zmenšit alespoň na polovic?“
„Proč ne, to mohu,“ řeklo hoře, zakolébalo se a zahoupalo, a hned bylo o polovinu menší.
Chudák se podíval, podrbal za uchem a řekl:
„Pořád jsi ještě moc veliké, Hoře moje. Neunesu Tě.“
A tak se Hoře zmenšovalo ještě dál, tál opřed očima jako sněhová závěj. Už bylo jako obyčejný člověk, jako malé dítě. Ale chudák pořád volal:
„No tak, ještě, ještě! Ještě trošku!“
Nakonec bylo hoře veliké asi jako oříšek. Chudák věděl dobře, kam pěnkava nosem sedá. Vytáhl tabatěrku, milé Hoře tam strčil a zaklapl víčko. Potom dal tabatěrku do kapsy a vykročil dál.
Šel, šel, až došel ke mlýnu. Vesele se točila mlýnská kola, rachotila v ložiskách, až se voda u stavidla pěnila jako ve varu. Chudák se zastavil, vytáhl z kapsy tabatěrku a mrštil jí přímo tam, kde voda kolotala vírem.
„Propadni se, Hoře moje, ať po Tobě ani dechu, ani slechu nezbude! Odtud se už nedostaneš!“
Teď bylo chudákovi lehko u srdce! Zanotoval si písničku a vykročil směrem k domovu.
Hoře a veselí se spolu nesnesou. Jakmile Tě Hoře opustí, ani se nenaděješ a usměje se na Tebe štěstí. Tak i na tohoto chudáka. Neušel ještě ani deset kroků a vidí, jak se mu něco zablýsklo pod nohama. Shýbl se, vždyť je to zlaťák a ještě k tomu zbrusu nový!
I podívejme, to mám na koně, řekl si chudák a zanotoval si ještě hlasitěji. Vykračoval dál, prozpěvoval si a přemýšlel si.
Kůň je pro sedláka to nejdůležitější, ale bez vozu se také neobejdeš.
Jen na to pomyslel, když tu se na cestě zase něco zablýsklo. Chudák se shýbl a věřte nebo nevěřte, zdvihl zase jeden zlaťák. Šel dál, zlaťáky mu cinkaly a přitom ho napadlo:
Ale dobré hospodářství přece potřebuje krávu!
A co by jste tomu řekli? Kde se vzal, tu se vzal, ležel na cestě třetí dukát. Jako by ho tam někdo schválně pohodil. Chudák ho zdvihl a vložil do kapsy k dvěma ostatním.
Vrátil se domů, koupil koně, vůz i krávu a začal pomaloučku hospodařit. Jenomže teď už mu šlo všechno jinak než před tím. Čeho se dotkl, všechno se dařilo, na co sáhl, všechno bylo jako květ. No a lenošení neměl v lásce ani před tím. A tak se mu začalo hospodářství rok od roku spravovat. Chudákovi se nežilo o nic hůř než tomu bohatému sousedovi.
Bohatým, však, jak je známo, závist nedá spát. Boháč teď neměl ani chvilku klidnou. Jak to, že dřív byl chudý soused bědnější než žebrák, a teď si žije a žádnou nouzi nemá? Nevězí za tím nějaké tajemství?
Zašel boháč k chudákovi, jako by se chtěl poradit o hospodářství, a začal se ho vyptávat a vyzvídat. A chudák mu hned ve své prostotě všecičko vypověděl, jak se vypořádal se svým Hořem, jak je utopil pod mlýnským stavidlem.
Tak je to tady, pomyslel si boháč. No dobrá, Já Ti ukážu, zač je toho loket!
Kdyby všichni chudáci takhle shodili hoře ze svých ramen, nebude, kdo by ne bohaté pracoval.
Hned druhý den zajel boháč do mlýna. Vpadl k mlynáři a dal se do nářku a do vzdychání:
„Ach běda, potkalo mě neštěstí. Šel jsem kolem Tvé hráze a spadl mi do ni měšec zlata. Měj slitování a vypusť vodu. Možná, že ho na dně najdu.“
Mlynář mu uvěřil a vodu vypustil. Boháč začal hledat chudákovu tabatěrku. Všechny kameny zpřevracel, celý se zmazal blátem, až ji konečně našel.
„No, sousedíčku, teď se drž! Pustím Tvoje Hoře ven, ať Ti chodí v patách jako zastara.“
Stiskl zámeček, víčko cvaklo a chudákovo Hoře ..... hop! Vyskočilo z tabatěrky. Nejdřív nebylo větší než ořech, ale pak Vám začalo růst jako z vody! Už bylo veliké jako dítě, pak jako pořádná ženská a ustavičně rostlo a rostlo. Vztyčilo se až nad střechu mlýna. Protáhlo se, otřepalo a řeklo:
„Ach jak Ti děkuji, boháči, už jsem myslelo, že přišla má poslední hodinka. Za to Ti budu věrným druhem a už Tě nikdy neopustím.“
„Co to povídáš?“ polekal se boháč. „Vždyť Ty nejsi moje Hoře, patříš přece chudákovi! Běž honem k němu!“
„To jako k Tvému sousedu? Ale co Tě vede! Tu lišku podšitou? Toho zlosyna? Toho už nechci nikdy vidět! Tys mne zachránil, s Tebou také zůstanu!“
Boháč se celý rozklepal strachy. Umlouval Hoře tak i onak, aby ho nechalo jít, že se spolu rozloučí. Ale Hoře jen potřáslo hlavou a rozplynulo se jako dým. Tu vyskočil boháč na vůz a přetáhl koně bičem. Kůň vyletěl po cestě, jako když mu hlavu zapálí, a boháč ho ještě poháněl bičem. Švihal ho po hřbetě i po slabinách a říkal si: Možná, že mě Hoře nedohoní, možná že mu ujedu!
Sotva na to pomyslel, vzepjal se kůň z posledních sil, ale tak, že boháč vypadl z vozu a zlomil si při tom ruku.
A pak bylo ještě hůř. Boháč se jakžtakž sebral ze země a vlekl se dál po cestě. Ještě nedošel k vesnici, když uviděl, jak celý jeho statek stojí v plamenech, jen kouř se kolem válel. Všechno mu shořelo na prach ..... peníze, dobytek i dům.
A co Vy. Také by jste někomu chtěli přát bídu?