Honzíkova cesta - Za kocourem v lese

Honzík a Ferda hledali černého kocoura nejprve v řepě za školou. Jenomže lán cukrovky byl příliš velký a kluci se pod každý list nemohli podívat. Honzíka za chvíli bolely nohy a začínal mít zlost na Ferdu. Vším je vinen tenhle pihovatý kluk! Vždyť se kocour polekal pěti noh, které si vymyslil Ferda. Hledali taky ve vedlejším brambořišti. Tam už se jim chodilo líp. Vyplašili hejno koroptví a Ferda po nich střílel. Namířil rukou a vystřelil ústy: „Pif! Pif!“ Netrefil nic. Koroptve letěly o kus dál a zase si sedly. Najednou vyběhl Honzíkovi zpod nohou zajíc. Lekli se oba dva. Zajíc se hned vzpamatoval a uháněl pryč. Honzík chtěl běžet za ním, ale zapletl se do bramborové natě a upadl. „Chceš běhat taky po čtyřech?“ smál se Ferda. Honzík neodpovídal. Uhodil se do kolenou a poškrabal se ve tváři. Na Ferdu se zlobil ještě víc. Co všechno mu tenhle kluk udělal, a ještě se mu posmívá! „Chytil jsi kocoura?“ smál se znovu Ferda. To už bylo na Honzíka moc. Měl zlosti plnou hlavu. Prudce se obrátil, jako vítr se přenesl přes několik řádek a skočil na Ferdu. Chytil ho za ramena, porazil ho do brambor a začal ho klofcovat. „Já ti dám kuličku!“ křičel a sotva přitom popadal dech. „Počkej! Pusť mě!“ kňoural Ferda a chtěl se dostat nahoru. Ale nešlo to. Honzík ho držel pevně. „Já ti dám pět noh!“ křičel a klofcoval Ferdu dál. „Pusť mě! Já něco vím!“ krčil se Ferda. Skoro ho ani nebylo mezi řádky vidět. „Já ti dám, že běhám po čtyřech!“ zlobil se Honzík a třásl Ferdou, jako by to ani nebyl kluk, ale bramborový keř. „Pusť mě! Všechno ti řeknu,“ naříkal Ferda. Honzíkova zlost přecházela a místo ní začal Honzík Ferdu litovat. Pustil ho a pomalu vstal. Hned za ním se zvedl Ferda. Utíral si nos a oprašoval si kalhoty. „Tak co mi řekneš?“ zeptal se Honzík. V hlase se mu ještě ozýval hněv. Bylo ho už málo. „Já jsem chtěl jít pro kocoura do lesa.“ „Do lesa?“ užasl Honzík. „Ano, tamhle,“ ukazoval Ferda na koníkovický les. Nebyl to veliký les, pokrýval vršek nízkého kopce, ale kocour se v něm mohl skrýt docela dobře. „No tak půjdeme do lesa,“ řekl Honzík a hned vykročil. Moc se mu tam nechtělo. Vždyť v koníkovickém lese ještě nikdy nebyl. „A nebudeš se se mnou prát?“ vyjednával Ferda. „Ne,“ odpověděl Honzík opravdově. Proč by se s Ferdou znovu pral? Honzíkovi se zdálo, že se s Ferdou úplně vyrovnal. Šli tedy cestou do lesa. Slunce jim svítilo nad hlavou a bělavé mráčky se honily po obloze. Podle cesty kvetla modře čekanka a ve vysoké trávě vrzaly kobylky. Chlapci cestou vyplašili lasičku a dlouho pozorovali velikého dravého ptáka, který kroužil nad krajinou.

V lese bylo krásně. Honzík hladil zelené polštářky mechu a Ferda ulomil dva pruty. Chtěli vyplašit černého kocoura, a proto bouchali do kmenů stromů. Ale kocour se neukazoval. Buďto se mu nechtělo slézt dolů, nebo tam vůbec nebyl. Prošli smrkovým lesem a vešli do bukového. Tam bylo na zemi plno suchého listí. Šustilo při každém kroku. Honzík s Ferdou už na kocoura zapomněli a honili veverku. Jenomže veverka šplhala velmi rychle a hbitě přeskakovala ze stromu na strom. Konečně Ferda na jeden buk vylezl. Hnal veverku až do koruny stromu. Když už myslil, že ji chytl, veverka najednou udělala dlouhý skok, nesla se vzduchem, jako široká čepice a zachytla se na spodní větvi sousedního buku. „Honzíku! Vidíš ji? Vylez nahoru!“ křičel Ferda. Honzík veverku pozoroval při skoku. Celý se chvěl touhou zrzavé zvířátko chytit. Buk měl naštěstí větve hodně nízko. Honzík se zachytil, vyhoupl se do koruny a rychle šplhal za veverkou. Už ji viděl před sebou. Dívala se na něj malýma živýma očkama a zdálo se, že čeká, až se Honzík víc přiblíží. Najednou zašustěla drápky a hned byla v bukových větvích Honzíkovi nad hlavou. Pak zase čekala a jukala hlavičkou, co bude Honzík dělat. To se rozumí, že lezl za ní. Trochu se mu přitom natrhly kalhoty, ale Honzíkovi to bylo jedno. Když vylezl o jedno patro větví výš a veverka mu opět utekla, poznal, že ji nechytí. Byla moc rychlá a hbitá. Honzík lezl raději dolů, a když opět stál na zemi, sháněl se po Ferdovi. „Ferdo! Kde jsi?“ křičel jednou, potom podruhé a pak ještě několikrát. Ale Ferda se neozýval. „Neschovávej se a vylez!“ volal Honzík. Ale ani to nepomohlo. Ferda byl zticha a Honzíka napadlo, že tenhle malý pihovatý chlapec v lese zabloudil. Měl bych jít domů, pomyslel si Honzík, ale nepůjdu. Přece tu nenechám Ferdu samotného. Honzík si pamatoval cestu a byl by trefil domů docela dobře. Vždyť viděl až na kraj bukového lesa. A projít smrkovým lesem? To pro něj nic nebylo. A po polní cestě by byl za chvilku v Koníkovicích. Ale Honzík cítil, že z lesa odejít nesmí. Na všechna příkoří zapomněl a umínil si, že Ferdovi pomůže. Bude ho hledat tak dlouho, až ho najde, a pak teprve půjdou spolu domů. Honzík tedy procházel bukovým lesem a volal na Ferdu. Měl o něj strach.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/kocourem-lese/