Ferda v cizích službách: 1. O tom, co žalovali žalobníci a co uviděl ospalý Karlík

Bylo tam kluků, že byste je opravdu ani nespočítali. Měli u lesa, blízko vody, stanový tábor a právě se na ně dobývalo vycházející sluníčko. „Ťuk, ťuk, ťuk!“ klepalo na plachty stanů, ale uvnitř ještě všechno spalo. Venku, na sluníčku, stál jen velitel s docela malým klukem. „Tak honem, spusť!“ pobízel vedoucí tábora potichu. Malý kluk tedy spustil: 
Ta ..... drá ..... kcha, kcha ..... 
„Tak ne. Vždyť Ti to kašle. Musíš znovu.“ 
Trá ..... ihyhyhihííí ..... 
„Ojejeje, vždyť to řehtá jako kůň. Zkus to znova!“ 
Ta, drá, ta, drá, krrrr ..... 
„Ouvej, teď to vrčí jako u zubaře. Cožpak neumíš na trumpetu zatroubit?“ 
Ta, drá,  ta, drá, tam, tidrata, tidrata, tý ..... ! 
Konečně! Teprve teď se malému kloučkovi podařilo zatroubit budíček tak, že mu trumpeta ani jednou nezakašlala, ani nezařehtala, ani nezavrčela. Utřel si, chlapík, spokojeně pusu a postavil se do pozoru vedle vedoucího. 
Ze stanů počaly vykukovat rozcuchané hlavy, za nimi vylézali celí kluci a už utíkali k potoku a myli se, jen to stříkalo. Vedoucí tábora byl spokojen. 
Tu vsak kdosi přiběhl žalovat: 
„Prosím, Jirka mi zahodil mýdlo do vody.“ 
A jiný: 
„Prosím, Béďa do vody smrká.“ 
A jiný zase: 
„Prosím, Láďa troubí ve vodě jako slon.“ 
Leč velitel jako by neslyšel ani jednoho žalobníčka.

Ať se kluci vydovádějí, myslel si, jen když se všichni pořádně umyjí. 
Teď však přišel ještě jeden žalobníček: 
„Prosím, Karlík ještě spí.“ 
Najednou velitel oživl. A hned zavolal: 
„Kluci, sem, každý si vezměte misku na jídlo a naberte do ní vodu! A teď všichni za mnou!“ Sám si nabral vodu do kotlíku na vaření, aby měl vody víc, za ním šli po špičkách kluci s plnými miskami. Rovnou ke Karlíkovu stanu. Velitel otevřel pomalu stan a v tu chvíli ti nejbližší vychrstli na spáče všechnu vodu. 
„Íííííííí!“ zapištěl Karlík a vyletěl ze stanu. Chtěl klukům utéci, ale zakopl, 
zamotal se a převrátil se naznak. Teď dostal druhou sprchu od velitele, sprchu jako hrom, voda mu natekla do očí, do nosu a do úst. 
Politý Karlík házel rukama, nohama, pak si protřel oči, ale najednou je zděšeně vyvalil, vyplivl honem vodu z úst a zavolal: 
„Kluci, kluci, koukejte se, co to je!“ a ukazoval na něco na obloze. 
Všichni zvedli hlavy a zadívali se nahoru. Co to je ? Co to je ? Cosi tam letělo. Bylo to takové šedivé, pomuchlané, a uprostřed to mělo černou skvrnu. A jako by to padalo na zem. 
„Vzducholoď! A padá!“ zvolal promočený Karlík. „Honem za ní!“ A jak byl jenom v košili, pustil se první za vzducholodí.

Autor: O. Sekora