Dvojčata

Byl jeden král a jedna králová, ti neměli žádné děti, a byli proto oba tuze smutni. Jednou když spolu koukali z okna, přišla sem jedna stará žena se sedmi dětmi, jedno menší než druhé, a to nejmenší chovala na ruce; prosila, aby jí něco dali, že nemá těm dětem co dát jíst. Tu se ta králová dala do pláče a plakala, až jí srdce usedalo; a když se jí ta žena ptala, proč pláče, řekla:
„Jakpak nemám plakat, když Tě vidím se sedmi dětmi a nemáš jim co dát jíst, a já bych jim měla co dát jíst a nemám ani jedno děťátko!“
Ta žena jí povídá:
„Neplačte, paní králová! Vy si můžete lehce k dětem pomoct. Pan král má rybník a v něm ryb dost. Ať dá jednu vylovit a Vy si ji uvařte a jezte; co nesníte, dejte kobyle, a co kobyla nesní, dejte psici, a co psice nesní, ty kůstky zakopejte do zahrady.“
Když potom přišel čas, dostala králová dva krásné synáčky, kobyla dostala dvě hříbátka běloušky, psice dva pejsky hnědoušky a v zahradě vyrostly dva proutky jako dva mečíky samorostky. Ti dva synáčkové kralevici rostli, ale ne tak jako jiní lidé pomalu rostou: když jim byl rok, byli jako sedmiletí chlapci; když jim byla dvě léta, byli jako hoši, co mají čtrnáct let, a když jim byla tři léta, byli už dospělí jako jiní jedenadvacetiletí mládenci; a byli tak jeden k druhému podobni, že ani král otec jednoho od druhého nemohl rozeznat.
Když tak už byli vzrostlí, šli k otci a řekli:
„Otče, my půjdeme do světa!“
„Jděte,“ řekl král, „abyste něco zkusili a něčemu se naučili.“
Tak dobře. Každý si vzal toho jednoho koně Bělouše, jednoho psa Hnědouše a ten jeden meč Samorost; pak si sedli na Bělouše a jeli, a jeli pořád, až přijeli do jednoho hustého lesa. V tom lese stál veliký dub a před tím dubem rozcházela se cesta na dvě strany: jedna šla vpravo, druhá vlevo. Když ti dva bratři k tomu dubu přijeli, nevěděli, kterou cestou mají se dát. Tak ten starší povídá:
„Víš-li co, bratře, rozejděme se, však není dobře, abychom pořád spolu jeli; Ty jeď jednou cestou, já pojedu druhou. A tu do toho dubu zarazíme každý svůj nůž, abychom měli znamení, až se do dne a do roka zas vrátíme. Najde-li ten, kdo tu z nás bude dřív, druhého nůž po obou stranách čistý a bez rezu, bude vědět, že je ten druhý zdráv, a tak tu počká, až se vrátí; bude-li ale druhého nůž na obou stranách rezavý, bude vědět, že druhý je mrtev, a tak už čekat nebude, ale pojede domů sám.“
Tak se tu spolu rozloučili, a starší jel potom cestou vpravo a mladší vlevo.
My se zatím podíváme za tím starším.
Ten starší jel dlouho, dlouho lesem, až se konečně dostal ven a přijel do jednoho velkého města. To město bylo celé zvenčí i zevnitř černým suknem potaženo na znamení smutku. Blízko u brány byla hospoda. On tam vejde a ptá se hospodského, co nového a co ten smutek znamená. Hospodský povídá:
„Och milý pane, Vy musíte zdaleka být, že ani nevíte, jaké my tu máme neštěstí!“
„A jaké?“
„Vidíte tamhle tu skalku v lese a pod ní tu kapličku: tam v té skalce zdržuje se už mnoho let velikánský drak a každý rok musíme mu tam do té kapličky dát k sežrání jednu pannu, na kterou padne los; a kdybychom tak neudělali, zadávil by nás všecky a celé město by zničil. Ale letos padl los na jedinou dceru našeho krále. Král sice rozeslal posly na všechny čtyři strany světa, kdyby se kdo našel, kdo by draka zabil a dceru jeho vysvobodil, že by mu ji dal za manželku a k tomu půl království, neb ji má tuze rád, protože je panna nadmíru krásná a hodná; ale potud nikdo se ještě na to nepřihlásil, a tak už zítra ji mají na smrt vyvést.“
„Tedy přihlásím se na to já,“ řekl kralevic, a hned šel ke králi a pověděl mu, že on chce toho draka zabít a dceru jeho vysvobodit. Král byl z toho velice potěšen a slíbil, že mu ji dá za manželku a k tomu půl království.
