Honzík, hraběcí syn

Byl jednou hrabě a měl tři syny. Dva starší sloužili králi, oba byli důstojníky a otec z nich měl radost. Tím víc starostí mu dělal Honzík, nejmladší, který se na nic nehodil. Nechtěl být vojákem a vůbec ničím. Konečně hraběti došla trpělivost, zavolal ho a řekl mu:
„Už jsem Ti dost dlouho povoloval. Teď se musíš něčemu naučit. A poněvadž se ničemu učit nechceš, půjdeš pást prasata.“
Ráno ve čtyři hodiny vyhnal sluha Honzíka z postele. Pověsil mu přes rameno pastýřskou troubu, do ruky mu vtiskl bič a hajdy s prasaty do bukového lesa. Byla to neveselá práce a lidi si na něho ukazovali a vysmívali se mu. Dříve než slunce třikrát vyšlo, rozběhl se Honzík ke starému hraběti a povídá:
„Tatínku, rozmyslel jsem se. Chci se stát tím, čím jsou moji bratři.“
Hraběti byla taková řeč milá, protože si vojáků vážil. Obstaral Honzíkovi dobré jídlo a pití a podaroval ho třemi sty tolary, aby neměl na vojně nouzi. Honzík se vydal do města a do kasáren. Jakmile vojáci poznali, že má hodně peněz, lákali ho k veselému životu. Přišli na pravého.
Honzíka nemuseli dlouho prosit. A než byl druhý týden u konce, neměl Honzík v kapse ani halíř.
„Co teď budeme dělat?“ řekl Honzík.
„Pošleš ke starému hraběti posla,“ radili mu kamarádi, „a dáš ohlásit: Tatínku, u vojska se mi moc dobře daří a hejtman mě povýšil na svobodníka!“
Honzík to tak udělal, a jak starý hrabě uslyšel poselství, byl náramně spokojený. Hned šel do pokladnice a odpočítal poslovi čtyři sta tolarů. Povídá:
„Tohle dones mému synovi a hezky ho od starého otce pozdravuj. Svobodník potřebuje peníze, aby netrpěl nouzi.“
Posel přišel s penězi do města a veselý život začal znovu a dokola, dokola, dokud ze čtyř set tolarů ještě něco zbývalo. Když měl Honzík prázdnou kapsu, dal se zase od svých kumpánů povýšit a dostal pět set tolarů. Když ho povýšili až na šikovatele, dostal šest set tolarů a za pár neděl ohlásil otci dokonce, že se stal hejtmanem.
To už starý hrabě doma nevydržel a řekl hraběnce:
„Matko, nic se nedá dělat, musím svého Honzíka vidět. Dělá mi víc radosti než jeho bratři dohromady.“
A protože hejtman musí jezdit na koni, vybral ve stáji dva nejkrásnější koně, a že hejtman potřebuje peníze, zastrčil do kapsy tisíc tolarů. Pak jel do města a hned za bránou se ptal, kde bydlí jeho syn Honzík, hejtman.
„Takového hejtmana tady vůbec nemáme,“ odpověděl člověk, kterého se zeptal. Hrabě si pomyslel: to je nějaký cizinec, když nezná ani hejtmana. Zajel k zámku a zeptal se stráže, která před zámkem chodila sem a tam:
„Kde bydlí můj syn Honzík, hejtman?“
„Takového hejtmana tady vůbec nemáme,“ odpověděl voják, přehodil si pušku na druhé rameno a chodil zase sem a tam.
„To je nějaký selský neotesanec,“ bručel hrabě, „nezná ani své velitele!“
A šel ke generálovi a zeptal se, kde jeho syn Honzík, hejtman, bydlí. Generál si dal přinést lejstra, listoval a povídá:
„Hejtman toho jména tu není, ale máme tu nepořádného rekruta, který se tak jmenuje. Ten je pořád buď v base, nebo v hospodě a propíjí s kamarády peníze.“
Starý hrabě se rozzlobil a křičel:
„Tohle mu nedaruji!“
Hned jel domů, tisíc tolarů vrátil do pokladnice a oba koně do stáje.
