Dudák Jíra

Kterak za noci kočkám k tanci vyhrával a jakou bohatou odměnu si za to vysloužil

Mezi Bavorovem a Volyní se táhne lesnaté pohoří Mláka a na jednom jeho konci stojí na příkrém kopci zříceniny hradu Helfenburku. Říkalo se o něm, že prý tam straší divoký muž a hlídá zlaté poklady. Když to slyšel dudák Jíra z Předslavic, hrozně se těm babským povídačkám smál. 
„Lidičky, kampak na ty povídačky chodíte? Co já už se kolem nachodil ve dne i v noci, ale nikdy jsem tam žádné strašidlo nepotkal.“ 
Jeho žena mu hned vskočila do řeči a před sousedkami, co u nich draly peří, mu pěkně vyčinila. 
„Kdybys Ty nebyl takový neznaboh a budižkničemu, moudrým lidem by ses neposmíval. Ty nikomu nevěříš, ani snad pánubohu. Pořád jenom toho kozla mačkáš pod paží, ani doma nedáš s tou muzikou pokoje a k pořádné práci Tě musím honit.“ Sousedky seděly na lavici jako pěny a byly zvědavé, co dudák ženě řekne. Jíra ale sebral čepici a byl jedna dvě za dveřmi. Dávno už si odvykl se ženou se hádat. Stejně to k ničemu nevedlo. Mezi lidmi po hospodách mu bývalo veseleji. Jeden řekl to a druhý ono, ale jeho žena se celý den jenom zlobila a hubovala. Jíra ani nevěděl, co by jí řekl, aby mu zase něco nevyčítala. 
Jednoho dne si odkudsi přinesl v měchu kocoura. Když ho ve světnici vypustil, bylo zle. 
„Kdes toho čerta sebral? Já takové zvíře nechci ve stavení ani vidět. Hned ho vezmi a odnes tam, kdes ho vzal. Jen se podívej, jak se ježí a koulí očima. Jestli ho nevyneseš, sama ho z chalupy vyhodím!“ křičela žena. 
„Ani na něho nesáhneš!“ rázně řekl Jíra. „Toho kocoura jsem si přinesl pro svoje potěšení, abych si měl doma s kým povídat. Jestli ho uhodíš, tak uvidíš, jakou mám pádnou ruku.“ 
Žena se přece jenom zalekla, protože ji nikdy Jíra ještě neuhodil a neřekl křivého slova. Černého kocoura si nevšímala, ale také mu nedala nikdy žrát. Jíra mu dával vždycky kousek ze svého a potom kocour zalezl na pec, kde celý den vyspával. Myší si nikdy nevšímal, mohly kolem něho poskakovat, jak chtěly. Když byl dudák Jíra dlouho ve světě, kocour se obyčejně někam ztratil a přišel zpátky vždycky včas, zrovna když Jíra vcházel do dveří. Hned se mu začal točit kolem nohou a pěkně pomroukával, lísal se k němu. Až si toho žena všimla: „Ten Tvůj kocour jistě chodí někam do čar. Jak vyjdeš z domu, zmizí a nikde ho nemohu najít. Však počkej, ještě nám přinese do stavení nějaké neštěstí a Ty budeš litovat, žes ho krmil.“ 
Jíra pohladil kocoura, pak ho vzal k sobě na klín. 
„Dej už pokoj s těmi nářky!“ odbyl ženu. „Chleba Ti neujídá a práci taky nepřidělá. Já se s ním rád rozdělím o všechno. Ten mi alespoň nikdy nepoví křivého slova a vděčný je za každé pohlazení.“ 
A tak byl kocour ve stavení svým pánem. Po světnici si vykračoval, kdy se mu zachtělo. Na peci vyspával, jak se mu líbilo. Toulal se po nocích bůhvíkde a vracel se spokojeně domů do chalupy, kdy ho napadlo. 
Jednou byla v Bavorově zase veliká muzika a dudák Jíra tam vyhrával dlouho do noci. Penízky se mu pěkně sypaly, až jich měl plný opasek. Když se pak zvedal k odchodu, bylo už něco k půlnoci a hospodský mu na cestu ještě nalil lahvičku kmínky. 
„Měl bys tu zůstat do rána, Jíro!“ povídal mu. „Já Ti ustelu na komoře a vyspíš se jako v ráji.“ 
...Kdepak, sousede!“ bránil se Jíra. „Už jsem nebyl dva dny doma. Žena mi kocoura nenakrmí a beze mne by chcípl hlady.“
„Kvůli kocourovi bych domů nespěchal,“ smál se mu hospodský. „Jestli běžíš ještě někam za děvčetem, to je jiná. Já to na Tebe nepovím.“ 
Jíra se dušoval, že je v tom jen ten černý kocour, a potom rázně vykročil z hospody. 
