Duha

Už jste, děti, viděly někdy na nebi duhu? Jen si vzpomeňte – na duhu se jen tak nezapomíná, ať už jste malí či velcí. Nejčastěji ji můžete spatřit v létě, když svítí sluníčko a najednou se přižene nějaký ten mráček, ze kterého spadne pár kapek deště. Potom se nebe opět rozjasní a máte-li štěstí, ukáže se vám duha. Je to vždy vzácný okamžik, který většinou netrvá dlouho, ale pokaždé vyvolá na tváři lidí úsměv. Nebo jste snad někdy viděly někoho, kdo se při pohledu na duhu mračí? Znamená to, že když se díváme na duhu, jsme šťastní.

Duha se skládá z proužků krásných zářivých barev, z nichž jedna přechází v druhou a nedá se přesně určit, kde jedna barva začíná a kde končí. Vzájemně se nádherně doplňují a výsledkem je překrásný pestrobarevný most vedoucí od země k nebi - nebo snad z nebe k zemi? Je to jakýsi letmý pozdrav bytostných nám lidem. Copak nám asi chtějí říct?

Napadlo vás někdy, že barvy v duze jsou vlastně jako my lidé? Každý jako bychom vyzařovali jinou barvu – máme sice podobnou stavbu těla, máme dvě oči, jeden nos, jedna ústa, dvě ruce a dvě nohy, ale přitom jsme každý úplně jiný, a není to jen odlišnou barvou vlasů a očí. Je to tím, jací jsme jako lidé, něčím, co vyzařuje z našeho nitra navenek. Je to nejen tím, jakou máme povahu a vlastnosti, ale také tím, jaké myšlenky nosíme v hlavě, které z nás pak druzí vyciťují, tím, co cítíme v srdci, tím, jak mluvíme a jak se chováme. Na celé Zemi nenajdete dva lidi, kteří by byli na chlup stejní, ani mezi jednovaječnými dvojčaty ne. A je to tak správné – vždyť v rozmanitosti je krása - jsme jako květiny různých barev ve velké pozemské zahradě, jako ony barvy v duze.

Zkusme se společně naladit na duhu a zamysleme se nad tím, jak těm barvám v duze na nebi asi je – jak se chovají k sobě navzájem a jaké pocity mají, když shlížejí dolů sem k nám. Samozřejmě že barvy samy o sobě, ani v duze, nemohou myslet a cítit jako my lidé, ani nežijí vlastním životem, ale jen si to na chvíli představme – zkusme si je v naší představivosti oživit.

Myslíte si, že se barvy v duze mezi sebou postrkují, nadávají si, dohadují se mezi sebou, která z nich je nejkrásnější, a chtějí jedna druhou shodit či ji alespoň zakrýt, aby ji lidé neviděli? Nebo se k sobě chovají hezky, ohleduplně, s úctou si dělají místo vedle sebe a společně se radují z toho, kolik lidí na zemi mohou potěšit? Možná se nad takovými otázkami usmíváte a říkáte si, že je to přece naprosto jasné. Vždyť kdyby se mezi sebou barvy neustále jen hašteřily a dělaly si naschvály, nikdy by nemohlo vzniknout něco tak krásného a harmonického, jako je duha. Víte, děti, harmonie znamená totéž co rovnováha, klid a mír – zkrátka nádherný soulad. Je to vždy něco, co vás pohladí po duši a vy se pak cítíte dobře, asi tak, jako když se po koupání schoulíte před spaním mamince v náručí a ona vám pak vypráví pěknou pohádku.

Tak a teď si zkusme představit, co barvy v duze vidí, když se dívají směrem k nám. Chovají se k sobě lidé na Zemi vždy s láskou, mile a přívětivě, naslouchají si a pomáhají? Nebo se občas pošťuchují, hádají se či dokonce perou? A jak se lidé chovají k přírodě? Jsou k ní ohleduplní, snaží se ji chránit a neubližovat jí, nebo odhazují odpadky po lese, lámou větvičky a květiny a vypouštějí do vzduchu a do vody látky, které škodí jí i jim samotným? Mohou se barvy v duze při pohledu k nám na Zem také tak usmívat, jako když my vzhlížíme k nebi a kocháme se jejich zářivostí a čistotou? Jsou také šťastné nebo spíš posmutnělé a možná jim ukápne i nějaká ta slzička? Co myslíte?

Zeptám se vás ještě na jednu věc: myslíte si, že bychom s tím mohli něco udělat – mohli bychom se změnit a být lepší, aby z nás duha mohla mít radost, tak jako my z ní? Jak bychom se tedy měli chovat?

Ano, děti, záleží opravdu na každém z nás – každý z nás se může změnit, stačí jen chtít. Podívejme se na barvy v duze, jak krásně spolu vycházejí – to by bylo, abychom to také nedokázali – co říkáte? Stačí přece jen mít se rádi, být na sebe hodní a nedělat druhým to, co nám samotným vadí. Abychom i my sami mohli zářit jako barvy v duze, musíme být také tak čistí, laskaví a ohleduplní, chovat se k sobě hezky a pomáhat si. Měli bychom myslet na samé pěkné věci a přát všem jen to dobré, říkat jen hezká slova a chovat se, jak nejlépe umíme – dávat ze sebe druhým jen to nejlepší. Uvidíte, že výsledek bude stát za to – budete se cítit lépe vy sami i lidé kolem vás – všichni se budou radovat, usmívat a na Zemi bude hned o poznání lépe. Vždyť i my se můžeme vzájemně doplňovat jako barvy v duze a radovat se z toho, kolika lidem můžeme být prospěšní a rozjasnit jim život. Zatímco duhu vídáme zřídka, potěšit druhé můžeme každý den. Snažme se, aby se jejich tvář při pohledu na nás rozzářila štěstím stejně tak, jako když spatří duhu.

Až zase, děti, uvidíte na nebi duhu, zamávejte jí a vzpomeňte si, co Vám její barvy chtějí říct: „Buďte jako my, vždyť je to tak jednoduché. Nechte se vést svým srdcem, radujte se ze života a dávejte ze sebe všem jen to nejlepší, nejzářivější.“

A že jste, děti, tak pozorně četly, prozradím vám ještě jedno tajemství: když budete zrána procházet kolem tryskající fontánky, na kterou svítí sluníčko, a zahledíte se do proudů stříkající vody, možná, že i tam zahlédnete za odměnu malou duhu…

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/duha1/