Honzík se doslechl, co se přihodilo, a věděl, že penízky z domova nebudou. Dal se dohromady s šesti jinými vojáky a utekli z vojny. Měli s sebou kaprála i svobodníka. Šli několik dní a nocí. Dokud měli peníze, bylo jim hej. Jak jim došly, vzpomínali častěji a častěji na vojenský kotlík s jídlem. Když už jim bylo nejhůř, spatřili hospodu. Zamířili k ní. Kaprál cinkal v měšci starým klíčem a utrženými knoflíky. Šenkýř si myslel, že má v měšci peníze, a nalil jim. Vojáci se napili a poroučeli si jídlo. Hostinský nestačil nosit. Když došlo k placení, sáhl kaprál po svém měšci, jako by chtěl zaplatit, ale svobodník mu zadržel ruku a povídal:
„To mi přece neuděláte, pane kaprále, teď je řada na mně, abych zaplatil,“ a sáhl do kapsy.
Kaprál šel tedy ven a nechal placení svobodníkovi.
„Kdepak, pane svobodníku,“ zadržel svobodníka nejstarší voják, „proč byste platil vždycky jenom Vy.“
Zajel rychle rukou do kapsy, jako by chtěl platit, a svobodník odešel. Staršího vojáka zarazil v placení mladší a tak to šlo dál, až tu zbyl jediný Honzík. Honzík řekl:
„Zaplatím, ale nejdřív se podívám a přepočítám, co ostatní jedli a pili.“
Zatvářil se, jako by je chtěl zavolat, a vyšel ven. Hostinský vyběhl za ním, ale vojáci byli už pěkný kus cesty po silnici a Honzík k nim dobíhal.
Hostinský se rozhněval, když viděl, jakou taškařinu mu vyvedli. Rozhodl se, že vojákům za ten kousek také něco provede. Zavolal za nimi:
„Pročpak tak utíkáte? Vraťte se, já mám žerty rád. A to byl žert, jaký jsem už dlouho nezažil. Jen se vraťte, dám Vám ještě chleba na cestu.“
Vojáci viděli, že se hostinský nezlobí. mysleli si, kousek chleba na cestu by neškodil, a vrátili se. Hostinský jim opravdu chleba dal a přidal i radu. Ať jdou pořád rovně a pak doprava, nebudou prý litovat. Vojáci nevěděli, že je hostinský posílá na kouzelnou louku. Bylo jim jedno, jestli jdou doprava nebo doleva, času měli dost.
S plným žaludkem se šlo veseleji. Zabočili vpravo a hebká zelená louka je zvala k poležení. Co bychom si nelehli, povídali, nachodili jsme se dost.
Usnuli, a když se probudili, byl už večer. Skála před nimi se otevřela, ze skály vyšlo sedm překrásných jelenů a na paroží měli zlaté prsteny. Vojáci si mnuli oči, nevěděli, jestli spí nebo bdí. Vyskočili, rozběhli se do skály a užasli. Ve skále stál zámek se vším všudy. Před bránou do zámku dvě řady vojáků, a jak viděli Honzíka a kamarády, hned vzdávali čest jako vzácné návštěvě. Tohle si dali zběhlí vojáci líbit. Prošli bránou do zámku, ale v zámku bylo všechno opuštěné a nikde nic ani k jídlu, ani k pití. Vojákům vytrávilo a říkali si:
„Oběd byl dobrý, neškodila by i dobrá večeře.“ Sotva dořekli, stála na stole veliká mísa plná jídla a sedm talířů a sedm lžic. Vojáci se neptali co a jak, sedli ke stolu a dali se lžícemi do práce. Po jídle si vzdychli:
„Kdybychom tak ještě měli hlt vína a trochu tabáku.“ Jen dořekli, sneslo se na stůl sedm lahví vína a sedm nacpaných dýmek. Než nastala noc, vrátilo se i sedm jele nů se zlatými prsteny v paroží do skály a skála se za nimi zavřela. Každý voják si našel nádhernou komoru s měkkou postelí a ulehli. V noci přišel k Honzíkově posteli jeden z duchů, kteří stáli před zámkem na stráži a promluvil:
„Spíš, nebo bdíš?“
„Nespím,“ odpověděl Honzík.
„Tak poslouchej,“ pověděl duch. „Těch sedm jelenů je sedm zakletých princezen. Můžete je osvobodit, jestli chcete v zámku prožít sedm let. Každý pak dostanete jednu princeznu za ženu a k tomu poklady, které jsou v zámku uloženy.“
Druhého dne vyprávěl Honzík kamarádům, co se dověděl. Ale nechtěli o tom ani slyšet. mysleli si, že jim ve světě bude veseleji než v osamělém zámku. Našli svazek klíčů, které se hodily k pokladnici, naplnili si kapsy, váčky i klobouky zlatem. Honzík šel za kamarády a vzal si také trochu zlaťáků. Počkali, až se jeleni vydali na pastvu, a prošli za nimi ze skály na louku. Duchové před zámkem se smutně dívali a potřásali hlavami.
