Honzíkova cesta - Honzíkovo rozloučení

zobrazeno 92×

Vložil(a): MiskaTekk, 30. 7. 2017 23.39

Po nedělním obědě šel dědeček do dvora a po chvilce přijel s vozíkem. Koník měl hlavu nahoře a stříhal ušima. Dědeček zastavil a na sedátko vozíku vyskočil rezatý Punťa. Chtěl jet s Honzíkem na dráhu. Ale dědeček Punťu zahnal. Pes musel dolů a běhal pak kolem vozíku. Zahnal přitom černého kocoura, který přišel očichávat dřevěná kola. Kocour si sedl na sloupek u vrátek a čekal, co se bude dít. Za chvíli přiběhl Honzík. Obešel koníka a začal rozmlouvat s Punťou. Koníkovické děti Honzíka uviděly a běžely k němu. Chtěly se s ním rozloučit. Kolem Honzíka se jich nahrnul celý houf. Viktor mu přinesl krásnou loďku vyřezanou z kůry a Terezka mu dala velikou hrušku. Byla jako malý soudek. Honzík položil věci na sedátko vozu a hledal po kapsách, čím by se dětem odvděčil. Neměl toho mnoho. Jen barevnou kuličku. Podíval se na Viktora a pak zase na Terezku. Komu ji má dát? Byl by ji rád dal oběma, ale to nešlo. Kuličku přece nemůže rozpůlit. „Na, Terezko,“ řekl Honzík nakonec, „vezmi si tu kuličku.“ „Ale Honzíku!“ zdráhala se Terezka. Věděla, jak má Honzík kuličku rád. „Jen si ji vezmi! A nikomu ji nedávej,“ pobízel ji Honzík. „Až přijedu, tak ji třeba vyhraju a pak ji zase dám Viktorovi.“ „Už se na ni těším,“ smál se Viktor. Honzík se podíval k lípám, které rostly uprostřed návsi. Kdo to stojí pod nimi tak sám a smutně se dívá na Honzíka a na děti kolem něho? Byl to Ferda. Honzík ho poznal a bylo mu ho líto. „Ferdo!“ zavolal přes půl návsi. „Pojď sem!“ Ferda rychle přiběhl. Díval se na Honzíka trochu polekaně. Ústa se mu chtěla smát, ale jen se na nich ukázal úsměv, hned se zase ztratil. „Ferdo,“ řekl Honzík zvesela, „ta veverka mi utekla.“ „Byla asi moc rezatá,“ odpověděl Ferda a v očích mu zasvítilo. Honzík mu ještě ukázal hrušku od Terezky a loďku z kůry. Najednou zčervenal Ferda v tváři, vrazil ruku do kapsy, vytáhl nožík a podával ho Honzíkovi. „To je tvoje kudlička,“ řekl tiše a pěkně se na Honzíka podíval. „Ferdo, nech si ji,“ zdráhal se Honzík. „Já už jsem toho dostal!“ „Já ti ji dám,“ řekl Ferda a Honzíkovi se zdálo, že má na krajíčku slzy. „Jen si ji vezmi,“ pobídl Honzíka Viktor, „Ferda to myslí doopravdy, viď, Ferdo?“ „Ano,“ přikývl horlivě Ferda.

Honzík si tedy nožík vzal. Prohlédl si ho a vložil do kapsy. I když ho pak už neviděl, přece jen stále pociťoval, že má v kapse něco vzácného. „Ferdo,“ řekl ještě Viktor, „dneska s námi půjdeš k potoku, chceš? “ „Chci!“ vykřikl Ferda a teprve teď se doopravdy zasmál. „Vy jdete k potoku, a já musím odjet,“ povzdychl si Honzík. Opravdu. Maminka s babičkou už přicházely k vozu. Dědeček vylezl nahoru a vzal do ruky opratě. Honzíka si babička podržela chvíli v náručí a pak ho podala mamince na sedátko. „Bude nám tady smutno,“ řekla babička. „Ale babi,“ těšil jí Honzík, „já zase přijedu! Kocour a Punťa by se taky zlobili, kdybych nepřijel.“ Babička už nestačila odpovědět. Dědeček zamlaskal na koníka a vozík se rozjel. Punťa začal štěkat, kocour na sloupku zamňoukal, děti křičely: „Na shledanou!“ a babička si utírala slzy. Měla vnoučka ráda. Ale nedalo se nic dělat. Honzík přece musel domů.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/honzikovo-rozlouceni/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací