Helenka a kočička

Helenka dojedla poslední lívanec, olízla povidla z palce a šla se podívat do sklepa. Víte, jaká je tam tma dole ve sklepě? Tma černá jako uhlí. Panečku, to není jen tak jít do sklepa. Však se tam každému nechce. Helenka by tam také nešla, kdyby nebyla tak zvědavá.

Ještě, že někdo nechal svít ve sklepě žárovku. Vypínač je vysoko, tam by Helenka ani nedoásla. Uhlí leží na hromadě za přepážkou z latí. Ještě, že někdo nezamkl vrátka k uhlí. A tak se tam podíváme.

Co je to? Je to celé umouněné, sedí to na podlaze velde hromady uhlí a dívá se to na Helenku. A pak se říká, že kočky jsou čistotná zvířátka. I jen pojd ven. Sem, pěkně na chodbu. Kdepak by ses vyškrábala po té hromadě drobného uhlí až k okénku na ulici. Jen pojď malá. Já tě vyvedu. Kočka si Helenku nedůvěřivě prohlíží. A najednou  - hop a skok. Proletí kolem Helenky až na chodbu. A šup na schody. Nahoře se posadí a začne se mýt. Jen se jí růžový jazýček kmitá. To je práce, myslí si Helenka. Mýdlem a kartáčkem to jde rychleji. "jakpak ti asi říkají? " zeptá se Helenka kočky. Ale kočka mlčí a myje se. Když se kočky myjí, nemají rády řeči. Dávají pozor, aby si umyly všechny chloupky. To tak, aby někde zbyla špína. Na tlapce nebo za ušima.

"Kočičko, kočičko, pojď si k nám na mlíčko," láká Helenka kočku.

Ale kočka se myje a myje. A když se umyje, je celá bílá. Jenom tlapky má černé. A mezi ušima černou skrvnku.

Autor: Eduard Petiška

Zdroj: čítanka