Vojáci přišli do města a hned do nejbližší hospody, hodovali a radili se, co za peníze koupí.
„Každý z nás si koupí dům s mramorovými sloupy a oženíme se,“ řekl kaprál.
A tak si koupili domy s mramorovými sloupy a oženili se. Honzík se neoženil a chodil dál po světě sám. A když po roce zabloudil zase do města, byli jeho kamarádi bez peněz a povídali:
„Honzíku, peníze se nám rozkutálely, proč jsou také tak kulaté? Ještě že víme o zámku ve skále. Dojdeme si pro nové poklady.“
„Dělejte, jak chcete,“ odpověděl Honzík, „ale jestli půjdu s Vámi, zůstanu tam po sedm let a zkusím aspoň jednu princeznu vysvobodit.“
Ostatních šest se mu posmívalo, ale Honzík se nedal zmást. Na zelené louce před skálou se tentokrát pásl jen jeden jelen se zlatými prsteny v paroží a smutně si vojáky prohlížel. Vojáci projeli na koních do otevřené skály a zámeckou bránou. Duchové stáli před zámkem na stráži a zlými pohledy si měřili šest Honzíkových společníků.
Vojáci zavedli koně do stáje, a našli oves jen pro jednoho koně. Vstupili do jídelny, přáli si jíst, a objevil se jen jeden talíř a jedna lžíce. Když chtěl lžící jíst někdo jiný než Honzík, zmizela mu lžíce před ústy. Přáli si víno, ale objevila se jen jediná láhev, a když se chtěl napít jiný než Honzík, zmizel mu pohár od úst, ani nevěděl jak. Nakonec si přáli dýmku s tabákem a zase se objevila jen jedna dýmka pro Honzíka. Potom si chtělo těch šest hladových lehnout do postele, ale ať hledali jak hledali, stála tu jenom jedna postel a ta byla připravena pro Honzíka. Byla nádhernější než loni. Ostatní vojáci museli spát na podia ze a nemohli se ani dočkat rána. Časně ráno se rozběhli do pokladnice, aby si naplnili kapsy a měšce a se zlatem se vrátili zase do města. Vkročili do pokladnice, ven se nedostali. Od té doby je nikdy nikdo neviděl.
Honzík zůstal v zámku osamělý, opuštěný. Duchů, kteří hlídali zámek, se nebál. Rok se pomalu střídal s rokem, a když zbýval do konce sedmi let jen krátký čas, ukázala se princezna Honzíkovi často v lidské podobě a prosila ho, aby ji v poslední chvíli nezradil. Byla tak krásná, že Honzík myslel jenom na ni.
Jednoho dne z jelena se zlatými prsteny v paroží spadlo zakletí. Krásná královská dcera podala Honzíkovi ruku. Před zámkem se ozvalo bubnování a troubení, Honzík se podíval z okna a uviděl pochodovat kolem zámku celé pluky. Pochodovali a provolávali novému králi slávu.
Tak se stal Honzík králem a musel kralovat.
Jednoho rána řekla jeho žena, mladá královna:
„Honzíku, neměl bys chuť navštívit svého starého otce?“
„Rád bych se tam podíval,“ odpověděl Honzík, „ale myslel jsem, že království nemůže být tak dlouho bez krále.“
„S tím si nedělej starosti,“ povídala královna, ,jen se tam rozjeď, o království se postarám sama.“
Honzík dal naložit čtyři vozy zlatem pro svého otce. Posadil se na nejlepšího koně a vzal s sebou padesát vojáků, aby ho chránili. Po třech dnech vjeli do hustého lesa a zbloudili. Teprve pozdě večer uviděli nějaký dům. Svítilo se v něm jako o svatbě. Jeli za světlem a dojeli k velikému hostinci. Uvnitř sedělo, jedlo a pilo, zpívalo a výskalo ne méně než sto hostí. Krále a jeho doprovod přivítala stará babička, které hostinec patřil. Ale nebyl to hostinec, byl to dům plný loupežníků a ta stará byl přestrojený loupežnický náčelník. Král a jeho družina nepoznali,
kde jsou, a byli rádi, že mají střechu nad hlavou a že hosté v hospodě jsou veselí. I královi vojáci se rozveselili a popřávali si.
