Heřman z Bubna
Vložil(a):jitkamety,4. 4. 2016 18.37
Kterak po cizích zemích putoval a jak udatně s nepřáteli bojoval, až si za přítele věrného lva získal a ten ho do smrti neopustil
Za tureckých válek se proslavil velikým udatenstvím rytíř Heřman z Bubna. Vyšel z chudého českého rodu, ale v královských službách se stal polním maršálkem. Král mu byl velice nakloněn. Když pán z Bubna vyhrál nejednu bitvu proti Turkům, vyvázal se z jeho služeb a vypravil se do cizích zemí, aby poznal svět. Doma mu zůstaly jenom tři vsi a dvůr jako dědictví po otci, nebyl tedy velký boháč. Na cestu si vzal pan Heřman jenom svého koně a vzácný meč z damascénské ocele, který mu nejednou posloužil v boji. Peníze měl ukryté ve vaku pod sedlem a něco bylo zašito v jeho pěkném kabátci.
„Není nikdy na škodu mít s sebou něco peněz. Ne ale tolik, aby Ti je ostatní lidé museli závidět. Když se cestou bez nich obejdeš, doma se jistě sejdou,“ říkával rytíř z Bubna. Raději se oháněl mečem, než vydával peníze z vlastního měšce. S koněm projel celým machometánským královstvím, potom se na velikém korábu plavil až do mouřenínské země. Tu a tam se s někým potkal, povyprávěl a zase jel dál. Bylo to až k nevíře, že se cestou něco zlého nestalo.
„Ještě že mám tebe, můj čtyřnohý brachu, alespoň si mohu s Tebou popovídat,“ říkal pan Heřman z Bubna svému koni, když ho poplácal po pleci. Sotvaže kůň uslyšel hlas svého pána, pohodil hlavou a vesele zařehtal. Už dlouho jeli písečnou pouští a nepotkali ani živáčka. Slunce nemilosrdně pálilo a nikde kolem nebylo jediné studny, ani stromu, kde by si mohli na chvíli odpočinout. Oba, pán i kůň, byli unavení, když se odkudsi ozvalo strašlivé řvaní. Kůň se polekal a začal se plašit. Třásl se na celém těle, ale pán mu nasadil ostruhy a zvolal:
„Vjééé! Pojeďme se podívat, kde se co děje! Nikdy jsme spolu z boje neutíkali, a když bude potřeba někomu pomoci, rádi mu pomůžeme.“
Kůň vyrazil vpřed a za chvíli dojeli k nevelké dolině v písčitých dunách. Když se zastavili na jejím okraji, pán uviděl lva, jak se brání dvěma tygrům. Zvířata přitom řvala, až ho obcházela hrůza. Lvu ubývalo vale sil a krev mu tekla z mnoha tržných ran. Rytíř Heřman se chvíli díval na ten nelítostný boj, potom si řekl:
„Rytířský mrav mi káže, abych pomáhal slabšímu proti silnějšímu. Musím tedy pomoci lvu.“
Koni svázal uzdou nohy, aby mu neutekl. Sebral štít a meč a kráčel pomalu k bojujícím zvířatům. Lev se na něho obrátil a sekl po něm prackou. Ale rytíř se neohroženě pustil do boje s dvěma tygry. Když lev viděl, že mu nehrozí od něho nebezpečí, pustil se do nich s novou silou. Heřman z Bubna nakonec jednoho tygra zabil, a když se ohlížel po druhém, viděl, že ho raněný lev s velikým řevem zahnal na ústup.
„Ty jsi statečné zvíře!“ pochválil rytíř s obdivem lva. „Nyní Tě musím ošetřit, nebo co nevidět vykrvácíš.“
Lev, když uslyšel lidský hlas, ztichl. Rytíř došel ke koni a z vaku vzal svou košili. Ve chvilce natrhal z ní několik obvazů a vrátil se, aby obvázal raněné zvíře. Lev už neměl sil, aby se bránil, sotva stál na nohou. Když ho pán ošetřil, chtěl se vydat na další cestu. Raněný lev ale krok za krokem následoval koně. Sotva se pan Heřman zastavil, zvíře také stanulo. Když udělal několik kroků, šlo za ním.
„Vidím, že jsem našel v Tobě věrného druha,“ řekl mu tiše pan Heřman. „Rád přijmu Tvé přátelství a nikdy Tě neopustím.“
Potom došel s koněm a lvem k nejbližším lidským obydlím. Tam je oba nakrmil a zavedl do stáje, aby si odpočinuli. Všude kam přišli, divili se lidé této nevídané trojici. Když jim pan Heřman vyprávěl, co v poušti se lvem zažil, rádi ho pohostili zadarmo. Pak prošli nejedno město, ale udatný rytíř toužil po domově a nic už ho nemohlo udržet v daleké zemi. Spěchal se svými dvěma přáteli, koněm a lvem, do nejbližšího přístavu a čekal na první koráb, který plul do Evropy.
