František Nebojsa

„Každej sme ňákej,“ pravil muž nad černým pivem za stolem u okna v prázdné hospodě zvané Kamenný přívoz, „každej sme ňákej, ale takovej, jako je můj syn František, je málokdo.“ A napil se. Hostinský ho znal. Jmenoval se Huťásek, byl to potulný muzikant, vdovec, bydlil dole u Sázavy, hned za sklárnou, a měl syna Františka. Právě o něm mluvil. Když se ten chlapec narodil, všichni se divili, jak je to možné, že tak křehoučkým manželům se narodil takový pořízek. Koukal z peřinky po světě, smál se a už třetí den mrkal po lidech jedním okem, za ženskými si hlavu mohl uvrtět a těm pěkným salutoval. Regenschori tenkrát poznamenal, že to není samo sebou, taková čilost. Ovšem, regenschori byl starý mládenec a každý věděl, že z něho mluví závist. Jenže tentokrát měl pravdu. Kluk rostl, sílil, dařil se, ale nemluvil. Hrál si s dětmi, ale nemluvil. Když Huťásková zemřela, plakal, smutný byl, ale nemluvil. To mu bylo už pět let a za rok měl chodit do školy. Lidi si na to zvykli, regenschori mohl říkat, že to přece říkal, že to není samo sebou, a vše plynulo svou cestou, až jednou na zámku byl ples a Huťásek tam hrál. Protože neměl nikoho, kdo by hlídal synka, vzal ho s sebou na zámek, a dal ho do kuchyně. Sám šel hrát pánům do tance. Když bylo po banketu a ples byl v plném proudu, služebnictvo v kuchyni zasedlo k večeři. Sesedli se kolem stolu, malého Františka posadili do čela, tak ze žertu, a nalili polévku. Kluk vzal lžíci, usrkl a zamračil se. Pak usrkl podruhé, plácl dlaní do stolu a pravil: „Krucinálfagot, ta polívka stojí za starou bačkoru!“ Chvilinku bylo hrobové ticho. Pak ale všichni najednou vstávali a do hluku porážených židlí křičeli jeden přes druhého: „Malej Huťásek mluví! František promluvil. Franta mluví! Co říkal, já to přeslechl!“ Zkrátka každý podle své povahy a svého postavení. Když se trochu uklidnili, pan správce si vzal slovo a povídá: „Ty kluku zlatá, dyť mluvíš jako kazatel! Ta zásoba slov! Pročs tak dlouho nemluvil? Proč jsi neřek, že umíš mluvit?“ „Nebyl dosud žádný důvod ke stížnostem,“ pravil Frantík. A dodal: „Další chod, prosím!“ Na tohle všechno si hostinský vzpomněl, když se díval na Huťáska, jak smutně sedí nad pivem. „A co je s Frantíkem vůbec?“ povídá, „už mluví plynně, co?“ „I jo, moc toho ale nenamluví. Je uzavřenej, ale jinak hodnej kluk, učinlivej. Sílu má jak bejk, ale mám s ním starost. Neumí se bát.“ „Jak to? Neumí se bát, čeho?“ „Je toho snad málo na světě k bání?“ „Snad byste nechtěl mít syna strašpytla?“ „Co vás nemá! Von se nejen vůbec nebojí, von ani neví, co je strach. Pořád se mne ptá, táto, co je to strach? Ukažte, jak se bojíte, já se to naučím.“ „To je vo mrtvici,“ a hostinský si přisedl. „To vás chápu, to není normálka. Slušnej člověk se musí občas bát. To by se moh dostat do maléru. Strach, to je jako cit v prstech. Nemáš cit, šaháš do vohně a uhoří ti ruka jen to fikne. A pak někdy se vyplatí i trochu strachu ukázat, vrchnost to ráda vidí.“ „No a Franta se nebojí. Neumí se bát.“ „A zkusil jste ho vystrašit?“ „Předloni. Švagr, hejtman u dělostřelců, přivez zvlášť na to petardu až z Terstu. Kluk seděl a četl si Orbis pictus. Zapálili jsme mu petardu za zády, vokno to vyrazilo, Frantovi to sedřelo na zádech kazajku a chytla podlaha.“ „A co von?“ „Povídal, táto, co je to tu za hluk, a čet dál.“ „To je vo mrtvici,“ pravil hospodský. Chvíli mlčeli. Venku se dalo do deště. „Já vám pučím pytel přes hlavu, abyste nepromok. Budeme zavírat.“ Když Huťásek s pytlem jako kapuci stál mezi dveřmi, zdálo se mu, že hostinský s něčím otálí. Chvilku se přihlouple usmíval a pak vyhrkl: „Jestli umíte držet hubu, tak vám toho kluka naučím bát.“ Huťásek se vrátil a hostinský mu navrhl, aby Františka zítra navečer poslal do hospody. „Zejtra je úterek, zavírací den,“ namítl muzikant. „Protože tu každej úterek straší!“ zaskuhral hospodský, vtáh Huťáska do nálevny, dal na závoru, pokřižoval se a šeptal: „Ale vo tom ani muk! Ztratil bych hosty! Já to dělám jen kvůli vám a tomu klukovi.“ Jako když se ledy prolomí, z hospodského se vyvalila podivná historie. Jak každé úterý přijdou do hospody divní hráči karet, jak jde z komína puch. Jak už za jeho dědečka tam strašilo a jak jeden veterán, který tam zůstal přes noc, do rána oněměl. Že v hospodě se nedrží ani myši, a že kde se myši nedrží, tam v noci tancuje Hrůza. Huťásek slíbil, že kluka pošle.

