Honzíkova cesta - Na cestě s obědem

Babička poslala Honzíka pro oběd do družstevní kuchyně. Dala mu do tašky hrnek na polévku a veliký talíř na lívance. Nakázala mu, aby se nikde nezdržoval a nesl oběd rovnou domů. Honzík tedy šel. Ve vrátkách se k němu přidal Punťa, a tak šli dva. U okénka se Honzík postavil do řady za ostatní lidi a nic mu nevadilo, že ho není skoro ani vidět. Punťa zatím čekal u dveří. „Dnes tři obědy,“ řekl Honzík, když se dostal před okénko. Zároveň zdvihl do výše tašku s nádobím. Něčí ruka vzala tašku a za chvíli se objevil v okénku červený ženský obličej. Na Honzíka se zeširoka smál: „To jsi ty, Honzíku?“ „To jsem já,“ odpověděl vážně Honzík. „Co dělá dědeček?“ „Spravuje plot.“ „A babička?“ „Uklízí. Zítra přijede maminka a babička drhne podlahu.“ „Proto jdeš do kuchyně sám. To ti musím zase přidat,“ smála se družstevnice a opravdu, taška s jídlem, kterou pak podala Honzíkovi, byla pořádně těžká. Táhla Honzíka k zemi. Ale Honzíkovi to nevadilo. Naklonil se na druhou stranu a za chvilku s taškou i s Punťou vyšel ven. Zastavil se až u lípy vprostřed návsi. Musel si trochu odpočinout. Mimoto byl zvědavý, co se děje pod lípou. Seděl tam na bobku nějaký kluk a hlavu měl skloněnou k zemi. Konečně ho Honzík poznal: byl to pihovatý Ferda a cvrnkal kuličky do malé jamky. „Pojď si zahrát!“ zdvihl hlavu Ferda. „Já nesu lívance,“ odmítl Honzík. „To je toho! Mně by lívance nevadily,“ řekl vyzývavě Ferda. „A s kým hraješ?“ „S tebou.“ To byla zvláštní odpověď. Jak s ním mohl Ferda hrát, když Honzík stojí u lívanců? Honzík se podíval na Ferdu s velkou nedůvěrou. „Co koukáš?“ posmíval se Ferda. „Podívej se! Teď cvrnkám já.“ Ferda krásně vehnal kuličku do důlku. „A teď cvrnkáš ty,“ řekl Ferda, ale ťukl přitom do kuličky tak špatně, že se sotva pohnula. „To není pravda, takhle já nehraju!“ zlobil se Honzík. Tak strkají do kuličky malé děti, ale ne on! „Hraješ tak!“ „Nehraju!“ „Tak mi to ukaž!“

Honzík se malou chvilku nerozhodně vrtěl. Podíval se na lívance do tašky a pak zase na Ferdu. Věděl, že má nést oběd rychle domů, ale nechat na sobě takovou pohanu, že hraje špatně kuličky, to Honzík nemohl. Poručil tedy Punťovi, aby hlídal tašku s jídlem, a hrnul se k jamce. Vytáhl z kapsy svou krásnou skleněnou kuličku, s kterou vždycky vyhrával, a pustil se do hry. „Ty máš pěknou kuličku,“ řekl závistivě Ferda. „Ta je, viď,“ odpověděl spokojeně Honzík. „A jak hraje!“ A opravdu! Skleněná kulička hrála krásně. Ukázalo se, že hrála líp než hliněné kuličky Ferdovy. Jen Honzík začal a už měl tři Ferdovy kuličky v kapse. Punťa zatím hlídal tašku. Byl to pro něj úkol velmi těžký. Lívance na vrchním talíři viděl úplně přesně. A jejich vůně měl plný nos. Ale Punťa byl pes ukázněný. Věděl, že se lívanců nesmí dotknout. Dal schválně hlavu nahoru, aby lívance neviděl, aby je tolik necítil. Pomohlo to jen málo. Punťovi se dokonce zdálo, že lívance voní ještě víc. Sliny se mu hromadily na jazyku a něco ho nutilo, aby vsunul hlavu do tašky a jeden lívanec vytáhl. Ale Punťa to přece jen neudělal. Otevřel tlamu a začal dýchat přes jazyk. Bylo to trochu lepší, lívance už tolik necítil. U jamky s kuličkami se zatím stalo něco hrozného. Ferda se přesvědčil, že skleněná kulička stále vyhrává. Silně po ní toužil. Chtěl, aby byla jeho. Udělal to tedy zkrátka. Skočil po kuličce, sevřel ji do pěsti a uháněl pryč, jen se za ním prášilo. Za okamžik zmizel mezi chalupami.

Honzík se vzpamatoval až za chvíli. A to už krásná barevná kulička byla pryč. Jeho skleněná kulička, kterou mu všichni kluci záviděli! Za Ferdou Honzík běžet nemohl. Vždyť musil odnést oběd. Už s ním měl být doma! Honzík se tedy loudal k Punťovi. Pes ho přivítal veselým štěkotem. Byl rád, že nechal lívance na pokoji. „Vidíš, Punťo!“ žaloval sám na sebe Honzík. „Proč jsem začínal hrát? Měl bych teď svou kuličku a oběd by nebyl studený.“ Pes se rozběhl kolem Honzíka, vrtěl ocasem a poblafával o něco hlasitěji. Sděloval asi svému lidskému kamarádovi: „Honzíku! Nebuď smutný. Svou kuličku dostaneš zase zpátky! A oběd? Polévku babička ohřeje a lívance sníte studené. A nezapomeň taky na mě. Mám na lívance hroznou chuť!“

Zdroj: http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/ceste-obedem/