Ferda v mraveništi: 9. O tom, jak nakonec všechny mravenčí krávy spokojeně chrupaly

„Tak se na ně podívejte! Všichni utekli,“ povzdychl si Ferda. „Abych teď lovil krávy sám!“ 
Ale nemyslete si, že nyní nevěděl kudy kam. Sel k růžovému keři a utrhl z něho větvičku mladého listí. Na růžové listí totiž chodí mšice k smrti rády. Ferda lístečky trochu rozemnul, aby se rozvoněly, a sedl si s větvičkou na zem. Ba, trochu se za ni i schoval. Nebylo ho vůbec vidět, jen vůni listů bylo cítit. 
Za chvíli ji ovšem ucítily mšice. „Copak je to? Snad někde nevaří oběd?“ 
Mšice dostaly najednou hlad: 
„Hu, to bych jedla jako vlk!“ zahučela mšice s ostrými rohy. Po zápase s Ferdou jí vytrávilo. 
Vůně byla tak lahodná a tak silná, že je všechny přitahovala na jedno místo: tam, kde se před chvílí konaly zápasy s býky. Nebyl tam teď ani jeden zápasník. Po mravencích ani potuchy, jen tam stál malý keříček báječně vonících lístečků. Honem na něj. Mšice s velikými tykadly se tlačila nejvíc, několik svých kamarádek porazila na zem a vyšplhala se až na vrcholek keře. 
Brzy byla větvička plná mšic, že nebylo ani lístečku vidět. Všechny mšice byly tak zabrány do jídla, že vůbec nevěděly, co se s nimi děje. Nu a v té chvíli se Ferda opatrně pohnul. Nejprve posunul jednu nohu, pak druhou, a jestli to nikdo mšicím neprozradí, nebudou ani vědět, že se s nimi dal Ferda na pochod. 
Ferda šel tak potichounku, jak jen mohl. A jak opatrně! Nejprve se jen tak trochu šoural, pak šel trochu rychleji a nakonec docela utíkal. Některé mšice mu sice po cestě spadly, ale byly tak přejedeny, že nemohly ani vzkřiknout „Au!“ 
Nu a když se Ferda zastavil na mraveništi, zavolal, šelma, jako průvodčí od elektriky: 
„Vystupovááát! Konečná stanicééé!“ Najedené mšice se ani nepohnuly a daly se bez odporu snést dolů do stájí. Co povídám, bez odporu. Usnuly mravencům na ramenou, a když se octly ve stájích na slámě, smím to říci, chrápaly, jako když pilou řeže. 
Mšice s ostrými tykadly dokonce chrápala, jako když při bouřce hřmí.

Autor: O. Sekora