Holčička s náhradní hlavou

Hlava je taková bedýnka, je v ní plno maličkých šuplíků a přihrádek a do těch se ukládají vědomosti jako kapesníky do prádelníku. Když nám maminka řekne, děti, jezte zeleninu, je zdravá, naskáče nám to ušima rovnou do těch maličkých přihrádek, a když se nás potom někdo zeptá, jaká je zelenina, nakoukneme do hlavy a řekneme celou větou, prosím, zelenina je zdravá. Samo sebou, musíme mít v hlavě pořádek, abychom to v té přihrádce našli, jinak by to trvalo celou věčnost, než bychom ze sebe vysoukali, jaká ta zelenina vlastně je. Proto je správné ukládat si do hlavy jenom to, co je důležité, aby nám tam kdejaká hloupost zbytečně nepřekážela. Kdo má v hlavě plno nesmyslů, sám se tam nakonec nevyzná, a když se ho někdo zeptá, prosím Vás, nevíte náhodou, kolik má pes nohou, tak chudák stojí a kouká, ťuká se do hlavy a bručí, no tak, co to se mnou je, mám to na jazyku a ne a ne si vzpomenout. Ale není to žádná pravda, takový člověk nemá na jazyku vůbec nic, zato v hlavě má pořádný blázinec, všechno páté přes deváté a nemůže se v tom vyznat. Tihle lidé mají v hlavě tolik zbytečností, že se jim tam nakonec pořádná věc už ani nevejde. 
Tak například byla jedna holčička, jmenovala se Matylda, a ta vypadala jako všechny holčičky; nic zvláštního, až na to, že nosila modré náušnice. A ta Matylda měla plnou hlavu všelijakých věcí, písmenek, čárek, teček, rozdělovačích znamének a zbytečných slov, všelijakých takřka a podobně, a to jenom proto, že se všemu učila nazpaměť. Učila se vždycky tak dlouho, dokud to neuměla do posledního písmenka a do poslední čárečky, a maminka jí za to dávala čokoládové bonbóny ve staniolu a říkala, mám z Tebe radost, když se budeš pořád takhle hezky učit, staneš se nejchytřejší holčičkou na světě. 
Jaký div, že Matylda měla ve škole samé jedničky, kromě tělocviku, protože kotrmelce se nedají naučit z knížky, ale i tak byla nejlepší v celé škole, a když ji paní učitelka vyvolala a řekla, tak si, Matyldo, stoupni hezky rovně a pověz nám něco o krokodýlech, zastavil se za dveřmi i soudruh ředitel, když šel náhodou kolem, protože Matylda povídala o krokodýlech tak krásně a tak dlouho, až řekla všecko všecičko, co bylo v knížce, a dokonce i to, co bylo v závorkách, nezapomněla zdůraznit všechny čárky a všechny tečky, ba i rozdělovači znaménka, že si všichni v duchu říkali, je tohle vůbec možné, a když skončila, pohladila ji paní učitelka po hlavě a řekla, tak se mi to líbí, Matyldo, je vidět, že se doma opravdu učíš, a Vy, děti, vezměte si z Matyldy příklad, musím zavolat soudruha inspektora, aby si poslechl, jakou máme ve třídě vzornou žákyni, a napsala Matyldě jedničku s hvězdičkou. 
Ostatní děti se doma také učily, učily se o krokodýlech, jak vypadají, kde žijí a čím se živí, ale když je paní učitelka vyvolala, říkaly to všelijak, říkaly to, jak je to právě napadlo, a to už nebylo tak krásné, nikdo se za dveřmi nezastavil a jen někdy, jenom sem tam dostaly jedničku s hvězdičkou, zatímco Matylda ji měla pokaždé. 
