Ferda v mraveništi: 8. O velkých zápasech s býky

„Namoutěkutě,“ podivil se Ferda, „vždyť to tu vypadá úplně jako na býčích zápasech. Co kdybych si zahrál na toreadora?“ Odvázal si z krku svůj červený šátek, zamával jím ve vzduchu a už měl před sebou nepřítele. 
Mšice s nejostřejšími tykadly napřaženými jako rohy se rozběhla proti němu. Sup, lup, už ho napíchne. Ale Ferda jen před sebou zamával šátkem, uskočil a mšice s pěnou u huby proletěla kolem něho, až se za ní zaprášilo. Hlavou házela na všechny strany, jako by už měla Ferdu napíchnutého na tykadlech. Ale zatím tam měla jen turban, který Ferdovi spadl z hlavy. 
Ach, to bylo divadlo. Kluci mravenci nechali ostatní mšice mšicemi, udělali kolem těch dvou kruh a napínali oči, aby jim z toho zápasu s býky nic neuteklo. 
Mšice shodila turban z tykadel a zase se rozběhla proti Ferdovi. Ale Ferda v poslední chvíli opět s šátkem uskočil. „Jen pojď, napíchni si mne, kravičko, búúú!“ dráždil šibal Ferda mšici. „Tuhle, tuhle!“ ukazoval do červeného šátku před sebou. A když se mšice rozběhla, Ferda na ni zase počkal, potom před ní rychle uskočil, uhnul šátkem a ještě polechtal mšici kopřivou po zádech. 
Jej, ta zuřila. A to právě Ferda chtěl. Odhodil v té chvíli kopřivu, chytil mšici zezadu za oba chloupky na zadečku a začal se s ní točit. Jako na opravdových zápasech s býky. Lítali a točili se dokola, mraky prachu se nad nimi zvedaly, mšice soptila vztekem, až se jí nakonec zatočila hlava. 
„Pozor, chce Tě napíchnout pravým rohem!“ volal vysokým hlasem Kuřihlásek. Kolem bylo plno diváků, brouci, ploštičky, ostatní mšice, přišli i červíčci a mladé kobylky. Všichni se na tu švandu dívali. 
Ale mšice Ferdu nenapíchla. Už se jí všechno před očima pletlo. Zato Ferda, jak uviděl nové obecenstvo, chytil rychle jednu mladou kobylku, hodil jí provaz na hlavu, vzal do rukou tyčinku z jehličí jako nějaké kopí a „vijé!“ rozjel se proti rozohněné mšici. 
Nyní to bylo skutečně jako na pravých býčích zápasech. Koník vyrazil lehce jako motocykl na závodech a mšice proti němu těžce jako stěhovací auto. „Bum!“ a už byla srážka. Ferda ani neměl čas píchnout mšici svých kopím. Všechno se to válelo a zmítalo. Mšice se převrátila, koník se převrátil, Ferda se převrátil. Hotová valná hromada, nikdo nepoznal, kde je hlava, kde je noha a komu co vůbec patří. 
První se vzpamatoval koník. Vzal své dlouhé nohy na ramena, neohlížel se ani napravo, ani nalevo a byl v prachu. Pak se zvedla mšice. Narovnala svoje dlouhá tykadla a rozhlížela se, koho by na ně nabrala. Ale jak uviděla, že se právě proti ní ze země zvedá Ferda, vyskočila metr, nebo trochu míň, do vzduchu a utíkala pryč, jako by jí někdo ocas zapálil, a s ní utíkaly všechny ostatní mšice. 
„Chachachacha,“ veselilo se hmyzí obecenstvo. „Ta má zápasů nadosmrti dost!“ Všichni potom tleskali té podařené švandě, až je ruce rozbolely. Mladí lovci mravenci se jim při tom potlesku klaněli na všechny strany jako herci na jevišti. 
Ale co to? Na místě srážky zůstal ležet jeden mraveneček a ani se nehýbal. Božínku, to je přece Nožička, nejlepší skokan mraveniště. Snad se mu nestalo neštěstí ? Honem k němu. 
I propánečka! Chudáček Nožička! Podívejte se, vždyť má vymknutou nohu. Neuhnul se včas a mšice s kobylkou se na něho převrátily. 
„Honem nějaká nosítka, honem, pohněte se! Nožičko, bolí Tě to?“ bědoval Ferda. 
„Bolí, to se ví, ale já to nějak vydržím,“ šeptal statečně Nožička. 
„Nožičko, prosím Tě, prosím Tě, Nožičko, nehněvej se na mne, já jsem to zavinil,“ bědoval Ferda. 
„Co Tě napadá, Ferdo, to jsem si udělal sám. Víš, já jsem si také chtěl zatahat mšici za ocásek jako ty,“ přiznával se Nožička. „A když jsem mezi Vás vlezl, tak jste právě na mne spadli.“ 
Už tu byla nosítka. Opatrně na ně Nožičku položili a potom pospěchem pospěch utíkali do mraveniště.

Autor: O. Sekora