Ferda v mraveništi: 11. Trumbelínkuj utíkej, honí Tě rohatéj!

Kde se vlastně potuluje Trumbelínek? I tuhle! Podívejte se, právě utíká a křičí „Pomóóóc!“ a za ním cosi letí, něco ho honí. Vypadá to jako velký had. Už ho drží, rychle, pomozte mu někdo. 
Než však mohl někdo pomoci, Trumbelínek zakopl, natáhl se na zem a had, hrůza, padl mohutným skokem na něj a úplně ho přikryl. Všichni strnuli úlekem. Nikdo se neodvážil pomoci, nikdo se neodvážil pohnout. Jen Ferda se opatrně po špičkách přibližoval. 
Neudělá mu had nic ? Nekousne ho ? Neuškrtí ? Asi ne, protože se ani nepohnul, když Ferda na něj sáhl. 
„Zabijeme hada,“ zašeptal Ferda k ostatním a hledal nějakou zbraň. Mravenci mu podávali kladivo, sekyru, jeden dokonce celé dveře, aby si je Ferda vzal před sebe jako štít. 
Ale Ferda nic. Vzal jenom prut, a když si jej bral, sehnul se tak hluboko, aby nikdo neviděl, že se směje. 
„Hleďte, jde na hada jen s prutem. To je hrdina,“ šeptali si užaslí mravenci. 
Ferda šel opravdu jen s prutem. Když přišel k hadovi, prásk, prásk! a začal do něho bouchat jako do koberce. 
„Auauau, ááu!“ ozvalo se bolestné zaúpění. Ale to neúpěl had, nýbrž Trumbelínek. 
„Neřvi, Trumbelínku, já Tě musím vyplatit trochu za tu Ježibabu,“ uklidňoval ho Ferda a bouchal do hada tak, aby nejvíc dostal Trumbelínek. 
Abych Vám pravdu řekl, nebyl to vůbec žádný had. Byla to dlouhá plínka pro kuklínky a hned Vám vysvětlím, jak se celá věc přihodila. 
Jak víte, když se mravenčí mládě vykrmí tak, že už je docela tlusté a už nemůže ani o jeden chloupek víc vyrůst, usne. Usne, jako by je do vody hodil, a neprobudí se, kdybyste s ním dělali, co chtěli. Pak je vezmou chůvy do náruče a odnesou do hajárny, aby je zabalily do plínky. Nastříhají dlouhé kusy látky a namažou je trochu lepem, aby mohli spící děťátko zabalit celičké tak těsně, aby nikde ani vlásek nekoukal. Práce s tím mají habaděj, to se ví. V příštích dnech pak chodí kuklu větrat a vyhřívat tak dlouho, až se z ní vyklube opravdový mravenec. 
Nu a co se nestalo. Trumbelínek je takový šťoura. Všude vleze, do všeho strká prsty, pořád mu musí někdo říkat, aby už dal pokoj. Nu a právě toho dne přišel do hajárny a začal tam pošťuchávat spící škvrňata. Tahal je za chloupky, otvíral jim oči, lechtal i zabalené kuklínky a všelijak zkoušel, jak by je vzbudil. 
„Vidíte toho kluka?“ zavolala jedna chůvička od své práce. „Zažeňte toho kluka!“ řekla druhá. „Potrestejme toho kluka!“ vykřikla třetí, a jak měla v ruce koneček jedné polepené plínky, plác! Udeřila jím Trumbelínka do zad. A na cestu mu ještě řekla: 
„Utíkej, honí Tě rohatej!“ 
Trumbelínek už byl tak hloupoučký, myslel, že ho opravdu honí čert, a dal se do běhu. Přilepená plínka vlála za ním, vypadala jako had a každý myslel, že ten had drží Trumbelínka a že ho chce možná docela sníst. Jedině Ferda poznal, že je to jenom plínka, a teď s chutí vyplácel Trumbelínka. Bušil do něho ze všech sil. To se ví! Pomstil se mu za výprask, který utržil, když hrál před caparty Ježibabu. 
Jak se říká, na každého dojde. 
Ostatně, dobře se tak stalo. Trumbelínek byl potrestán nejen za to, že budil škvrňata a kuklínky, ale také za to, že tenkrát natloukl Ferdovi. Ať mu to slouží ke zdraví. 
Byl na tom o to lip, že ho nyní nemuseli odnášet na nosítkách. 
Jen si asi tři dny hladil zadeček.

Autor: O. Sekora