Ferda v mraveništi: 13. Však my na ně vyzrajeme .....

Potoky slz teď tekly v mraveništi. Mravenci běhali vzrušením sem a tam, vykládalo se jen o lupičích, ale královně o tom raději nic neřekli, to by ji snad život stálo. 
Co mají dělat? Mají se nyní vystěhovat, nebo vést válku? Proti komu však, vždyť lupiče ani neznají. 
Nejvíce plakal Kuřihlásek a byl by se, chudáček, uplakal, kdyby za ním nebyl přišel Ferda a nepotěšil ho: 
„Neplač, Kuřihlásku, to všechno spravíme! Pojď se mnou, uděláme to tak, aby to nikdo neviděl.“ 
Kuřihlásek utřel slzy a dělal všechno, co Ferda poroučel. Nejprve si připravili několik dřevěných špalíčků, velikých asi jako kukly. Pak šli do hajárny, sebrali tam plínky a dřevíčka zabalili tak, aby vypadala jako skutečné mravenčí kukly. Potom je přivázali všechny k jednomu provázku, vzali ještě z hajárny veliký hrníček s lepem a utíkali na místo, kde se stala ta veliká loupež. 
Tam dřevíčka kukly namazali lepem, položili na zem, pak si lehli opodál a dělali, jako by spali. 
Netrvalo to ani minutku a ajta, už za všemi travičkami a lístečky okolo vyhlíželi loupežní mravenci. „To jsou hezké kukly!“ říkali si, ale ještě se nikdo z nich neodvážil blíže a všichni zůstávali stále schováni. 
„Začni chrápat!“ zašeptal Ferda. „Dostanou odvahu.“ 
„Už chrápu,“ odvětil mu potichu Kuřihlásek a oba teď začali chrápat jako o závod. Jeden chrápal hluboko, druhý jako píšťala, ale vypadalo to ještě lip, než když rádio hraje něco k tancování. 
„Teď!“ zavelel tiše vůdce loupežných mravenců. Zdálo se mu, že nyní Ferda i Kuřihlásek usnuli tak hluboce, že by je ani rána z děla neprobudila. Na vůdcův povel vyrazili všichni z úkrytu a vrhli se na kukly. Každý chytil jednu a ..... 
Prásk! Bác! Říz sebou! Všichni do jednoho sebou plácli, protože kukly byly přivázány na provázku. „Pusťte to, tady se něco děje!“ vykřikl vůdce. „Domů!“ a chtěl pustit svoji kuklu a utíkat. To víš, mravenečku, že Tě zrovna pustíme! Tady zůstaneš, přilepen! 
„Pomóóóc!“ volal poděšený vůdce. „Pomóóóc!“ volali ostatní přilepení loupežníci, až to bylo slyšet v jejich mraveništi. 
Každý by se polekal, jakmile by něco takového uslyšel, ale v mraveništi loupežníků zajásali. „Výborně, naši kamarádi asi našli takovou spoustu kukel, že nás teď volají na pomoc. Nemohou to ani unést.“ Hned utíkali na pomoc, nedali si od polapených mravenců ani nic říci. 
„To my víme, to my víme, co máme dělat,“ křičeli a sápali se po kuklách, aby je pomohli odnést. 
Ale běda! Kukly lepily, nikoho nepustily a teď i noví mravenci křičeli ..... 
„Pomóóóc!“ Přivolali další kamarády, ti se také chytili, a tak měl Ferda za chvíli na provázku, no nelžu, jistě přes padesát mravenců. 
„A teď hajdy do našeho mraveniště!“ zavolal na ně. Loupežníci nechtěli, ale Ferda táhl ze všech sil a brzo byl průvod v mraveništi. 
„Sláva!“ volali naši, když je uviděli. 
„Jsme zachráněni! Vedou nám zajatce a můžeme vyměňovat!“ Také měli pravdu. Za zajaté mravence dostanou zpět své kukly. Jednoho mravence už odlepili stříkačkou od ostatních a ty, kolikpak jich asi zbylo ? ..... asi čtyřicet devět, odvedli do vězení. 
„Ty půjdeš,“ řekli tomu odlepenému, „k Vám do mraveniště a tam jim řekneš: jestliže nám Vaše mraveniště nevrátí všechny ukradené kukly a k tomu nezaplatí pokutu aspoň svých dvacet kukel, zůstanou zajatci ve vězení. A za trest jim naondulujeme tykadla!“ Abyste věděli, naondulovaná tykadla jsou největší potupou pro mravence. S těmi by se jistě do smrti venku neukázali. „Tak jdi a zítra nám dones zprávu! Utíkej, protože je pozdě večer a my zavíráme a jdeme spát!“

Autor: O. Sekora