Hloupý Honza a dva bratři

Na jednom venkovském starém dvorci hospodařil starý statkář. Měl dva syny tak chytré, že polovina té chytrosti by pro ně byla stačila. Chtěli se ucházet o dceru královu. To také směli, protože princezna dala prohlásit, že si vezme za muže jen toho, kdo s ní bude chytře hovořit, třeba to byl venkovský chasník.
Oba se na ty námluvy připravovali osm dní. To byla nejdelší lhůta, ale také úplně stačila, neboť oba již mnoho věděli, a to bývá užitečné. Jeden znal zpaměti celý latinský slovník a tři svazky novin, a to odpředu i pozpátku. Druhý se naučil zpaměti všem paragrafům zákona; tak myslel, že může hovořit o státních záležitostech. Kromě toho také uměl vyšívat popruhy, neboť byl obratný a měl hbité prsty.
„Já dostanu princeznu,“ říkali oba, a proto dal otec každému krásného koně. Ten, který uměl slovník a noviny zpaměti, dostal vraníka, a ten, který se vyznal v paragrafech a vyšívání popruhů, dostal koně bílého jak mléko. Potom si namazali koutky úst rybím tukem, aby jim řeč lépe jela, až budou hovořit s princeznou.
Všechna dvorská čeleď byla na dvoře, aby viděla, jak budou vsedat na koně. V tom přišel třetí bratr. Byli totiž vlastně tři, ale oni s ním nejednali jako s bratrem, neboť nebyl tak učený jako oni dva, i nazývali jej jenom hloupým Honzou.
„Kampak se chystáte, že jste se tak vyšňořili?“ otázal se.
„Ke dvoru, abychom hovořili s princeznou. Copak jsi neslyšel, co bylo po celé zemi vybubnováno?“ I vyprávěli mu to.
„Tisíc kulí a granátů, to tam musím také!“ řekl hloupý Honza. Bratři se mu vysmáli a vyjeli.
„Táto, dejte mi koně!“ zvolal hloupý Honza. „Dostávám takovou chuť oženit se. Vezme-li si mě princezna, tak si mě vezme. A nevezme-li si mě, tak si ji já vezmu přece!“
„Ty toho nažvaníš!“ řekl otec. „Tobě nedám žádného koně. Vždyť neumíš mluvit! To Tvoji bratři jsou jiní chlapíci!“
„Když mi nedáte koně,“ odsekl Honza, „vezmu si kozla, ten je můj a unese mě dobře.“
I sedl si rozkročmo na kozla, kopl jej podpatky do boků a vyjel po silnici. Hoj, to se mu to jelo!
„Již jedu!“ zvolal Honza a dal se do zpěvu, až se to rozléhalo.
Ale bratři jeli docela klidně dál. Nehovořili ani slova. Musili přemýšlet o dobrých nápadech, které chtěli princezně povědět.
„Holahoj!“ volal za nimi hloupý Honza. „Již jedu! Hleďte, co jsem našel na silnici!“
I ukázal jim chcíplou vránu, kterou nalezl.
„Hlupáku,“ pravili bratři, „copak s ní chceš?“
„Chci ji dát králově dceři!“
„No, udělej to!“ smáli se mu a jeli dál.
„Holahoj! Již jedu! Hleďte, co jsem teď našel! To nenajdeš každého dne na silnici!“
A bratři se opět obrátili, aby se podívali, co to je.
„Hlupáku,“ řekli, „vždyť je to starý dřevák s uraženým vrškem! Také ten dáš králově dceři?“
„To dám,“ prohlásil hloupý Honza.
Bratři se smáli a jeli dál, až jej hodně předjeli.
„Holahoj! Tady jsem!“ volal za nimi zase hloupý Honza. „Tohle je znamenité!“
„Copak jsi zas našel?“ tázali se bratři.