Po večeři pověděla stařenka mladému králi, že nejvznešenější hosté u ní hrají každý večer karty. Pozvala krále, aby si šel také zahrát, a zavedla ho do skvostné světnice, kde bylo všechno připraveno. Honzíkovi se hra zamlouvala. Hrál a hrál a za pár hodin prohrál všechny čtyři vozy se zlatem a nakonec i královské šaty.
Zatím loupežníci svázali vojáky a celou královskou družinu a hrozili, kdo se k nim nedá, tomu že vezmou život. Královi svlékli nádherné šaty a hodili ho nahého v lese do propasti.
Nešťastný král bědoval a volal o pomoc. Volání přilákalo poustevníka. Pomohl králi z propasti, politoval ho a oblékl do svých starých kalhot a košile. Král dal poustevníkovi zlatý prsten, který mu loupežníci zapomněli stáhnout z prstu. Ještě před rozedněním se dostal Honzík k zámku svého otce a zabušil na vrata. Nikdo mu nešel otevřít. Zabušil tedy znovu a volal:
„Tatínku, otevřete přece! Honzík, Váš nejmladší syn, stojí před bránou!“
Hrabě se podíval z okna a vidí Honzíka ve starých kalhotách a otrhané košili. Takhle se mi Honzík vrací, jako zběhlý voják, pomyslel si.
„Tak to jsi ty, nezvedenče!“ vykřikl zlostně, strhl ze zdi jezdecký bičík a vyšel ven.
„Tatínku, přece byste mě nebil,“ řekl Honzík, „vždyť já jsem Váš král!“
„Tak Ty tak?“ rozzlobil se starý hrabě ještě víc, „nejdřív svobodník, pak kaprál, šikovatel i hejtman, a teď dokonce král! Počkej, ty uličníku, já Ti dám!“
Uchopil jezdecký bičík za tenčí konec a tlustším ubohého Honzíka bil, až mu přecházel zrak i sluch. Pak poručil čeledínům, aby Honzíkovi dali pastýřskou troubu a bič.
Honzík musel jako před lety vyhánět prasata do bukového lesa, a když se večer vracel domů, zamykal ho otec do prasečího chlívka a posílal mu tam i jídlo.
Honzík se dlouho nevracel a královna dostala strach, co se s manželem stalo. Dala naložit na osm vozů zlato, vzala s sebou sto vojáků na ochranu a vydala se na cestu ke tchánovi. Po třech dnech se dostala s průvodem do hustého lesa. I oni zbloudili a dostali se k velikému hostinci. Přestrojení loupežníci skvěle královnu s družinou přivítali a pohostili. Ale královi sluhové, kteří se museli k loupežníkům přidat, prozradili královně potají, že je v loupežnickém doupěti, a varovali ji, aby po večeři nešla hrát karty.
Večer přišel náčelník loupežníků přestrojený za starou šenkýřku a povídá:
„Připravili jsme slavnostní hostinu a mnoho bohatých mladých pánů by mělo radost, kdyby si s paní královnou mohli zahrát karty.“
„Ale já bych měla radost,“ odpověděla královna, „kdyby si ti pánové přišli zatančit, a ať přijdou všichni, kteří jsou v domě, a všechna děvčata, která v kuchyni pečou a vaří. Zatančí si s mými vojáky a moji trubači jim k tomu zahrají.“
Vojáci věděli, co se bude dít. Loupežníci mysleli, že se začíná hrát k tanci, ale trubači zatroubili smluvené znamení, vojáci uchopili loupežníky za podanou ruku a pobili je všechny až na bývalé královské sluhy a starou šenkýřku, která se včas schovala.
Ráno poručila královna celý dům prohledat. Přestrojená šenkýřka o tom uslyšela a sama vyšla ze skrýše a dala královně klíče od domu.
„Ušetřete, královno, starou ženu,“ prosila.
Královna odpověděla:
„Kdybys byla stará žena, nechala bych Tě naživu.“
Přijala klíče k pokladům, které loupežníci vzali králi i jiným pocestným, a dala přestrojeného náčelníka loupežníků pověsit.