Na druhý den ráno vyvedli pannu do kapličky; kralevic vsedl na svého koně Bělouše, vzal s sebou psa Hnědouše a po straně si připásal svůj meč Samorost, a tak jel do skalky a postavil se před jeskyni, z které ten drak vycházel. Tu najednou počne pes Hnědouš štěkat, kůň Bělouš se vzpínat a meč Samorost mrskal se kralevici v ruce jako živý had; z jeskyně ozval se hlas, jako když hřmí:
„Mám-li tu už svou potravu?“
„Máš,“ řekl kralevic, „a budeš jí mít dost!“
Tu drak vystrčil z jeskyně hlavu, a když uviděl kralevice k boji připraveného, zařval, až se skála třásla a stromy se ohýbaly, z očí mu jiskry sršely, z nosu valil se dým jako dva sloupy a z hlavy mu šlehal plamen. Ale kralevic nemeškal a obořil se na něj mečem Samorostem, pes Hnědouš trhal ho zuby a kůň Bělouš kousal ho a kopal kopyty. Dlouho ta půtka trvala, až se konečně rozhodla na štěstí kralevicovo a na neštěstí drakovo. Drak ležel zabitý, třiatřicet sáhů dlouhý, a krev z něho valila se jako řeka.
Král nevěděl radostí, co má počít, když mu kralevic přivedl zase dceru zdravou a veselou, a hned poručil, aby to černé sukno všude sundali a celé město aby potáhli červeným suknem na znamení radosti. Brzy potom vyplnil král, co slíbil, a dal kralevicovi svou dceru za manželku, i přijal ho spolu za krále a po smrti své za svého nástupce. Tak potom byli všichni nějaký čas vesele a šťastně živi; ale dlouho to netrvalo.
Jednoho večera hleděl mladý král oknem a viděl k půlnoční straně hluboko v lese veliké světlo. Druhého večera viděl to světlo zas, a třetího zas. I podivil se tomu velice a řekl k své paní:
„Divná věc, má zlatá paní, už jsme nyní spolu bezmála rok, a potud jsi mi ještě neřekla, co to světlo tam v lese znamená, které každého večera vidím.“
Mladá královna velice se toho ulekla a prosila ho:
„Nežádej si to vědět, ani na to nemysli, bylo by to na Tvé i na mé neštěstí!“
Ale jemu to nedalo pokoje, i usmyslel si, že se tam příští noci sám podívá, co by to bylo.
Když se pak už setmělo, připásal si mladý král svůj meč Samorost, osedlal si svého koně Bělouše a vzal s sebou psa Hnědouše a jel do lesa k tomu místu, odkud se ta záře svítila. Ale čím hloub do lesa přicházel a čím blíž tomu místu byl, tím více tratila se záře, až potom už pro samou tmu v tom pustém a neznámém lese nemohl dál. I slezl z koně, a že bylo zima, rozdělal si oheň, přikládal a ohříval se. Nenadále vyskytla se tu odněkud stará babice:
„Ochich, panáčku, zima, zima!“ a celá se zimou třepetala, „Pojď sem, babo, ohřej se.“
„Ochich, ráda bych, ale když já se toho Vašeho koně a toho psa bojím.“
„Nic se neboj a sedni k ohni blíž.“
„Ale ale, zlatý panáčku, dovolte, abych jen toho koně a toho psa trochu tím proutkem švihla a od ohně odehnala.“ Tu vytáhla proutek, švihla koně Bělouše a psa Hnědouše a hned oba zkameněli, a než se toho mladý král nadál, přitočila se k němu, švihla ho proutkem a hned taky zkameněl.
Nyní je čas, abychom se podívali, co ten mladší bratr kralevic dělá.
Ten mnoho cizích zemí sjezdil a mnoho divných věcí viděl; a když už docházel rok a den, vracel se zas domů a přijel lesem k onomu velkému dubu, kde se byl s bratrem rozloučil. Když tu bratra nenašel, vytáhl z dubu jeho nůž a velice se ulekl. Nůž byl po jedné straně celý řezem pokrytý, ale po druhé se lesknul jako sklo. „Bratr není ani živ, ani mrtev,“ pravil k sobě sám, „ale dobře s ním není! Půjdu ho hledat.“ A hned obrátil koně a jel za bratrem tou cestou vpravo. Jel dlouho, dlouho lesem, až se konečně dostal ven a přijel do toho velkého města a zrovna také do té hospody u brány jako před rokem jeho bratr.
Hospodský, jak ho uhlídal, hned ho s velikou uctivostí přivítal a pravil:
„Ach Vaše královská Milosti, jakou starost ráčili jste nám učinit! Tři dni hledáme Vás na všech místech a Její Milost, Vaše krásná paní králová, ani se nedá utěšit.“ Hospodský myslel, že je to mladý král, protože ti dva bratři byli k sobě tak podobni, že nikdo jednoho od druhého nerozeznal. Z té řeči mladší kralevic už věděl, že tu bratr jeho byl a čím, ale nechtěl se prozradit. A když se to rozneslo, že se mladý král zase vrátil, přišli pro něj dvořané a vedli ho do hradu. Mladá králová s velikou radostí běžela mu naproti, líbala a domlouvala mu:
„Tři noci jsem pro Tebe oka nezamhouřila a co jsem strachu o Tebe vystála, že tak dlouho nejdeš a co se Ti stalo!“
On ale mlčel, a když se ho ptala, kde tak dlouho byl, vymlouval se:
„Byl jsem na lovu, přišel jsem hloub do lesa a zabloudil jsem.“
Tak se s tím ona spokojila.
