Ferda mravenec: 8.Jak se ochočí divoký kůň, aby pěkně poslouchal

Byl to krásný zelený koník, s dlouhými tykadly, oči mu bujností jen hrály, a kopal na všechny strany. Ferda ho přivázal ke kůlně a celou noc stavěl kolem něho pěknou ohrádku. 
Ráno, ač ani oka nezamhouřil, šel hned koníkovi pro krmení. Vrátil se s velikou nůší, až se pod ní prohýbal. Když ho koník spatřil, začal znovu kopat. Sotva však uviděl, že mu Ferda nese krmení, zavrzal vesele nohama o křídla. A Ferda ho nyní začal pilně krmit a po každém krmení ho vždy pěkně pohladil. 
Ach, ach, co toho takový koník sní! Ferda si mohl nohy uběhat. Ale neběhal nadarmo. 
Brzy viděl, že koník je k němu den ze dne přítulnější. Už se dal pohladit nejen po zádech, ale i po hlavě, a potom už neměl ani nic proti tomu, když mu Ferda nasadil ohlávku. 
Jednou se dokonce odvážil Ferda vyvést koníka na procházku. Koník poskakoval, nohy mu hrály jako strunky a nejraději by se byl rozběhl. 
Všeho se však koník lekal. Uviděl lesklý kamínek, lekl se. Uviděl bílý lístek sedmikrásky, lekl se. Zahlédl malou macešku, lekl se, a když proti nim za lístkem jitrocele kdosi vystoupil, všecek se poplašil. 
Však také bylo proč se plašit! Neznámý pocestný byl plný prachu, hlavu měl ovázanou, ruku v pásce a opíral se o berlu. Když uviděl, jak koníka poplašil, zašeptal provinile: 
„Pardon, pardon!“ 
Kdo myslíte, že to byl? Brouk Pytlík, vracel se z dalekých krajin, až tam ho před týdnem zatáhlo s lasem šídlo. Ach, ten se přitom potloukl! 
Jakmile však poznal, že teď stojí před Ferdou Mravencem, hned se hnal ke koni. „Vy chcete učit koně jezdit ? Ach, to já znám! To já viděl v kině, jak se na takového koně musí!“ A než se Ferda nadál, odhodil Pytlík berlu a hup! na koníka. 
Sotva však koník ucítil na svých zádech nezvyklé břímě, vzepjal se prudce a přeskočil velikým skokem celou mez. Ferdovi zůstala v ruce jenom ohlávka a za chvíli k němu přilezl jen belhající se brouk Pytlík, který samozřejmě z koně spadl. 
„Okamžik, okamžik,“ volal, „to byla mýlka, ten kůň mi nerozuměl, já Vám ukážu znovu, jak se na něm jezdí.“ Ale po koníkovi jako by se země slehla. Byl pryč. 
Ferda byl zdrcen, beze slova odstrčil brouka Pytlíka a šel domů. Měl oči plné slz a v chaloupce se dal do takového pláče, až z toho usnul. 
Když se druhý den ráno probudil, stál koník před domkem a vesele na Ferdu bzučel. Ferda vykřikl: 
„Můj milý, hodný koníčku!“ A vrhl se mu kolem krku.

Autor: O. Sekora