Vojáci se ještě podívali kolem hostince po lese, jestli nějaký loupežník neunikl. Loupežníka nenašli, zato přivedli před královnu poustevníka. Poustevník nevěděl, co se děje, a strachy se třásl po celém těle. Královna se na něho podívala a poznala, že má na ruce prsten jejího muže.
„Kdopak Ti dal ten prsten?“ spustila zhurta na poustevníka.
„Honzík, hraběcí syn,“ koktal poustevník, „zachránil jsem mu život.“
„A nevíš, kde teď Honzík žije?“ zeptala se královna.
„Na hraběcím zámku za lesem, u svého otce,“ řekl poustevník.
Královna dala zatroubit a svolat průvod a vyrazila k hraběcímu zámku.
Starý hrabě vyšel královské návštěvě naproti do zámecké brány. Klaněl se až k zemi, sám pomáhal královně z koně a prosil ji, aby se obtěžovala za ním do domu.
„Žijete sám, nebo máte děti?“ chtěla královna vědět.
„Mám děti, mám,“ chlubil se hrabě, „dva chlapce a mám z nich radost. Slouží v královském vojsku a jsou důstojníci.“
„A víc dětí nemáte?“ zeptala se královna.
„Ne,“ povídal hrabě, „bohužel ne. Mám sice ještě jednoho syna, ale to je budižkničemu, lenoch a povaleč, raději o něm nemluvit.“
„Že se nestydíte,“ odpověděla královna, „tak hovořit o vlastním dítěti! Kdepak je tenhle Váš syn? Máte ho u sebe, nebo se toulá po světě?“
„Hlídá prasata,“ zle se zatvářil starý hrabě, „vidíte, právě je vyhání ze dvora.“
Královna se podívala z okna a uviděla milovaného muže v hadrech, pastýřskou troubu na zádech a bič v ruce, jak se šourá za prasaty. Bylo jí Honzíka líto, ale přemohla se a řekla:
„Ať je ten Váš syn jaký je, ale v hadrech byste ho neměl nechat chodit.“
Potom šli k obědu. Po hostině požádala královna hraběte, jestli by se nemohla podívat na jeho pole. To byla pro hraběte velká čest. Dal zapřáhnout a chtěl jet s královnou.
„Ne, ne,“ odmítla královna, „projedu se sama.“
Kočí musel zajet k bukovému lesu, kde Honzík pásl vepře. Tam vystoupila královna z kočáru.
Honzík měl hlavu v dlaních a smutně se díval před sebe.
„Honzíku,“ promluvila na něho královna.
Honzík vyskočil ze země a nevěděl, je to pravda nebo sen? Objali se, posadili do trávy a královna vyprávěla všechno pěkně po pořádku, o loupežnících, o poustevníkovi i o hraběti.
„Neměj strach, všechno zařídím,“ povídala, „jen měj do večera strpení.“
Rozloučila se s ním a odjela zase na hraběcí zámek.
Honzík neměl venku klid. Sotva odbila pátá hodina, vrátil se s prasaty do . zámku. Starý hrabě ho huboval, že se vrátil příliš brzy. Před ranami ho zachránila královna, ale nemohla zabránit, aby hrabě svého syna nezavřel bez večeře do chlívku k prasatům. Starý hrabě chlívek zamkl a klíč si strčil do kapsy.
Večer, když všechno ulehlo a zámek ztichl, rozkázala královna svým vojákům, aby vylomili dvířka u chlívku a Honzíka pustili na svobodu. Potom mu dala jeho královské šaty a poručila trubačům, aby zatroubili. Hrabě a sloužící vyskočili z postelí, promnuli si oči a běželi se podívat, co se děje. Královna řekla:
„Radujte se se mnou, právě přijel na zámek můj pán a manžel, Váš král!“
Hrabě a jeho sluhové se klaněli mladému králi a nikdo z nich si nevzpomněl na Honzíka zavřeného v chlívku.
Posadili se k slavnostní hostině a král Honzík zhluboka povzdechl.
„Pročpak, králi, vzdycháte?“ zeptal se hrabě.
„Vzpomněl jsem si na svého otce,“ řekl Honzík, „zamkl mě do prasečího chlívku a neposlal mi od rána ani lžíci kaše.“
Hrabě se králi zadíval do tváře a poznal syna Honzíka. Překvapením a radostí ztratil dočista řeč. A když se mu řeč vrátila, nemělo vyptávání konce.
Tak Honzík nakonec přece jen starého otce potěšil.