Nohy se mu trochu pletly, ale na to už byl zvyklý, když někde přebral. 
Pak si to namířil domů nejkratší cestou, rovnou kolem Helfenburka, aby byl co nejdříve v posteli. Dudy měl přes rameno a límec si ohrnul až na uši, beranici nasadil pěkně do čela. Vykračoval zostra, jako by cestu ukrajoval. 
Tu najednou se objevilo pod hradem proti němu světélko a stále se blížilo. Jíra nebyl žádná baba. Ani ho nenapadlo, že by se měl bát. Jen v duchu přemýšlel, kdo tudy v noci tak pozdě jde. Ze tmy se vynořil cizí mužský s rozžatou lucernou a povídá: 
„Dudáku, chceš si vydělat nějaké peníze?“ 
Jíra se zastavil a protřel si oči. Jak mu to světlo svítilo do obličeje, moc toho kolem sebe neviděl. A když se ho ten mužský zase ptal, odpověděl mu zvesela: 
„I to víš, že chci. A kdo by také nechtěl, to by byl pěkný hlupák.“
„Tak pojď se mnou, dudáku! A zahřej mým hostům k tanci! Do rána je ještě daleko a domů máš odtud stejně coby skok.“
„Skok neskok, k muzice vždycky rád běžím!“ vychloubal se dudák. Cizí mužský se ho na nic nevyptával a vykročil cestou vzhůru k hradu. Jíra přehodil dudy z jednoho ramene na druhé. V hlavě měl pořádně nakoupeno a ta kmínka mu ještě dodala. Pořád si jenom nemohl vzpomenout, kde toho mužského už viděl. Měl vysoké boty až ke kolenům a klobouk jako nějaký Švéda. Kabát také neměl nejhorší. Trochu mu vrtalo hlavou, proč si takový pán nepošle pro dudáka sluhu. Když došli k hradní bráně, Jíra koukal kolem sebe jako Janek. Všude bylo plno světla a lidu. Hrad byl z gruntu nový a po zříceninách ani památky. Sloužící běhali sem a tam, jako u císařského dvora. 
„Dudáku, sedni si tuhle na ten stůl, ať je Tě odevšad dobře slyšet. A hřej, dokud budeš moci!“ poručil mu ten cizí mužský. „Páni budou sami platit muziku. Pokud budou platit, nedej se ničím z muziky vyrušit. Dnes si můžeš vydělat pěkné peníze.“ Dudák se nenechal pobízet, spustil hned kalamajku a za ní obkročák, potom rejdovačku. A to Vám byla mela. Páni v premovaných kabátcích, dámy v samém hedvábí a krajkách se pustili do tance. Nic nedbali, že tancují na hradním kamenitém nádvoří a ne v panské komnatě. Po každém kousku přišel k Jírovi jeden pán a dal mu zlatý dukát. Jíra měl z toho oči navrch hlavy. Uctivě mu poděkoval a honem vyhrával dál písničku za písničkou, aby se jim dobře tancovalo. Když těch dukátů byla pěkná hromada, schoval je dudák za košili a položil vedle sebe beranici. Brzy byla i ta plná a panstvu se pořád chtělo tancovat. 
..To je jiná muzika než v hospodě,“ pochvaloval si v duchu Jíra. „Tihle páni jako by měli střevíce z čertovy kůže, ani je nohy nebolí.“ 
Bylo už dávno po půlnoci, ale dudák necítil žádnou únavu. Hlavu měl už jasnou a písničky se mu jen sypaly. Na východě začínalo nebe pomalu blednout, když se zahleděl jednomu pánovi do očí a zdálo se mu, že se pod tím panským kloboukem zableskly kočičí oči. Koukl honem po jeho dámě a tu viděl, že jí z krajkového rukávu trčí strakatá kočičí packa. A tam tomu z kalhot zase kočičí ocásek a té druhé spadly střevíce z kočičích nohou. Jíra byl u vytržení. 
