Hloupý a chytrý

Nevím kde a nevím kdy, žili dva bratři. Jeden chytrý a druhý tuze hloupý. Ale oba byli chudí. Jednoho dne povídá chytrý hloupému:
„Jdi něco vyžebrat, já zatím zatopím v kamnech. Ne abys provedl nějakou hloupost. Hezky nastav klobouk a popros o almužnu.“
Hloupý slíbil a šel žebrat. Zaklepal u švadleny, nastavil klobouk a, proboha živého, dejte mi nějaký dáreček. Švadlena byla sama chudá a měla jen nitě a jehly. Hodila hloupému do klobouku jehlu. Hloupý šel s vyžebranou jehlou domů, před domem zakopl, jehla z klobouku vypadla a už ji nenašel.
Doma vykládal chytrému bratrovi, co se mu přihodilo. Bratr odpověděl:
„Jak Ti mohlo napadnout, nést jehlu v klobouku! Kdybys ji byl do klobouku zabodl a klobouk si dal na hlavu, nebylo by se Ti nic stalo.“
S takovou radou šel hloupý zase žebrat. Potkal ovčáka se stádem ovcí.
„Smilujte se, smilujte se,“ začal prosit.
Ovčák byl hodný člověk a dal hloupému jehňátko. Hloupý poděkoval a rozvažoval:
„Copak to jde, zabodnout jehňátko do klobouku a klobouk si dát na hlavu? Ale snad se vejde klobouk na jehňátko.“
A posadil jehněti klobouk na hlavu. Jakmile jehněti zakryl kloboukem oči, splašilo se a uteklo. Smutně se vrátil hloupý domů a stěžoval si bratrovi, že má po jehňátku i po klobouku. Bratr řekl:
„S Tebou je pořízení! Měl jsi jehňátko uvázat na provázek a přivést.“
Hloupý šel znovu žebrat a umiňoval si, že to tentokrát provede chytře. Vyprosil pecen chleba, uvázal si ho na provázek a táhl za sebou. Cestou se mu chleba z provázku vysmekl a psi si na něm pochutnali.
Domů přišel zase s prázdnýma rukama. Bratr se hněval:
„Copak jsi nemohl chleba zavázat do šátku a odnést?“
Hloupý vyběhl do vsi a dostal od jedné selky mléko. Povídal si:
„Co mám s mlékem dělat? Už vím, mám je zavázat do šátku.“
Vylil mléko do šátku, šátek zavázal a nesl domů. Než přišel domů, mléko ze šátku vyteklo.
Když bratr viděl, co se stalo, řekl:
„Nedá se nic dělat, musím jít s Tebou. Takhle bychom umřeli hlady.“
V téhle vsi hloupý už obešel všechna stavení, i vydali se do vesnice za lesem.
Jak šli lesem, uslyšeli loupežníky. Chytrý vylezl na strom, ale hloupý zůstal pod stromem a loupežníci ho chytili.
„Toho můžeme potřebovat,“ řekl náčelník loupežníků, „postavte ho na pěšinu a dejte mu držet železnou mříž. Ať ji drží a nepouští, nebo bude a hlavu kratší. Jenom kdyby se blížili královi vojáci, ať ji upustí.“
Loupežníci postavili hlupáka na pěšinu a dali mu držet mříž. Sami se posadili pod strom a počítali, co za den naloupili. Hloupého dlouho nebavilo držet mříž, ruce mu brněly. Povídal si:
„Na chvíli si dám ruce v bok a odpočinu si.“ Pustil mříž, mříž upadla, až to bouchlo. Loupežníci uslyšeli ránu, lekli se, nechali peníze penězi a pryč, jen pryč, jako by za nimi běžela šibenice. Chytrý slezl ze stromu a zavolal hloupého bratra. Nahrnuli spolu do pytle hromadu peněz a měli po starosti.
Kdopak ví, jestli chytrému peníze pomohly. Hloupý si za ně jistě rozum nekoupil.