Ferda v mraveništi: 14. O královně, která si nakonec sedla na stoličku

Už brzo ráno bylo mraveniště probuzeno tlučením na vrata. Otevřeli a uviděli, že venku stál tichý, neobvyklý zástup. Řada nosičů s kuklami a před nimi, mohu věřit svým očím?, sama královna cizích mravenců. Její vznešená postava byla oděna královským rouchem a dlouhou vlečkou. Na krku měla řetěz z úlomků krovek nejkrásnějších brouků a na hlavě korunu z barevných šupinek motýlích křídel. Po obou stranách stály její komorné. Podpíraly ji. Byla, chudinka, stará. Sotva stála a nohy se jí třásly. 
„Přicházím k Vám prosit o milost pro své poddané,“ řekla chvějícím se hlasem, když otevřeli. „Vracíme Vám Vaše kukly. Tu jsou. Pokutu Vám však zaplatit nemůžeme.“ 
„A to ne! To bychom se na to podívali. Tak lacino to nepůjde!“ vyhrkl do toho Trumbelínek. Hned ho však okřikli: 
„Nevíš, že máš být zticha, když mluví královna?“ 
„Opravdu, nemůžeme Vám dát jako, pokutu našich dvacet kukel, jak jste žádali. Prostě proto, že je nemáme,“ pokračovala královna již skoro šeptem. „U nás je bída. Já už jsem stará, nemohu snášet vajíčka, proto se nám žádní noví mravenci nerodí. Mraveniště se nám boří, potřebujeme zedníky. Máme hlad, potřebujeme lovce. Jedinou naší nadějí jsou dnes dvě kukly, které nám ještě zbyly. Doufáme, že se nám z nich narodí nové královny,“ řekla s něžností. 
„Pak budeme spaseni,“ dodala královna tiše s rozzářenýma očima. „Nové královny začnou snášet vajíčka, mraveniště bude mít opět dětičky a kukly, a z těch se nám zase budou rodit noví mravenci.“ 
„Nezlobte se na nás, že jsme Vám chtěli uloupit několik kukel. Nezbylo nám nic jiného. Chtěli jsme pomoci svému mraveništi.“ Tu už slabostí poklesávala a honem jí jeden z jejích služebníků přinesl stoličku. Královna se na ni se stydlivým úsměvem posadila. 
Chůvičky Ferdova mraveniště si utíraly slzy z očí, jak byly dojaty, a Trumbelínek hlasitě smrkal. 
„Tak Vy nám, královno, vracíte všechny naše kukly a chcete, abychom Vám vrátili Vaše zajatce?“ otázal se Ferda, který jediný zachoval klid. 
„Ano, vracíme,“ zašeptala bolestně královna, zakrývajíc si rukou oči. 
„A víte, co my uděláme?“ promlouval k ní Ferda dále. „My Vám pomůžeme. Trumbelínku, přepočítej kukly, které se nám vrací, jsou-li všechny, a ty, Kuřihlásku, vyveď zajatce!“ poručil. Mraveniště zahučelo nadšením. 
„Ano, pomůžeme!“ volali všichni. 
Cizí královna nemohla svému sluchu věřit a jen se nechápavě usmívala. 
Za chvíli tu byl Kuřihlásek se zajatci. Už byli všichni odlepeni a umyti. Jen Trumbelínek nebyl ještě hotov s počítáním kukel. Jednou mu vyšlo třiačtyřicet, podruhé pětašedesát a potřetí dokonce devětačtyřicet a půl. Musel to tedy vyřídit Kuřihlásek. 
„Sedmapadesát,“ ohlásil vysokým hlasem a souhlasilo to. 
Rychle je odnesli do hajárny. 
„Doprovodíme Vás a všechno Vám spravíme,“ zvolal nedočkavě Ferda. Královnu zvedli na nosítka a odešli s ní velkým průvodem k jejímu mraveništi. 
Ani si při tom velikém spěchu nikdo nevšiml, zda je pod některou vrácenou kuklou vidět křídla. 
I snad to bylo dobře. 
Možná, kdyby se kolem nich seběhli, že by se zase něco zlého přihodilo

Autor: O. Sekora