To víte, že byla na ty své jedničky jaksepatří pyšná a hned tak se s někým nebavila. Jen když měla náladu, řekla dětem, heč, jednou ze mne bude nejchytřejší holčička na světě, heč, a ze školy šla rovnou domů a pak už nevytáhla paty ani na hřiště, měla trošku zelenou barvu, ale to jí nevadilo, seděla a seděla a učila se, učila se třeba celou početnici nazpaměť nebo celou čítanku a jednou, představte si, dokonce celý jízdní řád i s autobusy a doplňky, takže věděla, kdy jede rychlík do Kolína a kdy do Liberce, kdy jede osobní vlak do Frýdlantu a kdy do Hulína, kdy jedou autobusy z Košic a kdy z Olomouce, kde všude se musí přesedat, a byla to samá čísla a samé hodiny a samé minuty a maminka ji za to velice pochválila a řekla, jsi moc hodná holčička, Matyldo, v jízdním řádu se člověk těžko vyzná, všechno se musí moc dlouho hledat, teď to bude mnohem jednodušší, až v neděli pojedeme přát tetičce Klotyldě k narozeninám, zeptám se Tě, kdy jede vlak, Ty mi to řekneš a bude to, a pohladila Matyldu po hlavě, dala jí čokoládový bonbón ve staniolu a jízdní řád vyhodila z okna. A Matylda řekla dětem ve škole, heč, já umím zpaměti celý jízdní řád, vím, kdy jede rychlík do Kolína a kdy do Liberce, kdy jede osobní vlak do Frýdlantu a kdy do Hulína, kdy jedou autobusy z Košic a kdy z Olomouce, a Vy nevíte nic, heč, a děti užuž jí chtěly říct, ty hloupá, nač se to učíš, k čemu je jízdní řád, ale nemohly to říct, protože zvonilo, přišla paní učitelka, vyprávěla o ledních medvědech a nakonec řekla, tak, děti, a doma se o ledních medvědech hezky učte, zítra se podívám, co o nich víte. 
A Matylda si myslela, to je toho, učit se o ledních medvědech, s tím budu našup hotová, to se pak naučím nazpaměť ještě něco jiného, třeba telefonní seznam, ale když přišla domů, řekla jí maminka, milá Matyldo, dnes je pátek a v neděli jedeme k tetičce Klotyldě, tady jsem Ti napsala gratulaci, nauč se to, ať to umíš hezky odříkat, a Matylda si sedla a naučila se gratulaci, bylo to lehké, bylo toho sotva sedm stránek, samé milá tetičko a nejdražší tetičko a milovaná tetičko, Matylda to uměla, než bys řekl švec, dostala čokoládový bonbón ve staniolu a učila se dál, učila se o ledních medvědech, ale představte si, nenaučila se ani celou první větu a dál to nešlo, ať dělala co dělala, dál se učit nemohla, hrozně se toho lekla, běžela za maminkou do kuchyně a volala, maminko, co mám dělat, učím se o ledních medvědech a nemůžu si nic zapamatovat. 
Ale maminka se tomu smála a řekla, ale jdi, Matyldo, co to, prosím Tě, povídáš, Ty že se nemůžeš nic naučit, taková chytrá holčička, stoupni si hezky rovně jako ve škole a zkus to, uvidíš, že Ti to půjde, a Matylda si stoupla hezky rovně a spustila, na bílých pláních dalekého severu, kam lidská noha takřka nevstoupí, mezi věčným sněhem a věčným ledem žijí lední medvědi, kteří jsou celí ..... , a byl konec. Maminka řekla, no tak, Matyldo, pokračuj, to je samozřejmé, že medvědi jsou celí, přece po těch bílých pláních neběhají půlky medvědů, musíš k tomu dodat, kteří jsou celí bílí, rozumíš? No vidíš. A teď to hezky opakuj ještě jednou. 
A Matylda spustila znovu, na bílých pláních dalekého severu, kam lidská noha takřka nevstoupí, mezi věčným sněhem a věčným ledem žijí lední medvědi, kteří jsou celí ..... , a dost, dál už Matylda neřekla ani slovo, zkrátka nešlo to, a maminka si pomyslela, tak, to je pěkná věc, něco se jí asi stalo, dřív jí to šlo do hlavy samo, že by tam už neměla místo? Á tu jí napadlo, že Matylda má od včerejška všechny šuplíky a přihrádky plné rychlíků a osobních vlaků a autobusů a čísel a hodin a minut a že se jí nejspíš do hlavy už opravdu nic víc nevejde, a když ji tohle napadlo, zalomila rukama a volala, ach ty moje nešťastná Matyldo, ach ty moje hlavičko, početnici umíš nazpaměť, ale nikdy si už nezapamatuješ, že lední medvědi jsou celí bílí. 
A obě, maminka i Matylda, seděly v kuchyni u kredence a plakaly, ale najednou dostala maminka nápad, usušila si slzy a řekla, neplač, Matyldo, když mohou být náhradní kamínky k zapalovačům, náhradní knoflíky k zimníkům a náhradní kola k automobilům, proč by nemohly být nějaké náhradní hlavy k holčičkám, a vzala telefonní seznam a hledala číslo obchodního domu, trvalo to hezky dlouho, protože byla nervózní, ale nakonec to přece našla a řekla, haló, to je obchodní dům, nemáte, prosím Vás, nějaké náhradní hlavy k holčičkám, a prodavačka řekla, ale ovšem, máme je v různých odstínech, ale pospěšte si, v šest hodin zavíráme, a maminka se podívala na hodinky, vzala deštník a běžela, a když se vrátila, řekla, podívej se, vybrala jsem zelený odstín, a vybalila z krabice náhradní hlavu na šroubování, byla to hlava, jakou mají všechny holčičky, nic zvláštního, stačilo jí dát modré náušnice a byla to celá Matylda, a maminka řekla, no vidíš, Matyldo, a je zase všechno v pořádku, teď máš novou hlavu, je úplně prázdná, můžeš se toho naučit, kolik budeš chtít. 