„O,“ pravil hloupý Honza, „o tom se nedá jen tak mluvit! To bude mít princezna radost!“
„Hu,“ zvolali bratři, „vždyť je to bahno, vyhozené právě z příkopu!“
„Ba, je to bahno,“ odpověděl Honza, „ale tak jemné, že je ani neudržíš v ruce!“
I naplnil si bahnem obě kapsy.
Ale bratři jeli rychle dál a předjeli jej o celou hodinu.
Zastavili před branou města. Tu dostávali nápadníci čísla podle toho, jak přijeli a byli postaveni do řad, do šestistupů. Stáli tak hustě, že nemohli ani hnout rameny. To bylo velmi dobré, neboť jinak by se byli dali do rvačky, jak se strkali.
Všichni ostatní obyvatelé země stáli kolem zámku a mnozí se snažili vyšplhat se až k oknům, aby viděli, jak princezna vítá nápadníky.
Sotva však některý z nápadníků vstoupil do světnice, najednou mu jeho výmluvnost vypověděla službu.
„Nehodí se,“ řekla pokaždé králova dcera. „Pryč s ním!“
Tak došla řada na toho bratra, který znal slovník, ale on to všechno zapomněl, když stál v řadě. A podlaha v komnatě praskala a strop byl jak zrcadlo, takže si sám viděl na hlavu. U každého okna byli tři písaři a jeden novinář a zapisovali si všechno, co bylo promluveno, aby se to hned mohlo dát do novin a prodávat pak na ulicích. V pokoji bylo dusno, a k tomu ještě bylo zatopeno v kamnech, až byla plotýnka rozžhavena.
„To je tady vedro!“ promluvil ten první bratr.
„To je tím, že můj otec dnes pece mladé kohoutky,“ odvětila princezna.
Bé! Nápadník tu stál mlčky a nevěděl, co dělat; tu odpověď neočekával. Bé!
„Nehodí se,“ řekla dcera králova. „Pryč s ním!“
A tak musel odejít. Pak přišel druhý bratr.
„To je tady strašné vedro!“ řekl.
„Ano, my dnes pečeme kohoutky,“ odpověděla princezna.
„Cože, co?“ zeptal se a všichni písaři psali: Cože, co?
„Nehodí se,“ řekla králova dcera. „Pryč s ním!“
Tu přišel na řadu hloupý Honza. Vjel na kozlu až do světnice.
„To je tady notný žár!“ pravil.
„To je tím, že peču kohoutky,“ řekla princezna.
„Ale to je znamenité,“ zvolal Honza. „To si mohu při tom také upéct vránu?“
„Ovšem že můžeš!“ odpověděla králova dcera. „Ale máš-li pak v čem ji upéci? Já totiž nemám ani hrnec, ani pekáč.“
„I bodejťže mám!“ rozřehtal se Honza. „Tady je nádoba s kováním!“
I vytáhl starý dřevák a položil do něho vránu.
„To bude oběd!“ zvolala princezna. „Ale odkud vezmeme omáčku?“
„Tu mám v kapse,“ řekl Honza. „Mám jí tolik, že jí nepotřebuji šetřit!“
I vylil trochu bahna z kapsy.
„To se mi líbí,“ zvolala princezna. „Ty dovedeš odpovídat a vůbec umíš hovořit a Tebe si chci vzít za muže. Ale víš, že každé slovo, které jsme tady mluvili, je napsáno a bude ráno v novinách? U okna vidíš stát tři písaře a jednoho starého novináře, ale ten je nahluchlý a asi nám dobře nerozuměl!“
To řekla, aby Honzovi nahnala strachu. Všichni písaři se rozřehtali a udělali kaňku na podlaze.
„To jsou ale páni!“ povídal Honza. „Tak to abych dal tomu novináři to nejlepší, co mám!“
I obrátil kapsy a pleskl mu bahno rovnou do obličeje.
„To je znamenité,“ smála se princezna. „To bych já nedovedla! Ale však já se tomu od Tebe naučím!“
A tak se stal hloupý Honza králem, dostal ženu a korunu a seděl na trůně. Vyjímal se tam tuze dobře.