Ferda v cizích službách: 20. O nejslavnějším dnu chrostíků, vzácných hostech a vybraných zábavách

Celý kraj se dověděl, jaká veliká slavnost se chystá. Poplašené vodoměrky rozhlásily všem u vody zprávu, že se larvičky chystají vylézt ze svých domků v docela nových šatech. Modré vážky roznesly zprávu po lukách i po polích. 
Táta chrostík neměl nikde stání. Přichystal k té veliké události nebývalou slávu. Také ostatní chrostíci, pokud je ještě nikdo nesnědl, mu pomáhali, jak mohli. 
Přišly zlatoočky oblečené jako družičky s věnečky na hlavách a s košíčky květin v rukou. Byly lehýnké jako vánek. Přišlo několik motýlů v takových nádherných šatech, že se všichni za nimi otáčeli. Přišli zlatohlávci a ti byli tak navoněni, že se to ani neslušelo. 
Na všech stranách vyhrávaly hmyzí kapely. Mšice prodávaly sladkou šťávu na osvěžení. Včely nosily medové koláče, a vosy dokonce si otevřely celý krámek s cukrovím. Měly tam turecký med, pendrek, marcipán, lízavé bonbóny a všechno ostatní, co včera slízaly, ukousaly a odnesly z blízké pouti. Odnesly z pouti, věřte nebo ne, málem polovinu krámku. To byl kolem nich nával! 
Bylo tam také dosti zábavné podívané. Několik pavoučků cvičilo na provazolezeckém laně, ani pod sebou neměli záchrannou síť. Svižníci závodili v běhu o ceny s černými kvapníky a dřepčíci se předháněli s blechami ve skoku. Nejvíce se tleskalo, když skákali přes vodu a některý z nich se zmáchal. Také tam přiletěla dlouhonohá tiplice převlečená za strašidlo, nu, to Vám bylo vřískotu, jak všichni utíkali. 
Byly tam i řeckořímské zápasy, ve kterých se potýkali tlustí chrobáci, a také závody ve vzpírání břemen, které pořád vyhrávali dva siláci v masce. Každý chtěl vědět, kdo ti siláci asi jsou. Zvedli jako nic činku, která byla dvacetkrát těžší než oni sami. Skoro se mně zdá, že to dovedou jenom mravenci. Nikdo je neznal. Přišli oblečeni jako nějací moli, ale když shodili své pláště, podobali se opravdu spíše černým mravencům. 
Ferda se dal také do vzpírání a hle, zvedl zrovna tolik, co oni. Všem to bylo divné a tím více byli zvědavi, kdo ti dva siláci asi jsou. 
V tom se však ozval zvonek, volající všechny k hlavnímu číslu slavnosti. Chrostíčci se právě rodili. Z domků, ve kterých usnuly najedené larvičky, měli vyjít už dospělí chrostíci s křídly. 
Všichni diváci a návštěvníci se seřadili u vody, družičky napřed, kováříčci ve fráčcích a s cylindry za nimi, pak krásní motýli a potom ostatní a ostatní. Velký nával tam byl. 
Ve vodě se něco zahýbalo. Hned zahřměly slavnostní fanfáry trubců, brundibárů a bručáků, pěvecký sbor bíle oblečených komárů spustil nesmírně tenounkými hlasy jásavou píseň, a vzadu několik prskavců vystřelilo salvy z hmoždířů. 
Oči všech se upřely na vodu. Na břeh počaly vystupovat podivné tajemné postavy těsně zahalené do dlouhých plášťů. 
Pomaloučku, potichoučku vystupovaly, na chvilku se zastavily jako sochy a pak začaly zvolna rozhalovat svůj plášť. 

