Honzíkova cesta - Ve vlaku

Ráno maminka vedla Honzíka na nádraží. Bylo ještě hodně brzy. Lidé teprve začínali přicházet. Posadila Honzíka do vlaku a k ruce mu dala kufřík. „Dej na kufřík pozor,“ řekla mu přísně. „Máš tam ještě jednu košili, plátěné střevíce a pět kapesníků.“ „Já vím,“ odpověděl Honzík. „Z vagónu sám nechoď! Počkej, až pro tebe přijde paní průvodčí. Já už jsem jí všechno řekla,“ nařizovala maminka. „Já trefím k dědovi sám!“ kasal se Honzík. „Opovaž se!“ hrozila mu maminka. „Na stanici na tebe bude čekat dědeček s vozíkem. Telefonovala jsem mu do družstva.“ „Dědeček!“ vykřikl Honzík a zaradoval se. Dědeček bude čekat na Honzíka s vozíkem! „Mami, jdi už, ať můžeme jet!“ Honzík vystrkoval maminku z vagónu. Chtěl, aby se vlak rozjel. „Vždyť já jdu,“ řekla maminka. „Počkám u tvého okna, až vlak pojede.“ A opravdu odešla. I dveře za sebou zavřela. Honzíkovi bylo najednou smutno, když už vedle sebe maminku neviděl. Vzal do ruky kufřík a postavil se k oknu. Čekal, až se maminka ukáže na nástupišti. Za chvilku ji uviděl. Měla hlavu níž než Honzík a zdvihala k němu obličej. Honzík zpozoroval, že se jí pohybují rty, ale neslyšel, co říká. „Mami, co povídáš?“ křičel Honzík. Zlobil se, že maminka neslyší, a taky se mu nelíbilo, že je najednou tak malá. Ale maminka na Honzíkova slova už nečekala. Přišla k ní paní průvodčí. Měla na sobě modré šaty a zpod čepice jí vykukovaly černé vlasy. Paní průvodčí mluvila s maminkou a chvílemi se obě dívaly nahoru na Honzíka. Smály se při tom. Maminka méně a paní průvodčí víc. „Už pojedeš!“ vykřikla maminka. Tentokrát tomu Honzík rozuměl. Maminka volala opravdu silně. Honzíkovi se rozbouchalo srdce. Už pojede! Cítil něco jako strach. Jako by mu mravenci běhali po zádech. Vždyť on pojede a maminku tu nechá!

Honzík viděl, jak paní průvodčí pozdvihla ruku a hned potom odběhla. „Kufřík! Máš kufřík?“ křičela maminka na nástupišti. „Mám,“ odpovídal Honzík a povytáhl ruku s kufříkem, aby ho maminka viděla. Pak přitiskl nos na sklo. Byl by nejraději sklem prostrčil celou hlavu, jen aby se dostal k své mamince. Nešlo to, sklo bylo tvrdé. Vlak se hnul. Honzíkem to škublo, až se mu hlava rozkývala. Ale Honzík se díval na maminku. Viděl, že se ústy směje, a všiml si, jak jí z očí kanou slzy. Maminka pláče! Přitom se Honzíkovi zdálo, že mu ujíždí někam dozadu. Jako by ji někdo od něho odstrkoval. Za chvilku ji už neviděl vůbec. Kolem očí mu ubíhaly cizí domy, ale maminka se ztratila nadobro. Honzíkovi bylo najednou smutno. Byl by chtěl skočit k mamince a přitáhnout ji k sobě, ale nešlo to. Maminka byla pryč. Honzík se cítil hrozně sám a v očích se mu ukázaly slzy. Začínal nabírat do pláče. „No tak, synku! Snad bys neplakal!“ ozval se veselý mužský hlas. Honzík se obrátil a uslzenýma očima pohlédl na pána, který se usadil na lavici proti němu. Měl velký nos jako tatínek a hodně vlasů. „Já nepláču,“ odpověděl vážně Honzík a posadil se. Utřel si oči a zamračil se. Přece nebude brečet před dospělým. Kufřík držel těsně při sobě. „Kam jedeš?“ zeptal se muž. „K dědečkovi,“ odvětil Honzík a pohlédl z okna. „Aha… k dědečkovi,“ řekl pán a oči z Honzíka nespouštěl. „A k babičce,“ doplňoval rychle Honzík. Mrzelo ho, že na babičku napoprvé zapomněl. „A jak se jmenuješ?“ vyzvídal dál vlasatý člověk a přívětivě se na Honzíka usmíval. „Já mám dvě jména,“ odpověděl Honzík. „To není možné!“ „Ano,“ přesvědčoval ho Honzík. „Maminka mi říká Honzíku, a když ve škole paní učitelka čte Jan Tichý, tak jsem to taky já.“ „Ty chodíš do školy?“ „Ano,“ odpovídal se zájmem Honzík, „ale jenom do té pro malé děti. Velké děti nosí do školy knížky a my svačinu.“ „Já vím,“ přikývl pán a nahlas se rozesmál. „A kam vy jedete?“ zeptal se kurážně Honzík. „Do práce,“ odpověděl muž. „Já dělám na trati, víš?“ „Aha,“ zamyslel se Honzík. „Kde máš tatínka?“ „Já jsem tady sám,“ zdvihl hlavu Honzík a rozhlédl se. Tatínek vedle něho doopravdy neseděl. „A maminku?“ „Stojí na nádraží,“ vzpomněl si Honzík. „Třeba už šla domů,“ usmál se muž. „Ba ne! Maminka čeká, až budu u dědečka,“ tvrdil Honzík. On přece maminku zná! Dobře ví, že ho jen tak nepustí. „Šťastnou cestu, Honzíku!“ řekl náhle vlasatý člověk a vstal. „Už musím vystupovat.“ „Já jedu ještě dál,“ odpověděl vážně Honzík a podal mu ruku. Muž ji vzal a pořádně mu jí potřásl. „Pozdravuj dědečka!“ řekl ještě a odešel. Honzík si tak dědečka znovu připomněl a byl by chtěl, aby vlak jel ještě rychleji. Možná že by bylo pomohlo, kdyby Honzík trochu zatlačil. Jenomže nesměl z vagónu a taky musel držet kufřík. Tak se stalo, že vlak jel, jak sám chtěl, ale Honzíka k dědečkovi přece jen vezl. Honzík už snědl krajíc chleba s máslem a dvě housky. Mimoto se podíval pod obě lavice, jestli tam není někdo schovaný, a pak prohlížel krajinu, která rychle utíkala vedle vlaku. Zpozoroval, že sloupy podle trati najednou rostou do výšky a potom zase klesají dolů. Nemohl rozeznat, co se vlastně s nimi děje. Potom zatahal za řemen u okna a vyzkoušel kliku u dveří. Nic nechtělo povolit.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/vlaku/