Ferda mravenec: 15. Jak to vlastně bylo

Ferda vůbec nevěděl, co se s ním děje. Cítil jen, že s ním lavice vyskočila do výšky. Frrrr, chvíli letěla, zase vyskočila, až se potom konečně zastavila a provazy se uvolnily. To mu kobylka překousala pouta. 
Nu, dovedete si představit, že Mravenec byl jako ve vyjevení, když uviděl, že jeho ochočený koníček, který utekl Berušce, stál opět před ním. Zaslzel dojetím a padl mu okolo krku jako tehdy, když jej našel ráno před svými dveřmi. Ani neslyšel, že v tu chvíli nad ním něco zabzučelo a že se vedle něho snesli oba kováříci. 
Otočil se na ně, teprve když se ho otázali: 
„Tak co, jak se Vám to líbilo ?“ 
Mravenec nechápal. To se ví, bodejť by chápal, když to kováříci všechno provedli tak, aby se o tom nikdo nedověděl. Teprve teď mu to vysvětlili. 
Kováříci se totiž sami nabídli, že lavici k vypráskání Ferdy jako zruční řemeslníci připraví. Byli přijati, a když to nikdo neviděl, přivedli Ferdova koníka, postavili ho pod lavici a v tu chvíli, kdy se roháč rozpřahoval k ráně, zašeptali: 
„Teď,“ a kobylka i s Ferdou vyskočila a utekla. A to je vše. 
Ale pro Ferdu, radili nyní, by bylo nejlepší, kdyby hned z této krajiny utekl. Roháč utržil velikou ostudu, jistě se bude chtít pomstít. 
Hlemýžď také soptí hněvem. Nabral prý do svého domku zástup ozbrojených pobudů, ani nikdo neví, jací jsou to brouci, a dal se do pronásledování Ferdy. Konečně nosatí brouci už také na něj vydali zatykač, bude se prý oznamovat v rozhlase, proto bude nejlíp se ztratit. 
Ferdovi se to moc nelíbilo, ale nakonec musel uznat, že kováříci mají pravdu. 
„Tedy dobře, uděláme si aspoň slavný odchod. Uděláme si velikou noční slavnost,“ rozhodl se nakonec. 
„Ano, uděláme!“ nadchli se kováříci. „Ale nechte to na nás, my to všechno obstaráme.“ A rozlétli se hned pryč.

Autor: O. Sekora