Honzíkova cesta - Dědeček veze Honzíka

Když už Honzíkovi začalo být ve vagóně smutno, přiběhla paní průvodčí, s rachotem otevřela dveře a zavolala na chlapce: „Honzíku, pojď honem, budeš vystupovat!“ Tomu Honzík dobře porozuměl. Už bude u dědečka! Chytil se průvodčí za ruku a utíkal s ní ke dveřím. Vlak už zatím úplně zastavil. Paní průvodčí seskočila napřed, pak vzala Honzíka do náruče a postavila ho na zem. Honzík se sháněl po dědečkovi. Vždyť tady přece musí být s vozíkem. A taky tu doopravdy byl. Ale koník se lekl vlaku a plašil se. Dědeček držel opratě pevně v ruce a křičel na koně, aby dal pokoj. Vedle dědečka seděl Punťa a zuřivě štěkal. Něco se mu nelíbilo, ale ani sám Punťa nevěděl, co se mu vlastně nelíbí. „Dědečku!“ vykřikl Honzík a hnal se k vozíku. „Počkej minutku,“ volal dědeček a točil se s koníkem. „Punťo!“ křičel Honzík na velikého rezatého psa. Punťa seskočil dolů a hrnul se rovnou na Honzíka. Žďuchl do něho nejprve nosem a pak začal běhat kolem. Měl radost, že Honzík už přijel. „Honzíku,“ křičel dědeček, „kde máš kufřík?“ Honzík se podíval do pravé ruky a Punťa do ní nahlédl taky. Avšak v Honzíkově pravé ruce nebylo nic. Honzík se tedy podíval do levé ruky a Punťa do ní nahlédl též. Ale ani Honzíkova levá ruka kufřík nedržela. Opravdu, obě ruce měl prázdné! Honzík se lekl, až ho píchlo u srdce. Že si zapomněl kufřík ve vlaku! Maminka mu nakázala, aby dal na kufřík pozor, ale Honzík na něj zapomněl. Maminčina starost tedy nebyla zbytečná. Ale kufřík přece jen s vlakem neujel. Paní průvodčí slyšela dědečkovo volání, a než se vlak znovu rozjel, rychle kufřík přinesla. Honzík si ho přitiskl oběma rukama na prsa, aby ho neztratil, a utíkal k dědečkovi. Punťa běžel za ním. Chtěl taky něco nést, ale neměl co. Sebral tedy do zubů suchý klacík a běžel za Honzíkem.

Dědeček zatím uklidnil koně a slezl dolů. Vzal Honzíka i s kufříkem do náručí a posadil ho na sedadlo. Pak vylezl za ním. Ale ani Punťa nechtěl zůstat dole. Pustil z huby klacík a vyskočil na vozík. Strkal hlavu tak dlouho mezi dědečka a Honzíka, až mu vylezla pod Honzíkovou rukou „Punťo! Co chceš?“ vykřikl Honzík. Punťa se jen olízl. To znamenalo, že je rád. Chtěl být blízko u Honzíka. To mu stačilo. Honzíkovi bylo už dobře. Seděl pěkně na sedátku, vedle sebe měl dědečka, v jedné ruce držel kufřík, pod rukou se mu tlačila psí hlava, koník vesele běžel a vozík pospíchal za ním. Všichni jeli do Koníkovic. „Tak ty už jsi jel sám,“ řekl dědeček a pohlédl koutkem očí na Honzíka. Pod bílými vousy se trochu smál. „Ano,“ přikývl důležitě Honzík. „Vlak jel jako čert!“ „A kdy přijede maminka?“ ptal se dál dědeček. „Měl jsi ji vzít s sebou.“ „To bych byl nejel sám,“ bránil se Honzík. „Maminka přijede až v sobotu.“ „To je dobře,“ uspokojil se dědeček. „A dědečku!“ „Co chceš, Honzíku?“ „Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl.“ „To je družstevní.“ „Co je to družstevní?“ vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl. „To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.“ „A dědečku,“ zamyslil se Honzík, „co je ještě družstevní?“ „Třeba pole,“ odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. „Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu.“ Honzík se díval na veliké lány polí, které se táhly po obou stranách silnice. Obilí už bylo sklizeno. Na jednom lánu oraly traktory, na jiném jezdilo několik párů koní. „Máme taky družstevní krávy,“ pokračoval dědeček, „a družstevní vepře, ty mám na starosti já, i družstevní slepice, ty má na starosti babička.“ „A dědečku,“ znovu zdvihl hlavu Honzík. „Co chceš?“ ozval se dědeček. „Punťa je taky družstevní?“ zeptal se Honzík. Pes slyšel svoje jméno a slabě zakňoural. To jen proto, aby Honzík s dědečkem věděli, že tam je. „Ne, Punťa není družstevní,“ zasmál se dědeček. „Ten je jenom náš.“ Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád. Punťovy radosti si všiml Honzík a začal rozmlouvat s rezatým psem. Pověděl mu o chlapcích z ulice, a ukázal mu dokonce barevnou kuličku. Punťa poslouchal a snažil se porozumět. Za chvíli mu z Honzíkovy řeči bylo teplo. Otevřel tlamu a vyplázl jazyk. Tak jim všem cesta rychle uběhla a dědeček s Honzíkem a se psem Punťou dojeli do Koníkovic.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/dedecek-veze-honzika/