A Matylda se pustila znovu do učení, za chvíli věděla o ledních medvědech všechno všecičko do posledního písmenka a do poslední čárečky, byla spokojená, jak jí to krásně jde, a řekla si, tak a teď se ještě naučím zpaměti celý telefonní seznam, a opravdu, naučila se ho celý zpaměti a to je co říct, telefonní seznam je tlustá kniha plná jmen a u každého je jiné číslo, ale Matylda s tím byla hotová ani ne za dvě hodiny a maminka byla celá šťastná a řekla, Matyldo, udělala jsi mi velikou radost, v telefonním seznamu se moc špatně hledá, trvá to vždycky celou věčnost, ale teď to bude jednoduché, když budu chtít nějaké číslo, zeptám se Tě a bude to, a pohladila Matyldu po hlavě, dala jí čokoládový bonbón ve staniolu a telefonní seznam vyhodila z okna. 
A ráno řekla Matylda dětem ve škole, heč, já mám novou hlavu a Vy nemáte nic, heč, a děti jí chtěly něco říct, ale nemohly, protože právě zvonilo, do třídy vešla paní učitelka a s ní soudruh inspektor a paní učitelka řekla, milé děti, měla jsem Vás zkoušet, co víte o ledních medvědech, ale místo toho si raději zopakujeme krokodýly, no tak, Matyldo, třeba ty, stoupni si hezky rovně a začni, soudruh inspektor si Tě poslechne, a Matylda si stoupla hezky rovně, ale to bylo tak všechno, pak už jenom koukala a koukala a neřekla ani á, ani bé a paní učitelka obracela oči ke stropu a šeptala, no tak, Matyldo, bude to, a soudruh inspektor se houpal na špičkách, chvílemi zakašlal, a když to už trvalo dvacet čtyři minuty, řekla paní učitelka, sednout, Matyldo, máš pětku, já Ti dám, taková ostuda. 
A Matylda se dala do hrozného pláče, škytala a naříkala, prosím, já pětku nechci, já přece vím o krododýlech všecko všecičko do posledního písmenka, jenomže krokodýly mám ve své staré hlavě, v téhle mám jenom lední medvědy a telefonní seznam, a paní učitelka řekla, to je smůla, soudruhu inspektore, je to naše nejlepší žákyně, umí krokodýly, jako když bičem mrská, ale dnes přišla do školy bohužel s novou hlavou, má tam zatím pouze lední medvědy a telefonní seznam, a soudruh inspektor řekl, nebude nikterak na škodu, když se přesvědčíme, zda žákyně mluví pravdu, a zeptal se Matyldy, jaké telefonní číslo má paní Žyžvyová, jeho sousedka, a Matylda řekla Žyžvyová Žofie, 63 74 85 96, a soudruh inspektor řekl, óh, to je takměř neuvěřitelné, a paní učitelka se na soudruha inspektora usmála a řekla, Matylda nám hezky slíbí, že od pondělka bude do školy nosit obě své hlavy, tu starou i tu novou, a ty krokodýly jí pro dnešek odpustíme, a soudruh inspektor řekl mňo, a Matylda byla ráda, že to takhle dopadlo, a doma řekla mamince, musím s sebou nosit v aktovce i tu starou hlavu, dnes to málem dopadlo špatně, ale maminka Matyldu poslouchala jedním uchem, kartáčovala si v předsíni kostým, česala si v koupelně vlasy, lakovala si v pokoji nehty, běhala sem tam a volala na Matyldu, dělej, jedeme k tetičce, umyj si krk a uši, vezmi si bílé punčochy, nemáme moc času, kdypak nám jede vlak, Matyldo, ale Matylda nevěděla, o čem je řeč, měla jízdní řád ve své staré hlavě, která ležela na kredenci, a maminka začala křičet, to je samé zdržování, teď abych Ti vyměnila hlavu, ale nedalo se nic dělat, žádný jízdní řád doma nebyl, maminka musela Matyldě našroubovat starou hlavu, a když to bylo hotovo, řekla Matylda, vlak nám odjíždí za pět minut a další nejede, a chtěla si vzít novou hlavu zpět, ale maminka řekla, blázníš, Matyldo, máme nejvyšší čas, pojedeš se starou hlavou a hotovo, budeme rády, když to stihneme taxíkem, řekni mi, jaké mají číslo. Ale Matylda nevěděla, o čem je řeč, telefonní seznam měla v nové hlavě