Hlásky a šidihlásky- O Terezce a Pavlíkovi 3.příběh

Pavlík a Terezka si hráli venku s dětmi. Chlapci se přetahovali lanem a holčičky tančily. Pak se chtěli jen tak proběhnout a utíkali k řece a zpět. Děti při běhu výskaly, volaly na sebe, předháněly se. Terezka byla mezi prvními, ale všimla si, že jedna jejich kamarádka, jmenovala se Olinka, je pomalá, a že ostatním dětem nestačí.

To, co vám teď řeknu, to se událo tak rychle, jako když mrknete. Zkuste mrknout, je to malá chvilička, že? Však se také říká oka-mžik. My si tady můžeme jako ve filmu zpomalit to, co se Terezce zdálo jako nepatrný okamžik. Ani si nestačila uvědomit, co vše se za tu krátkou chviličku odehrálo, Terezka ani nevěděla, že se vůbec o něčem rozhodovala, a přece na tom tolik záleželo.

Tak tedy: Terezka viděla, že Olinka za nimi běží celá udýchaná, ale přesto ostatním dětem nestačí. A jak se tak na Olinku podívala, už tu byly dva hlásky:

** Jeden radil: „Mohla bys Olince pomoci, počkej na ni a vezmi ji za ruku, poběží rychleji.“

***Ale ten druhý hlásek se hned přidal: „Ta Olina je ale pomalá, jako šnek, proč bys na ni měla čekat? To by tě všichni předhonili. Zavolej na ni:“Šneku!“ a utíkej ještě rychleji, aby bylo vidět, jak ty jsi podle ní rychlá. Ostatní děti si toho určitě všimnou a budou říkat, že jsi ze všech nejrychlejší, to bys byla přece ráda, že mám pravdu?“

Jak bude příběh pokračovat? Koho má Terezka poslechnout?

**  Terezka se zastavila a zavolala na Olinku:

„Poběž, Olinko!“ Když k ní Olinka přiběhla, Terezka jí podala ruku a běžely spolu. Pak Terezku  napadlo (a hádejte, kdo jí to poradil) Olinku cuknutím poslat před sebe. Olince se to moc líbilo a tak poslala před sebe zase Terezku. Bylo to veselé a  obě kamarádky se takto „posílaly“ se až k řece. Když to viděly ostatní děti, hned to také zkoušely, to byla legrace! A tak díky tomu, že Terezka pomohla Olince, mají teď děti novou hru.

***    Terezka se jen ohlédla přes rameno a zavolala na Olinku:

„Šneku, přidej!“ A čekala, že se ostatní děti budou smát. Ale nikomu to legrační nepřišlo. Dětem bylo Olinky líto a zpomalily, aby na ni počkaly. Terezka chtěla ukázat, jak je rychlá, možná  nejrychlejší, a ze všech sil se rozběhla k řece. Ale jak myslela jen na to, aby byla první, přehlédla na zemi větev, a zakopla. Rozbila si koleno a tekla jí krev. Terezka plakala, děti k ní doběhly a rozestoupily se kolem ní, těšily ji, aby neplakala, že to nic není, ale nevěděly si rady, pomoci jí neuměly. Až Olinka. Ta na nic nečekala, v řece namočila svůj kapesník a opatrně utřela Terezce tekoucí krev. Pak na louce natrhala jitrocel, rozemnula ho a přiložila na ránu. Usmála se na Terezku, jednu ruku jí dala na bolístku a druhou jí objala kolem ramen:

„Poprosíme spolu, aby se ti kolínko pěkně zahojilo, ano?“

Terezka se ale smutně podívala:

 „Olinko, ty jsi na mě tak hodná a já jsem Ti řekla šneku. Odpustíš mi to? Už se nebudu nikomu posmívat.“

Olinka se jen pěkně usmála, a Terezka poznala, že jí Olinka odpustila. Terezka už nebyla smutná, měla radost, že má tak dobrou kamarádku.

Poprosily spolu o léčivou sílu. Koleno se Terezce rychle zahojilo, ale přece jen na něm zůstala maličká jizva, která jí připomínala slib: „Už se nebudu nikomu posmívat.“ 

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/hlasky-a-sidihlasky-o-terezce-a-pavlikovi-3-pribeh/