„Áááááách!“ zaznělo to zástupem. Ten plášť nebyl plášť, to byla mladá křídla nových chrostíků, ještě vlhká a splihlá, a pod nimi se na všechny strany usmívali nově narození chrostíci. Jakmile na ně začalo svítit slunce, jejich křídla usýchala, rovnala se a za chvíli mladí chrostíčci vyletěli do výše. 
Ozvalo se bouřlivé sláva! Družičky házely kolem sebe květiny, kováříčci vyhazovali cylindry do vzduchu a motýli vznešeně mávali křídly. 
Diváci se přitom rozhlédli na všechny strany. A tu užasli znovu. 
Co to, co se to nového děje, co to pluje po vodě ? Podívejte se, nádherná loď, dvoustěžňová plachetnice a na ní ti dva siláci v maskách, kteří před chvílí vyhrávali závody ve vzpírání. Kdo to asi je ? Však již snímají své masky! 
„Kamarádi!“ vykřikl Ferda. Vždyť to byli dva jeho kamarádi mravenci, ti chlapíci, kteří se už dvakrát v převlečení pokoušeli ho vysvobodit. 
Ach ano, teď také uhodneme, proč Ferda poslední noc tak špatně spal. 
Přece proto, že oba kamarádi blízko něho, málem jemu za ušima, stavěli tuto krásnou loď. Hleďte, nyní vstupuje do prázdného prostranství táta chrostík a je vidět, že chce něco říci. Všichni ztichli, že by bylo slyšet mouchu bzučet. Však ona také jedna trošičku zabzučela, ale když ji okřikli, byla hned ticho. 
Táta chrostík si odkašlal a pak vážně začal: 
„Milí přátelé, prožíváme velkou slavnost. Všichni naši mladí chrostíci se nám rodí. A já jsem měl to štěstí, že mým mláďatům postavil domečky ten nejlepší stavitel, jakého jsme poznali. Ale co, kdyby Jen stavěl! On nám přitom vykládal i pohádky, které jsme všichni poslouchali. Z takového veselého pracovníka s hlavou plnou dobrých nápadů by si měl každý vzít příklad. Ferdo, to Ti slavně slibuji, my si z Tebe příklad vezmeme. Ty se s námi chceš loučit, chceš domů. Ale my budeme všichni na Tebe vzpomínat a při každé práci si řekneme: Uděláme to tak pěkně a vesele, jako to dělal Ferda!“ 
„Sláááávááá!“ zaznělo ze všech stran. Každý Ferdovi přál, aby se šťastně navrátil ke svým. Ferda naskočil do lodky radostným skokem. 
Leč co to ? Což dnes nebude překvapením konec ? Všichni se ohlížejí dozadu. Volají, křičí. Mají proč. Ze všech stran totiž přibíhají rezaví mravenci. „Ferdo, počkej! My Tě chceme ještě poslat ke hrobaříkovi!“ Mávají rukama, běží blíž a bliž. 
Cože? K hrobaříkovi? Takovou smutnou práci že by měl Ferda dělat? I toto! Ferda musí přece domů! Tam už na něj čeká práce, to byste koukali! 
Loďka odrazila od břehu a ti nejrychlejší mravenci, kteří do ní už málem skočili, spadli do vody. Plácali se v ní rukama, nohama, vyplivovali vodu a honem se drápali zpět na břeh. 

Loďka už napjala všechny plachty, vítr se do nich opřel, a všichni Ferdovi přátelé na břehu volali na cestu bouřlivé hurá! Ať se má hodně dobře. 
„Počkej, Ferdo,“ křičeli však rezaví mravenci za loďkou. „Ještě jeden žertíček jsme s Tebou chtěli provést. To nám přece neuděláš!“ 
Loď však plula dál. Někteří rezaví mravenci začali fňukat, někteří se zlobili a někteří začali házet po lodi hroudami. „Zastavte,“ volali. „Slyšíte? My jsme ještě něco chtěli ..... “a házeli před loď, taktak že ji nezasáhli.
„Cože? Takhle Vy chcete na Ferdu?“ ozvalo se na břehu. „Tak to ne!“ 
Právě vylezly z vody larvičky všech ostatních chrostíků a chrostic. Rozevřely své pláště a v tu chvíli z nich byli mladí chrostíci. Ani nečekali, až jim oschnou křídla, a vzlétli do vzduchu v takovém množství, že z nich byla úplná umělá mlha a tou mlhou zahalili Ferdovu loď. Docela zmizela rezavým mravencům z dohledu. 
Ale to bylo ještě málo. I larvičky potápníka už dospěly, stali se z nich velcí potápníci a ti zakřičeli: 
„I my Ferdovi pomůžeme!“ Vzlétli nad rezavé mravence a bzučeli nad nimi tak silně, že se ti menší obraceli vzhůru nohama. Davy diváků skákaly radostí. Tolik podívané ještě nikdy neměly. 
Leč co to teď letí ve vzduchu ? Koukejte, i z mravenčího lvíčete se stal křídlatý mravkolev, také takové neviňátko, teď tu lítá a chtěl by se pomstít. Křičí: 
„Počkej, ty jeden Ferdo, nemysli si, že jsem zapomněl, jak jsi mne napálil, když jsem byl ještě Ťutínkem! A na to, jak jsi mne chtěl zavřít, také nezapomenu! Počkej, já Ti to jednou všechno oplatím! Počkej, až budu mít syna, ten Tě sní!“ 
Ani nápad, nikdo Ferdu nesní. Vždyť mravkolev potom žádného syna ani neměl. Dokonce se ani neoženil. Dříve než si vyhlídl slečnu nevěstu, sezobl ho ptáček moudivláček. 
A Ferda se dostal domů. Ani rezaví mravenci už ho nechytili. Do plachet vál pěkný vítr a loďku by byl za chvíli nikdo nedohonil. 
Ale, prosím Vás, co se stalo s těmi opuštěnými domečky chrostičích larviček pod vodou ? Byly takové hezké a tak dobře vymyšlené. Bylo by jich škoda. 
Dopadlo to s nimi dobře. Děti je našly a hrály si s nimi. 
My máme doma také jeden. Taková malá holčička nám jej přinesla.

Autor: O. Sekora