Ale když nastala noc a všichni šli na odpočinutí, položil kralevic do lože mezi švagrovou a mezi sebe svůj meč Samorost. Králová se tomu divila a ptala se ho, co to znamená a že toho dřív nikdy nedělal. On ale pravil:
„Učinil jsem slib, že se po tři dni a po tři noci Tebe ani nedotknu. Neptej se, krásná paní, proč, však bohdá brzy se dovíš!“
Hned už prvního večera pozoroval kralevic, když kouknul oknem, že bylo na půlnoční straně v lese veliké světlo. Druhého večera viděl to světlo zas, a třetího zas. I ptal se králové:
„Pověz mi, krásná paní, co to světlo tam v lese znamená, které každého večera vidím.“
Ona se tomu podivila a pravila:
„Však jsem Tě už jednou o to prosila, aby sis to nežádal vědět, ani na to nemyslel, protože by to bylo na Tvé i na mé neštěstí!“
Kralevic neříkal nic, ale hned si pomyslel, že tam v lese u toho světla musí svého bratra hledat.
Druhý den, když se už setmělo, připásal si svůj meč Samorost, osedlal si svého koně Bělouše, vzal s sebou svého psa Hnědouše a jel do lesa k tomu místu, odkud se ta záře svítila. Ale čím hloub do lesa přicházel a čím blíž tomu místu byl, tím více tratila se záře, až potom už pro samou tmu nemohl dál. I slezl z koně, a že bylo zima, rozdělal si oheň, přikládal a ohříval se. A když se mu oheň rozhořel, ohlédl se kralevic kolem a viděl vedle sebe zkamenělého koně, zkamenělého psa a poznal svého zkamenělého bratra. V tom se mu tu odněkud vyskytla stará babice:
„Ochich, panáčku, zima, zima!“ a celá se zimou třásla.
„Pojď, babo, a ohřej se.“
„Ochich, ráda bych, ale když se toho Vašeho koně a toho psa bojím.“
„Neboj se, babo, nic a sedni k ohni blíž.“
„Ale ale, zlatý panáčku, dovolte, abych jen toho koně a toho psa trochu tím proutkem švihla a od ohně odehnala.“ Tu vytáhla proutek, švihla koně Bělouše a hned zkameněl. Ale pes Hnědouš jí uskočil, štěkal a skákal okolo baby. Baba po něm šlehala proutkem, ale pes nikdy jí do rány nepřišel.
Kralevic dával už od počátku na babu dobrý pozor, a uviděv, co dělá a že mu už koně Bělouše zkamenila, přiskočil k ní, když se tak rozháněla po psu, a vytrhl jí zezadu znenadání proutek z ruky.
„Teď Tě mám, zlořečená babo, a běda Tobě, neuděláš-li, co poroučím: na kusy Tě dám tomu Hnědoušovi roztrhat.“
„Ochich, zlatý panáčku, ochich, všecko Vám udělám, jen mi ten proutek zase dejte.“
„Tuhletěm třem kamenům a mému koni dej zase život; nedáš-li, babo!“
„Dám, panáčku, dám. Tuhle máte skleničku s živou vodou, pokropte ty kameny a budou zas živi.“
„Sama jsi zkazila, sama naprav!“
Baba musela poslechnout, a jak ty čtyři kameny mladého krále, psa Hnědouše a ty dva koně Bělouše pokropila, hned obživli, jako by je byl ze sna probudil.
„A tu máš odplatu za svou práci!“ pravil kralevic a jednou ranou babě svým mečem Samorostem hlavu sťal. Ale tu najednou jako by byl hrom udeřil, tak se země zatřásla a místo baby stála před kralevicem krásná, tak krásná panna, že se až bál na ni podívat, a děkovala mu, že ji z dlouhého a zlého zakletí vysvobodil.
„Já jsem královna této země,“ povídá ta panna, „a tu jsou moji poddaní.“ A když se kralevic po nich ohlédl, viděl místo lesa veliké krásné město, a ze všech stran hrnuli se k němu lidé: staří, mladí, vzácní a prostí, a všichni mu děkovali za vysvobození a jmenovali ho svým králem.
Potom se ti dva bratři s velikou radostí zas vrátili do hradu, a mladá králová nemohla ani svým očím uvěřit, když viděla, že tu má místo jednoho pána dva, až pak mladší kralevic jí všecko pověděl, co se stalo, a proč dával mezi ni a mezi sebe do lože meč Samorost.
Brzy potom byla hlučná svatba toho mladšího kralevice s tou královnou, co byla zakleta v lese, a trvala celé tři neděle. To Vám bylo radovánek a veselostí, a co pití a jídel! Ten, co to povídal, také tam na té svatbě byl, koláčky jed a víno pil: škoda jen, že nic neužil kromě laskomin!