Honza vystavěl vzducholoď

Byl jeden otec a měl tři syny. První se jmenoval Jakub, druhý Matěj a třetí Honza. Ten byl velmi hloupý. Jednou přišel patent od krále, že kdo k němu přijede na větrné lodi, dostane princeznu za ženu a s ní celé království. Jakub tedy žádá tátu: 
„Táto, víte co, já mám chuť si takovou loď vystavět, nebo, víte, princezna a království není maličkost.“ Máma, když táta svolil, napekla mu bílých buchet a Kuba šel. 
Přišel do lesa a jal se porážet stromy. Do půldne porazil sotva polovinu stromů, kolik na sbití lodi potřeboval. V poledne si sedne na dřeva a pomalu pojídá bílé buchty. V tom se tu vezme dědoušek a povídá: 
„Synáčku, jak vděčný bych Ti byl, kdybys mi kus té buchty dal.“ Ale Kubík že nedá. Přišel večer a Kubík nebyl s lodí hotov. Smutný vrátil se domů. 
Druhý den šel stavět loď druhý syn, Matěj. Stavěl dopoledne, poobědval černé buchty a opět dědouškovi nedal. Večer taky neměl loď postavenou. 
Třetí den se slavně hlásí Honza, že půjde také stavět loď. Všichni se mu dali do smíchu, ale aby neřekl, že ho nemají rádi, a když prvé dva syny poslali, poslali ho také. Dali mu popelné buchty a Honza šel. Přišel do lesa a kácel stromy. V poledne si sedl na sluníčko a chystal se, že se dá do popelných buchet. V tom stane před ním ten dědoušek a prosí: 
„Panáčku, dej mi kousek té buchty.“ Honza byl dobrého srdce, a proto povídá: 
„I vezměte si, strejčku, třeba celou, já ani nemám hlad.“ Dědoušek mu poděkoval a ptal se ho, co tu dělá. Honzík hned mu vypravoval, že král dá svou dceru větroplavci a že on si chce takovou loď udělat. 
Dědoušek povídá: 
„Když jsi byl tak hodný a dals mi kus buchty, můžeš si teď lehnout a odpočinout, já Ti zatím tu loď vystavím.“ Honzík mu zabraňoval, že je chudák starý a že on má více sil, ale dědoušek si to nedal rozmluvit. Honza tedy myslel: 
„Nu, když to bratři neudělali, nemusím ji také mít,“ a usnul. 
Zatím dědoušek pískl, a loď tu stála. Probudil Honzíka a povídá: 
„Tuto Ti dávám loď a tu je k ní klika. Až tou klikou otočíš, loď pojede; jenom tu kliku nikomu nedávej.“ 
Honza poděkoval, sedl na loď a letěl domů. Bratři jeho hleděli jako blázni, když on tu vjede s lodí do dvora. Honza vylezl, uschoval kliku a šel spát. Bratři vlezli do lodi, zkoušeli, ale ono jim to nijak nechtělo letět jako Honzovi. Musili tedy toho nechat až na ráno. Ráno zas tam byli dříve než Honza a volali na něj, aby jim šel ukázat, jak se v tom jezdí. Honza jim řekl, aby počkali a vylezli, vskočil do lodi, zatočil a letěl k zámku. Bratři na něj volali, ale on se už nevrátil. Letěl přes jedno město. Tam viděl, že u národního domu stojí myslivec a míří na věž. Honzík k němu slítne a ptá se ho co dělá. On povídá: 
„Už skoro rok mířím na věž, na komára, a když už chci spustit, vtom mi Ty vletíš do rány.“ Honza ho prosil, aby se nezlobil a vzal ho s sebou. 
Letí spolu a letí přes jeden les. V tom lese byl ohromný silák, který jednou rukou vytrhoval silné stromy a přes koleno je lámal. Honza se mu nabídl a on k němu vylezl. Pak letěli přes ohromnou skálu. Nad tou skálou seděl skalojídek a plakal, že má hlad. Honza se ptal, proč se tedy do té skály nedá, ale on řekl, že by ji na první otevření huby spolkl. Honza si myslel:
„Chlapíku, můžeš mi být dobrý,“ a vzal ho s sebou. 