a maminka křičela, to přestává všechno, teď abych Ti dala zase novou hlavu zpátky, ten vlak nám určitě ujede, ale nedalo se nic dělat, žádný telefonní seznam doma nebyl, maminka musela Matyldě vyměnit hlavu, a když to bylo hotovo, Matylda řekla, taxislužba 87 65 43 21, a maminka vytočila číslo a řekla, prosím, přijeďte hned do Květákové ulice, spěcháme na vlak, a taxík byl v mžiku před domem, maminka vzala klobouk a plášť a deštník a rukavice a malou kabelku a kufřík, řekla Matyldě jdeme, zamkla dveře, obě sedly do taxíku a už se hnaly na nádraží, červená nečervená, a jak se tak hnaly, maminka vykřikla, stát, zpátky, Matyldo, ty trumpeto, co gratulace pro tetičku Klotyldu, máš ji přece ve staré hlavě, která leží na kredenci, a tak se zase hnaly zpátky, červená nečervená, přiběhly do kuchyně, vzaly hlavu z kredence a maminka řekla, honem ji dej do síťovky, vyměním Ti ji v taxíku, teď na to není ani pomyšlení, a běžela zase zpátky, sedla do auta a už se hnaly na nádraží, maminka vyměňovala Matyldě starou hlavu za novou, i s modrými náušnicemi, a taxíkář si myslel, ty dvě nebudou asi normální, ale neřekl nic a jel, jak nejrychleji uměl, jenomže když zastavili před nádražím, byl vlak dávno pryč. 
Tak, řekla maminka, vlak je pryč a další nejede, to jsme to vymňoukly, a protože nebylo proč pospíchat, jely domů tramvají, cítily se hrozně unaveny, a tak si sedly, jenže přistoupila jedna tlustá paní v brýlích, v síťovce měla zelí a chtěla si sednout, ale neměla kam, žádné místo už nebylo volné, a průvodčí řekla Matyldě, holčičko, vezmi té paní aspoň tašku na klín, když sedíš, a Matylda se zamračila a myslela si, už držím jednu síťovku a teď mám mít ještě druhou, ale protože se na ni všichni dívali, vzala si i druhou síťovku na klín, a tramvaj jela a jela, maminka se dívala na zelí a ptala se, kdepak jste sehnala tak krásné veliké zelí, a paní s brýlemi řekla, ale telefonovala jsem do obchodu v Klokaní ulici a řekli, že je právě přivezli, a maminka řekla aha, a tramvaj jela a jela, a když přijela do Květákové ulice, dala Matylda tlusté paní síťovku, paní poděkovala, řekla na shledanou, Matylda s maminkou vystoupily a šly domů, ale když přišly do kuchyně, začala Matylda najednou naříkat, maminko, podívej, co mám v síťovce, a maminka se podívala a spráskla ruce, protože to nebyla Matyldina síťovka, ale síťovka té tlusté paní v brýlích, a v té síťovce ležela hlávka zelí, a maminka řekla, Matyldo, ty nemehlo, proč nedáváš trochu pozor, nemůžeš nosit na krku hlávku zelí, ta Tvoje síťovka se musí najít, zatelefonuji do ztrát a nálezů, řekni mi číslo, jenomže Matylda nevěděla, o čem je řeč, telefonní seznam měla v hlavě, která byla v síťovce, maminka musela jít pro telefonní seznam k sousedům, ale tam jí řekli, to tak, milá paní, Vy budete vyhazovat telefonní seznam oknem a my Vám ho budeme půjčovat, ani nás nenapadne, a tak mamince nezbylo než jít do budky, prohledala kabelku a kapsy a zásuvky a peněženky a hrníčky a pokladničky, vzala všechny pětadvacetníky a šla a volala do všech ztrát a nálezů, ale nikde nic, a maminka si řekla, co teď, je neděle, obchody jsou zavřeny, novou hlavu neseženu a Matylda ji musí v pondělí mít s sebou ve škole, tu novou i tu starou, nebo bude zle, zatelefonuji na všechna čísla, která jsou v seznamu, ta paní má přece doma telefon, někde se mi musí ozvat, a tak házela do telefonního automatu jeden pětadvacetník za druhým a volala a volala, a protože telefonní seznamy jsou uspořádány podle abecedy, mluvila nejdřív s paní Abcáovou, potom s paní Abdáovou, pak s paní Abláovou, Abmáovou, ale ani jedna o