Mnoho týdnů a měsíců přešlo, než rytíř zase vstoupil na suchou zemi. A dlouhá byla cesta do Čech. Kůň pánovi pošel cestou a on si musel opatřit nového, ale věrný lev chodil všude s ním a byl mu tou nejlepší ochranou.
Když přijel rytíř Heřman z Bubna do Čech, nejdříve se zastavil v Praze u krále, aby mu pověděl, že se vrací domů. Sotva se objevil na královském dvoře, byl z toho nemalý poplach. Leccos se o něm už povídalo, ale nikdo tomu moc nevěřil. Lev kráčel za pánem jako pes a v lidech vzbuzoval hrůzu. Bez obtíží se rytíř dostal až ke králi, který seděl právě u hostiny.
„Dovol, králi, abych Tě pozdravil!“ zahlaholil rytíř mocným hlasem a poklonil se. Kolem všechno rázem utichlo a dívalo se ke dveřím. Král povstal od stolu, a když v bohatýrovi poznal pana Heřmana z Bubna, rozevřel svou náruč.
„Pojď se se mnou přivítat, pane Heřmane! O Tvé statečnosti jsem toho už mnoho slyšel a je hezké, že ses nejdříve zastavil u královského dvora. Budeš nám muset vyprávět o všech příhodách, které jsi zažil v cizích zemích.“
Když ale uviděl za rytířem obrovského lva, rychle ustoupil a volal stráže, aby ho chránily. Pan Heřman vzal lva za hřívu a pohladil ho.
„Nemusíš se ho bát, královská Milosti! Je krotký jako beránek. Když jsem ho potkal, rval se statečně s dvěma tygry. Od té doby nemám věrnějšího druha.“ Potom vyprávěl, jak se mu podařilo získat takové vzácné zvíře a králi podal několik jedovatých šípů, které pro něho přivezl až z afrikánské země. Král je vzal a řekl rozmrzele:
„Já myslel, že mi daruješ toho lva. Ale lepší nějaký dar než žádný.“
„Odpusť, králi! Je to můj věrný druh a slíbil jsem, že se od něho do smrti neodloučím. Už je načase, abych také začal jednou hospodařit. Dovol mi, abych se podíval domů na své statky.“
„To rád slyším, pane z Bubna! Nejdříve ale sedni k mé tabuli a pojez s námi! Potom si vyzvedneš v královské kanceláři odměnu za hrdinské činy a můžeš jít, kam Tě Tvoje nohy ponesou. Já Ti bránit nebudu.“
Heřman z Bubna poděkoval a přisedl k tabuli. Lev se mu položil k nohám a po celou tu dobu se od něho nehnul. Co jedl pán, jedlo i zvíře. Celý večer musel králi a jeho hostům vyprávět příběhy veselé i smutné, aby je pobavil. Druhého dne se vypravil s bohatou odměnou na Skašov, kde měl nevelkou tvrz. Za peníze, které od krále obdržel, koupil si městečko Horní Jelení s několika vesnicemi a dvory. Když se tam usadil a oženil s paní Saloménou, začal hospodařit. Děti ale nikdy neměli a paní to mrzelo.
„Co nám není dopřáno na dětech, je nám dopřáno na majetku,“ utěšoval rytíř paní Saloménu. „Můj pan bratr má dost synů, aby náš rod nevymřel.“
Dlouho trvalo, než si jeho paní zvykla na lva, který chodil všude za pánem a v komnatě spal u jeho postele. Lidé se proto pánovi vyhýbali zdaleka, ale nakonec si všichni zvykli. Pán byl přísný, nikomu však zbytečně neublížil. Na místě staré tvrze vystavěl hrad, a když cítil, že mu valem ubývá sil, začal stavět kostel.
„Musím si pospíšit se stavbou,“ říkával paní Saloméně. „Zdraví mi nějak neslouží a chtěl bych po smrti ležet tady v hrobce.“ Udělal poslední pořízení a všechno v něm odkázal milé paní Saloméně.
Lev už byl také starý, sotva se za svým pánem ploužil a většinou polehával u krbu. Jednoho dne statečný rytíř Heřman z Bubna ulehl a už nevstal. Lev seděl po celý ten čas u jeho nohou a nic nežral. Když pán umřel, lev zařval strašným hlasem a žalem mu puklo srdce.
Na pohřeb do Horního Jelení se sjelo mnoho pánů a slavně pohřbili Heřmana z Bubna v novém kostele do hrobky, kterou si dal sám zbudovat. Zároveň s ním uložili tam tělo věrného lva, aby i po smrti byli dva přátelé spolu. Vyprávělo se, že v hrobce dal pan Heřman z Bubna uložit veliký poklad, který bude nalezen, až jeho rod zchudne. Asi po sto letech od jeho smrti byla hrobka otevřena, ale žádný poklad v ní páni nenašli. Když odkryli víko malované rakve, pod hlavou starého válečníka a hrdiny byla uložena lví kůže. To bylo největší bohatství, které pán z Bubna dostal do hrobu.
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.