„I prachmilión! To je pěkná šlamastika, Jíro! Jakpak se Ty z toho dostaneš?“ V beranici peněz pořád ještě přibývalo. Každý z těch kocourů musel mít u sebe velký váček peněz, když tak dobře platili. A bylo škoda nechat té vydařené muziky. Jak se tak Jíra kolem sebe rozhlížel, najednou uviděl uprostřed kola statného černého macka, právě takového, jakého měl doma. Od té chvíle z něho nespustil < oči a pořád jenom uvažoval, jestli je to jeho kocour nebo ne. Právě se točil kolem s jednou mladou mourovatou kočkou a poskakoval na dvou nohách jako tajtrlík. I ty neřáde!“ zašeptal Jíra. „Až přijdeš domů, já Ti pěkně kožich vypráším. Proto Ty vyspáváš pořád na peci a nechceš myši chytat.“ 
Černý kocour se po něm podíval a Jíra věřil, že mu rozuměl, protože zničehonic nechal mourovatou kočku stát uprostřed kola a utíkal pryč. Ostatní kocouři spustili křik, že ještě nezaplatil, a nechtěli ho pustit. On se však dral mermomocí z kola ven. Byla z toho veliká pranice, až chlupy lítaly. 
„I podívejme se! Tak já Tě doma živím zadarmo a Ty bys mi ani muziku nezaplatil?“ dopálil se Jíra, když to viděl, a začal křičet na kocoury: „Jen ho perte! Jen mu dejte!“ 
Jak se hlasitě rozkřikl, světlo kolem pohaslo a byla skoro tma. Jenom kočky a kocouři vřeštěli a prali se. Leckterá drápla i Jíru, proto honem nechal muziky, sebral beranici s dukáty a běžel popaměti z brány ven. Ale ta kočičí sebranka se za ním rozběhla, drala z něho kabát a nohavice. Ječeli jako sto čertů, až Jírovi zaléhaly uši. K tomu všemu se před bránou objevil černý macek a skočil mu pod nohy. Jíra udělal kotrmelec, až se mu v hlavě zajiskřilo, a dál už nic nevěděl. Když se chudák probudil, ležel u cesty pod hradem a hlava mu brněla. Podíval se po sobě a viděl, že má šaty, jako když ho trním protáhne. Dudy byly ale v pořádku. „Takovou muziku jsem v životě neviděl,“ povzdechl si, když se sbíral ze země. „Celý jsem rozlámaný, ruce a nohy necítím. Ale kdepak mám beranici?“ Chvíli hledal kolem dokola, než ji našel schovanou pod dudami. Byla plná peněz. Jíra se hned vzpamatoval. Za košilí jich bylo také dost, i v koženém opasku. „Dobře mi zaplatili, to se musí nechat,“ pochvaloval si Jíra. „Ani se mi věřit nechce, že to všechno byla pravda. Jak jen chytnu toho černého macka, tak mu napráskám, co se do něho vejde. Stejně si nic jiného ten čert nezaslouží.“ 
A šel pomalu domů. Zlaťáky ho tížily, a taky se mu ani nechtělo. Stejně musel do chalupy vklouznout tajně humnem, aby ho nikdo neviděl. Žena byla sama doma, a když Jíru uviděla, spráskla ruce. Ale ještě ani nestačila pusu otevřít, Jíra spustil: 
„Kdepak je ten náš kocour?“
„Copak já vím? Asi se zase někde toulá. Jaký pán, takový krám. Jeden se toulá po hospodách a druhý lítá po všech ďáblech. Dávno jsem Ti povídala, abys toho čerchmanta vyhnal. Ale Ty ne! Ty máš svou hlavu! Teď mi ale napřed pověz, kde ses tak zřídil? Že se, Jíro, nestydíš!“
„Dej mi s tím křikem pokoj! Hlava mne bolí jako střep,“ okřikl ženu Jíra. „A toho kocoura už také nechci ani vidět, stejně je tím vším vinen jenom on.“
„Co to blábolíš, Jíro? Jde asi na Tebe horkost. Hned si jdi lehnout do postele! Já Ti odestelu,“ řekla žena ustaraně. 
Potom šla navařit plný hrnek nějakého koření, aby se muž vypotil. Jíra poslušně vlezl do postele, ale ty dukáty ho pod košilí tlačily. Nezbylo mu, než aby je ze sebe vytřepal! Když to žena viděla, honem je sbírala do zástěry a potom dala do nového džbánu. 
„Jíro, kdes ty peníze vzal?“ ptala se ho opatrně, aby ho znovu nerozzlobila. 
„Kdeby, poctivě jsem je vydělal při muzice. Jen se neboj, nejsou kradené. Ale teď mi už dej pokoj, musím se vyspat.“ 
Žena ho ještě přikryla kožichem a potom chodila kolem postele po špičkách. Nikdy ¦ se ale nedověděla, jak to všechno bylo. Jíra nikomu neřekl, jak přišel k tolika penězům a co ho na Helfenburku potkalo. Od té doby věřil, že tam straší, a víckrát na hradě nebyl. 
Černý kocour se domů nikdy nevrátil. Možná že obchází kolem zřícenin dodnes a občas strojí muziku.