Honzíkova cesta - Kulička se vrací

zobrazeno 51×

Vložil(a): MiskaTekk, 30. 7. 2017 23.33

Odpoledne šli dědeček s babičkou na chvíli do družstevní zahrady a vzali Honzíka s sebou. Pomáhali zahradníkovi sbírat malé okurky. Honzík šel po řádku za dědečkem a hledal okurky, které dědeček přehlédl. Bylo jich několik. Každou z nich Honzík ohlásil. „Tady je taky jedna!“ křičel Honzík a držel okurku nad hlavou. „A jaká je tlustá!“ „Dědo,“ smála se babička, „dnes nějak špatně sbíráš.“ „Honzík má lepší oči než já,“ bručel dědeček a byl nerad, že ho babička napomíná. Za chvilku přešel Honzík na babiččin řádek. Nemohl tam nic nalézt, až pod jedním velikým listem objevil pěknou zelenou okurku se žlutým bříškem. „Už ji mám!“ volal Honzík. „Před babičkou se schovala, a já jsem ji našel!“ „Babi,“ usmíval se dědeček, „dnes nějak špatně sbíráš.“ „Honzíku, ukaž,“ řekla babička a prohlížela si zapomenutou okurku. Jak je to možné, že ji nenašla? „Kde byla?“ ptala se nespokojeně babička. „Tady pod listem,“ ukazoval Honzík. „Krčila se a nebylo ji ani vidět.“

„Náš Honzík má přece jen lepší oči než my,“ řekla babička a podívala se po dědovi. Ten neříkal nic, jen se usmíval do vousů. Myslel si asi: Jen když nejsem sám. Babička nechává okurky na řádku taky. Do zahrady přišel houf dětí. Byly menší i větší a všechny pobíhaly kolem staršího muže s bělavými vlasy a vousy. Honzík přestal hledat okurky a nehnutě se na ně díval. „To je škola,“ řekl dědeček. „Ředitel Stolař sem vede děti.“ „Mají tu políčko a sami si pěstují zeleninu,“ poznamenala babička. Honzík pozoroval děti dál. Rozeznal Viktora, zdálo se mu taky, že vidí malou Terezku, a ten kluk u plotu, není to Ferda? Honzík zčervenal v tváři a pootevřel ústa. Je to jistě Ferda! Kluk, který mu v poledne vzal kuličku. Honzík nevěděl, co má dělat. Styděl se za Ferdu, že mu utekl s kuličkou, a doposud nikomu o Ferdově kousku neřekl. Jenomže kuličku chtěl zpátky. Babička zpozorovala, že se Honzík dívá po dětech. „Jdi k nim,“ pobídla ho. „Ničeho se neboj a jdi!“ Honzík tedy šel. Šoural se pomalu. Nevěděl ještě, jak by se k nim přidal. Vždyť je to opravdová škola. Bude jim třeba překážet. Největší obavy měl Honzík z ředitele Stolaře. Vypadal jinak než paní učitelka z mateřské školy. Ta byla hezká a veselá, kdežto pan ředitel měl vousy a vypadal přísně. Jestlipak mě Terezka pozná? pomyslil si Honzík a s tlukoucím srdcem se blížil ke školákům. Když mě nepozná, sednu si na cestičku a budu si hrát sám, rozhodl se Honzík. Ale Terezka Honzíka poznala. Sotva ho uviděla, už k němu běžela a její maličký obličej zářil. „Honzíku,“ řekla mu na uvítanou. „My sbíráme okurky,“ odpověděl Honzík a ukazoval na svého dědečka a na babičku. „Ty jsi prohrál kuličku, viď?“ řekla s lítostí v hlase Terezka. „Jakou kuličku?“ zpozorněl Honzík. „Skleněnou a barevnou přece!“ „Tu mi Ferda vzal!“ vzplanul Honzík. „Hráli jsme a Ferda po ní skočil… Byl tam náš Punťa, hlídal lívance… a Ferda utekl. To je moje kulička!“ „Vidíš, já jsem mu hned nevěřila,“ řekla vážně Terezka. „Ukazoval ji ve škole a říkal: Tu jsem vyhrál na Honzíkovi.“ „Jo, vyhrál! Skočil po ní a utíkal.“ „Počkej,“ zašeptala Terezka. „Tady si jako hraj. Já to řeknu Viktorovi.“

Honzík se tedy sehnul, našel tři dřívka, očistil několik kamínků a začal si na pěšince stavět dvorek. Po očku se díval, co se děje na školním záhoně. Terezka si tam chvilku šeptala něco s Viktorem a ještě s jedním větším klukem. Chlapci přitom trhali rajská jablíčka. Dávali je do proutěného košíku. Za chvilku se oba zdvihli a šli na vedlejší záhon, kde trhal Ferda mezi zelím plevel. Honzík viděl, že mu chlapci pomáhají. Co si povídali, to Honzík neslyšel. Do Honzíkovy ohrádky na zahradní pěšince zatím vlezl mravenec. Honzík ho zpozoroval a radil mu, kudy má vylézt. Ale mravenec jako když neslyší. Nakonec mu Honzík musil otevřít vrátka. Teprve potom mravenec z ohrádky vyběhl. Když Honzík zdvihl hlavu, stál před ním Viktor a podával mu skleněnou kuličku. „Tady ji máš,“ řekl Viktor. „Viktore!“ zajásal Honzík a kuličku si rychle vzal. Okamžitě zmizela v jeho kapse. „Pojď se mnou,“ zval ho Viktor. „Pomůžeš nám trhat rajská jablíčka.“ Honzík se na jablíčka jen třásl. Vždyť byla tak krásná! Honzík vybíral jen ta hodně červená. Opatrně je ukroutil a měkce je pokládal do košíčku. I pan ředitel si Honzíka všiml. Zeptal se na dědečka, pochválil Honzíka za pěknou práci a pozval ho do školy. Honzík, to se rozumí, přikývl a pracoval s chutí ještě větší. Vždyť ředitel Stolař se nezdál ani tak přísný, jak si Honzík myslel. Mluvil s Honzíkem úplně obyčejně a smál se jako dědeček. „Viktore, já půjdu zítra do školy,“ zaradoval se Honzík nahlas. „Jen přijď!“ smáli se chlapci. „A Terezka tam taky bude?“ „Terezka taky.“ „A což Ferda?“ zpozorněl Honzík a na okamžik přestal trhat jablíčka. „To uvidíš,“ odpověděli kluci. Vzali do rukou vrchovatý košík rajských jablíček a vynášeli ho ven.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/kulicka-vraci/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací