Ferda v mraveništi: 7. O je! Máme málo mléka

Byla to docela hezká práce. I Ferdovi se líbila. „Já bych Vám pomohl,“ zašeptal, když poznal, že se už může hýbat. Už se docela sám posadil, už byl plný síly a už se chtěl pustit do nějakého zaměstnání. 
„Tak pojď!“ zaradovaly se chůvičky. Nu a Ferda vyskočil, na hlavě měl ještě obvazy, vypadal jako nějaký Turek s turbanem a začal odnášet miminka. „Ochladilo se,“ pokývaly hlavou starostlivé chůvičky. „Musíme odnést děťátka do teplejší světničky.“ 
Dobře. To se v mraveništi dělá. Ferda tedy pomáhal odnášet děťátka z chladnějších komůrek do teplíčka. Brzy však, jakmile venku začalo svítit slunce a v teplé světničce bylo dusno, odnášel Ferda dětičky do chládku. 
Vlastně je to štěstí, že mně natloukli, pomyslel si. Jinak bych sem ani nikdy nepřišel. A neviděl bych to. A zatím je to tu tak zajímavé. 
„Víte co?“ Ferda ukázal na kupu miminek. „O tato děťátka se budu starat já!“ 
No, to je báječné, teď tu budeme mít děťátka, o která bude pečovat Ferda sám. Ale vtom začala děťátka vrtět hlavou. „Ferdo, honem, Tvoje děťátka mají hlad!“ vykřikly chůvičky a Ferda rychle každému děťátku přistrčil láhev s krmením. 
Jenže, jenže, děťátka jedla pomalu. „Ach, jak by bylo dobře, kdybychom jim mohli dávat víc mléka,“ povzdechly chůvičky. 
„Já přinesu!“ nabízel se Ferda. A už skočil ke dveřím. „Neutíkej nikam, Ferdo, nemáme přece dost krav, a proto nemáme dost mléka!“ 
Ale Ferda přece jen vyběhl ze dveří. „Haló, Ferdo, neutíkej, nejsou krávy!'' Ferda utíkal dál. „Fer ..... dóó ..... ,“ znělo za ním. „Krááá ..... . výýý ..... “ Ale Ferda utíkal stále. 
„Já vím,“ bručel si. „Nejsou, ale budou!“ a vrazil do komůrky, kde byli nejmladší mravenci. Právě se vypravovali na lov a Kuřihlásek jim přitom vykládal vysokým hlasem, že on zná nejlíp mravenčí cesty. Představte si, jeden den je proběhl osmačtyřicetkrát za sebou. „Kluci, kdo se mnou půjde lovit krávy ?“ zavolal na ně Ferda. Mladí mravenci byli trochu zaraženi. Ale než někdo z nich mohl ze sebe slovo vypravit, vyskočil Kuřihlásek a zapískl: 
„Hurá, jdeme s Ferdou všichni!“ a už vzal náramný klacek. Tak těžký, že byste ho ani neunesli. 
Ostatní mravenci také vyskočili. Nabrali provazy, hole na nadhánění a „Ferdo, veď nás!“. Potom vyrazili s takovým halasem po chodbách, že jim musela královna vzkázat, aby byli tiše, že nemůže dobře snášet vajíčka. 
To si ovšem nemyslete, že šli lovit nějaké obyčejné rohaté krávy! Kdepak. Mravenčí krávy, to jsou přece zelené mšice, které ze sebe vypouštějí sladkou šťávu. Tu mají mravenci rádi, a proto mšice chytají. 
„Tam jsou!“ vykřikli mladí mravenci, když uběhli pěkný kus cesty. A opravdu. Po travičkách, po květinkách se to hemžilo mravenčími kravami. Přešlapovaly, lezly přes sebe a pásly se. 
Několik mravenců vyběhlo s klacky na květinky, jiní na trávy a začali krávy nadhánět. Ostatní se snažili, aby je chytili. Jej, krávy trkaly, kopaly, oháněly se a vyhazovaly. Mravenci kolem nich lítali jako peříčka ve větru.

Autor: O. Sekora