V úterý pršelo dál. Odpoledne se to zatáhlo, Sázava se zaleskla jako olovo a přišla bouřka. Ozvěny měly plné ruce práce. Jedna druhé vracely burácení ze skály na skálu, dokud se nerozprsklo na malé třesky, které pak vichřice honila podle řeky a uličkami vesnice. V tomhle nečase dorazil František do hospody. Stál proti hospodskému mezi dveřmi, z vlasů mu crčelo po pihovatých tvářích. Promoklá košile se mu lepila na tělo a hostinský se všiml, že kluk je samý sval a samá šlacha. „Tak jsem tu,“ pravil s úsměvem. „Táta říká, že prej mne naučíte bát. Co mám dělat?“ „Tadyhle si sedneš, nebo támhle, to je fuk, a budeš koukat. Támhle je pípa, kdybys měl žízeň! V jedenáct to začne.“ „A jste si jistej, že se budu bát? Abych tu necivěl zbytečně!“ Hospodský chtěl něco říct, pak prásk dveřmi a šel domů. František seděl a koukal. Už se setmělo, každý by už rozsvítil, aby se nebál, ale Františkovi se potmě dobře sedělo. Občas, jak blesk šlehl, bylo po lokále vidět i na hodiny na stěně. František pozoroval, kolik cesty urazila velká ručička na ciferníku během tmy mezi jedním a dalším bleskem. Zatopil si a sušil se u kamen. Než se dal úplně do pořádku, kouká, jak ten čas letí, velká bude na dvanáctce a malá ručička sedí na jedenáctce. Zabouřilo, zavětřilo, komín se zalknul a kamna zakuckala čoudem. Ve stropě to puklo, jako když trám vysychá, a bum! Doprostřed nálevny spadla lidská noha. František zvedl oči. Petrolejka se sama rozsvěcuje, plamínek líže knot a František vidí ve stropě díru a dírou něco letí. Bum! Druhá noha. Noha se šoupne k noze a obě se postaví. Bosé nohy. Bum, bum, prásk! Pravá ruka, levá ruka, trup. Trup naskočí na nohy, ruce k trupu a stojí tam bezhlavý chlap. Motá se mezi stoly, pak si sahá tam, kde by měl mít hlavu, a pak je slyšet smích. Dírou kouká hlava, sama hlava, a směje se, až se skutálí, skáče chvíli po podlaze jako míč a šups, sedí na krku. Teď je chlap v celku. Černý jako saze, až na růžový jazyk a dásně, které mu smíchem prokukují. Jde rovnou k šenku a začne točit pivo. Sklenici po sklenici, staví je do řady a přitom si zpívá. „V úterý den zavírací Umrlci na rekreaci Pijou pivo karban vzývaj O rakev si nos utíraj Flek! re! tuty! boty! kalhoty!“ A věci se začaly dít. Jak ten chlap zazpíval Flek!, spadli dírou do nálevny dva umrlci. Bosatí, košilatí. Jak zazpíval Re!, spadli čtyři; při Tuty! osm; zazpíval Boty!, spadlo jich šestnáct a při Kalhoty! dvaatřicet. Bosí, v rubáších, v holínkách a zpráchnivělých uniformách, někteří na rukou prsteny a jiní mozoly, ale všichni umrlí. Bylo jich tam i s Františkem a s tím u pípy čtyřiašedesát. Nálevna je sotva pobrala, seděli jeden na druhém, a do toho začala neviditelná dechovka Trám-ta týdatatáa, tráááá dýý dááá… dveře se rozlétly a vjela rakev, nikým netažená, nikým netlačená, plná karet. A za ní tisíc krys, každá popadla kartu a roznášely je divným hostům. Hospoda byla natřískaná jak o jarmarku. U každého stolu čtyři hráči a nad nimi se mačkali kibicové. Začali míchat karty, až se z toho zvedl morbidní vánek, páchnoucí plísní a hnilobou. Krysy lezly svobodně po hráčích a kibicích, lemtaly z piva, které natáčel a neúnavně roznášel černý chlap, co se mu huba růžově smála.

