Honza Vejtaha

Byl jeden král a ten měl sluhu, kterému říkali Vejtaha, protože toho vždy mnoho nasliboval, ale málo dodržel. Ale na královském dvoře žil i jeden Vtipálek a ten se rozhodl Vejtahu napravit, a to následujícím způsobem:

Jednoho dne by si král rád dal pečené koroptve, a tak Vejtahovi řekl: „Honzo, jdi do lesa a zastřel mi na hostinu deset koroptví.“ Hoch odvětil: „Co, deset? Já vám těch koroptví, pane králi, střelím hned sto!“ „Dobrá,“ řekl král: „když jsi tak dobrý střelec, tak mi přines sto koroptví, za každou dostaneš dukát.“ Starý Vtipálek to slyšel a šel do lesa před Vejtahou a rovnou na místo, kde bývalo nejvíce koroptví, všechny je svolal a řekl: „Koroptvičky milé, pěkně uleťte všechny pryč! Jde sem Honza Vejtaha a chce vás sto postřílet.“ Když přišel Honza do lesa, neobjevil samozřejmě ani koroptev, neboť ty se všechny ukryly v hnízdech. Přišel tedy ke králi zpět s prázdnou, a tak ho na sto dní zavřeli do vězení, protože prý nedodržel slovo.

Za nějaký čas, to byl Vejtaha už zase volný, král řekl: „Potřebuji na hostinu pět kaprů.“ Tu si Honza vzpomněl na svých sto dnů ve vězení a nasadil své vyřídilce uzdu: „Co, pět? Já vám jich, pane králi, chytím rovnou padesát!“ Král odvětil: „Dobrá, jestli jsi tak dobrý rybář, tak mi jich chyť padesát, za každého dostaneš dukát.“ Mezitím běžel Vtipálek k rybníku a svolal kapry: „Kapříci, plavte pryč! Jde sem Honza Vejtaha a chce vás padesát chytit.“ Když tam přišel Vejtaha, nechytil ani šupinu, všichni kapři uplavali k druhému břehu. Tak se vrátil s prázdnou a král ho nechal na padesát dní zavřít do vězení, protože zase nedodržel slovo.

Uplynulo padesát dní a králi přišla chuť na zajíce: „Dal bych si dneska jednoho při hostině.“ Honza Vejtaha pomyslel na temné vězení a řekl: „Co, jednoho? Já vám, pane králi, přinesu těch zajíců nejméně deset!“ Král řekl: „Když jsi tak dobrý lovec, tak mi jich přines deset, za každého dostaneš dukát.“ Tak šel Vtipálek do lesa, svolal zajíce a řekl: „Zajíčkové, utíkejte pryč! Jde sem Honza Vejtaha a chce vás deset ulovit.“ Vejtaha pak nemohl celý den ulovit zajíce ani jednoho, což ho dovedlo opět do vězení, a to na deset dní, protože zase nedodržel slovo.

Za nějaký ten týden dostal král chuť na zvěřinu: „Dneska chci na hostinu jelena.“ Vejtaha pomyslel na svá dřívější utrpení, která mu způsobilo jeho vychloubání, a tak skromně řekl: „Půjdu do lesa a porozhlédnu se, zda nějakého jelena neulovím.“ A když byl v lese, opravdu jednoho zastřelil a s velkou radostí ho přinesl králi. Ten se smál a řekl: „Vidíš, když člověk neslibuje nemožné, tak je dodržet slovo lehké.“ A tomu Vtipálkovi bylo též k úsměvu, protože od té doby byl Honza Vejtaha ten nejpokornější a nejumírněnější člověk pod sluncem.