Matyldině hlavě nevěděla, před budkou už stálo plno lidí, kteří chtěli telefonovat a čekali, až maminka skončí, až toho konečně nechá, ale maminka toho nenechala a volala paní Acbáové, Acdáové, Acfáové, Acgáové, před budkou už bylo asi čtyři sta lidí a všichni křičeli a maminka jim řekla, promiňte, ale ztratily jsme hlavu, nedá se nic dělat, a lidé volali, my ji s takovou ztratíme taky, a mávali deštníky, ale maminka zavřela dveře a volala paní Afgáové, Afháové, Afkáové, Afláové, Afmáové, a Matylda doma čekala a čekala, už byl večer a maminka nikde, už bylo devět hodin, Matylda zívala a říkala si, to není možné, teď už musí přece každou chvíli přijít, ale kdepak, maminka házela do automatu pětadvacetník za pětadvacetníkem a volala paní Bašbáové, paní Bašcáové, paní Bašdáové, paní Bašfáové, před budkou už stálo skoro devět tisíc lidí a doma spala Matylda jako dudek, usnula v šatech, tak, jak byla, ani si nevyčistila zuby, spala a spala, a když otevřela oči, bylo tři čtvrtě na osm, venku svítilo sluníčko, v předsíni stála maminka a říkala, Matyldo, považ, jaké jsem měla štěstí, nakonec jsem tu tlustou paní přece jen našla, jmenuje se Žofie Žyžvyová, byla poslední v celém seznamu, měla číslo 63 74 85 96, slíbila, že honem přijede, abys nezmeškala školu. A sotva to řekla, někdo zazvonil a vešla paní Žyžvyová v brýlích, měla v ruce síťovku a v té síťovce byla Matyldina nová hlava a paní Žyžvyová řekla, představte si, málem jsme ji snědli, vidím totiž velmi špatně, myslela jsem, že je to zelí, je trochu zelená, všimla jsem si toho omylu bohužel trochu pozdě, když už byla vařená, ale naštěstí se nic nestalo, ledaže je trochu červenější, a maminka mávla rukou, to přece nevadí, takhle ta hlava vypadá dokonce zdravější, vrátila tlusté paní síťovku, nasadila Matyldě novou hlavu a řekla, a teď honem utíkej, ať přijdeš včas, a Matylda vyběhla z domu, na ulici bylo plno lidí, kteří stáli ve frontě před telefonní budkou, a Matylda běžela, jak nejrychleji uměla, taktak že přišla včas, právě zvonilo a paní učitelka vešla do třídy a řekla, na dnešek jste se děti, měly naučit něco o ledních medvědech, podíváme se tedy, co o tom víte, vstaň, Matyldo, posledně s těmi krokodýly to moc slavné nebylo, doufám, že dnes to bude na jedničku, stoupni si hezky rovně a spusť. A Matylda si stoupla hezky rovně a spustila, na bílých pláních dalekého severu, kam lidská noha takřka nevstoupí, mezi věčným sněhem a věčným ledem žijí lední medvědi, kteří jsou celí vaření. A paní učitelka řekla, tak dost, Matyldo, co to meleš, jací jsou lední medvědi, začni znovu a mysli na to, co říkáš, a Matylda začala znovu, na bílých pláních dalekého severu, kam lidská noha takřka nevstoupí, mezi věčným sněhem a věčným ledem žijí lední medvědi, kteří jsou celí vaření. A paní učitelka řekla, už mám toho zlobení opravdu dost, Matyldo, sedni si, máš pětku, lední medvědi žijí na ledě, a ne na sporáku a děti se smály, ta Matylda je ale ťumťulum, ta je nějaká praštěná nebo co, a Matylda si sedla a koukala jako blázen, proč dostala pětku, naučila jsem se přece lední medvědy tak krásně zpaměti, myslela si, a řekla jsem jenom to, co mám v hlavě, a byla to svatá pravda, řekla to, co měla v hlavě, jenomže tam měla, chudinka, všecko kapánek uvařené, měla tam plno milých vařených tetiček, fůru milovaných vařených tetiček, a dokonce pár nejdražších vařených tetiček, měla tam celou vařenou gratulaci a celý vařený telefonní seznam, měla zkrátka celou hlavu krásně naměkko, a když má někdo vařenou hlavu, má v ní vařené i lední medvědy, s tím se nedá nic dělat.

Zdroj: www.abatar.cz