František sedí, nic neříká, jen mu připadá podivné, že není slyšet žádný hlas. Žádný halas, žádný pivnicový povyk. Jen karty šustí, krysy ťápou. Černý chlap postavil před Františka černé pivo. Nahnul se mu k uchu a zašeptal: „Jedno bahno jako rahno.“ František se napil, málo, jen aby se ten černý neurazil, a pozoroval. Vždycky, když některý hráč prohrál, ti, co vyhráli, ho roztrhali na kousky a přiložili do kamen. A zasedl další a zase rozdali a hráli. A jak jedni vyhrávali a druzí prohrávali, jinak to na světě nejde, hráčů ubývalo a v komíně hučelo. Bylo před dvanáctou, venku ještě lilo a burácelo, když u Františkova stolu zbyli jen tři hráči. Němě se otočili k Františkovi a dívali se. Málomluvný František zavrtěl hlavou, že jako hrát nebude. Umrlci to nevzali na vědomí a rozdali. Před Františkem leží karty; umrlci už z nich mají v pařátech vějíře, ale František nic. Dlouho nic, až najednou jeden mrtvý praštil kartami a vstal. Všichni v lokále přestali hrát a pomaloučku a bez hlesu se začali otáčet k Františkovu stolu. Ten, co vstal, sáhl pod rubáš a vytáhl rezatý řeznický nůž, popad Františka za hrdlo, a bác ho! dostal od Františka strašnou facku. A než se ti druzí vzpamatovali, měli každý od Františka po facce a váleli se pod stolem. A začala mela. Všechna ta čeládka plesnivých karbaníků i s krysami obklopila Františka a na něj! Úpělo se, výskalo, kdádalo a žbrblalo a studenýma rukama se sápali na Františka. Ten ale popadl židli a začal do nich mlátit, vyskočil na stůl a přeskočil jiný, půllitry jim o lebky tříštil, i kořalky z regálu na ně házel. Neměl ale ještě vyhráno. Ten černý chlap stál u dveří, růžový smích v šeredné tváři, ruce za zády a v nich sekyru. Jen se díval a čekal, až František bude k němu zády. A teď byl! Chlap se rozmách a řach! Jenže Františkovi se zakousla krysa do paty a ne a ne se pustit. František se pro ni shýbl a sekyra ho chybila. Chlap tak pevně držel topůrko, že za sekyrou vzal pochopa směrem k rozžhaveným kamnům. František ho zvedl, posadil na žhavé pláty a ráz, dva! přišil mu v tom vzteku dvě facky! Zahřmělo, uhodilo, lokál plný kouře a puchu, František přidal třetí facku a vichr otevřel okna. Mokrý vzduch vlétl do nálevny, rozhoupal sfouklou lampu, zalistoval kalendářem na stěně a vyhnal puch.

František stojí v nálevně. Je ticho. Stoly v pořádku, před ním však stojí někdo, kdo tam nebyl, když František přišel. Vysoký člověk, už ne černý. V bílém rubáši. Pokloní se Františkovi a povídá, že mu děkuje za vysvobození. Býval kdysi tady hospodským, už prý ani neví, před kolika léty. Dával špatnou míru, fackoval učedníky a dělil se s falešnými hráči, když obrali hloupé sedláky v kartách. Za trest musí strašit a obsluhovat všechny umrlé falešné hráče z okresu. František mu dal právě ty tři facky, které mu chyběly do správné výchovy, a tím ho vysvobodil. Když dovyprávěl, uklonil se a odlétl oknem. František za ním okno zavřel, sedl si do rohu, opřel bradu o dlaně a usnul. Ráno ho vzbudilo klepání na dveře. Hostinský a táta stáli na dvorku. Když spatřili Františka ve dveřích, radovali se. František jim všechno věcně a stručně vypověděl. Nakonec dodal: „Tak ani nevím, jestli jsem to zažil, anebo jestli se mi to zdálo.“ A ani my to nevíme. Jisté je jen to, že tenkrát v úterý František Nebojsa se bát nenaučil. Snad až někdy jindy, ale o tom nejsou záznamy.

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/frantisek-nebojsa/