Pak přijeli k jednomu, který seděl u rybníka a plakal, že má žízeň. A když se Honza ptal, proč se nenapije, řekl, že by rybník zmizel, kdyby jen hltnul. Honza ho vzal také na loď. Nyní letěli podél jedné silnice. Po té se plahočil člověk a měl na nohou přivázané mlýnské kameny. Honza se ptal, proč to, a on řekl: 
„Kdybych neměl ty kameny, udělám krokem míli cesty.“ Honza ho vzal s sebou. Konečně přijížděli k městu; u toho seděl člověk, kterému byla nesmírná zima. Honza se ho ptá, co to dělá, že z něho jde taková zima, a on praví: 
„Zacpávám otvor, kdybych ho otevřel, hned byste všichni zmrzli.“ Honza ho zase vzal s sebou. 
Přijedou ke dvoru. Král kouká, jaká se to sem žene čeládka, ale když přijeli na větrné lodi, musel je přijmout. Honza hlásil se o princeznu. Král mu ji nechtěl dát a radil se s čarodějnicí, co počít. Čarodějnice mu dala radu, aby vyslal svého nejrychlejšího sluhu pro vodu a Honza též jednoho, a kdo dřív přijde, ten že vyhraje. 
Honza odvázal běhounovi mlýnské kameny a poslal ho. Běhoun myslel si, času dost, a lehl si pod kaštan. Králův posel už tu byl zpátky a běhoun Honzův ještě spal. Honza se už bál, že prohraje. V tom přijde k němu myslivec a ptá se, jak mu dopadla zkuška. Honza mu to povídá, že běhoun ještě spí a králův posel že už je zpátky. Myslivec tedy bác, a už se chrastila větev běhounovi na nos. Vyskočil a už tu byl s vodou. Ještě na schodech předběhl služebníka královského. 
Opět se radí král s čarodějnicí. Ta radí: 
„Ať snědí tři sta volů.“ Honza postavil do chléva skalojídka a řezníci jen voli sekali a házeli to do něho. Když snědl tři sta volů, křičel, že má hlad. 
Opět čarodějnice radí: 
„Top čtrnáct dní v peci, až bude žhavá, a pak nechť se v tom vyspí.“ Dobře. Král dá rozpálit pec a poručí jim tam lehnout. Nejprve lezl zimavec a pustí zimu. A tak pec provětral, že jim ještě zima bylo. 
Pak radí čarodějnice, aby vynesli všechny poklady, které jsou ve sklepě králově. I stalo se, jak čarodějnice radila, a bylo těch pokladů ohromný pytel. 
Pytel ten stál na dvoře královském a vypadal jako chalupa. Jak to Honza uviděl, nabyl rozumu. Popadl princeznu a silák, co lámal ty stromy, popadl pytel, a s celou družinou dali se z města na útěk. Silák nemohl prolézt branou a uvázl za pytel. I škubl sebou, strhl bránu a utíkal se vším jen což. 
Když se král dověděl, že Honza s princeznou utekli, sebral švadronu husarů a dal je stíhat. Tu se ten s těmi zimami zastavil, a když jeli přes řeku, pustil mráz a všichni zamrzli. Když se husaři nevraceli, král poslal pluk pěšáků. Když viděl Honza, že se za ním žene prach, poručil skalojídkovi, aby se zastavil a přesvědčil se, co to je. On tedy čeká: jakmile viděl, že to královo vojsko, otevřel hubu a všechny je spolkl. 
Zatím se dostali s Honzou do lesů. Tu silák postavil poklady a jal se stavět palác. Běhoun vše přinášel a za několik hodin byl zámek vystavěn. Hned se vše v paláci zřídilo a Honza s princeznou tam blaženě žili. 
Jednou přijel do toho lesa král na honbu. Zajel k zámku a při hostině poznal, že na talířích je vyryto jeho jméno. Poznal, že to je jeho zeť a dcera; smířil se s nimi a daroval jim své království.

Zdroj: www.abatar.cz