Druhá pohádka o dlouhé lokomotivě

Když velkou mašinku odtáhli na postranní kolej, nebyl ještě všem starostem s ní konec. Neměli ji kam dát. Na postranníkoleji na ni pršelo a překážela a byla lidem na očích a byly s ní všelijaké potíže. Přemýšleli, kam ji dát, aby se docelanepokazila. Ale neměli tak velikou kůlničku, aby se do ní mašinka vešla. Konečně jim nezbylo než ji zatáhnout do kůlny na konci nádraží. Byla to opravdu veliká kůlna, ale obrovské mašince nestačila. Když ji tam s velikou námahou odstrkali, ještě osmačtyřicet párů kol a komínek vyčnívaly ven. Ale přece jen to bylo lepší než dřív a železničáři bylispokojenější. Jen nejvyšší pan železničář byl velice nespokojen a nešťastný. Což o to, natlučený nos se mu už zahojil a už nešišlal a nehuhňal. Ale velice se hanbil a trápil, protože věděl, že od něho bylo nerozumné chtít mít stůj co stůj černokněžnickou mašinku.

Když někdo uzná, že udělal chybu, a trápí se nad tím a lituje toho a slibuje si, že už to opravdu nikdy neudělá, pak je topoloviční cesta k polepšení. To se osvědčilo také na nejvyšším panu železničáři. Býval velice přísný a zlý na všechnyželezničáře, kteří ho museli poslouchat. Trápil je a huboval je a vymýšlel si pro ně různé zákazy a tresty. A vyvyšoval se nad ně a peskoval je pro nejmenší maličkosti a třeba je i propustil ze služby, když se mu nelíbili. Byl pyšný i na svékrásné šaty a nosil jen nejčervenější čepice a nejlesklejší knoflíky a procházel se po nádraží a honosil se před lidmi a dal se jimi obdivovat a chválit. To všechno nyní přestalo. Ode dne, kdy se vrátil v potrhaných šatech a s umazanoučepicí a s naraženým nosem na staré posunovací lokomotivě, už nikdy na nikoho nevykřikl, nikoho nepeskoval, nikoho bez příčiny netrestal. A když od někoho něco chtěl, ať to byla malá nebo velká věc, vždycky hezky řekl „prosím”, a když mu to udělali, zase krásně řekl „děkuji”.

Železničáři na smíchovském nádraží si pak říkali, že se s jejich nejvyšším panem železničářem udála veliká změna od toho dne, kdy se obrovská mašinka rozbila za mostem u Mokropes, a že vlastně mohou být veliké mašince vděčni. A nikdo se už nejvyššímu panu železničáři neposmíval, jak špatně dopadl se svým obchodem s černokněžníkem. Ačkoliv se nejvyšší pan železničář hodně polepšil a ačkoliv ho ostatní železničáři docela začínali mít rádi, nebylo ještě zdalekavšechno v pořádku. Protože nejvyšší pan železničář se stále trápil. Chodil po nádraží jako stín, se svěšenou hlavou, a na nikoho se ani nepodíval, protože se stále ještě styděl za velikou mašinku. A kdykoliv měl něco na práci na koncinádraží a šel okolo kůlničky, ze které vyhlíželo osmačtyřicet párů kol a komínek veliké mašinky, vždycky se odvracel a skoro plakal. Protože si zase vzpomněl na svůj nerozum a na svou pýchu a na velikou škodu, kterou tím způsobil. Starý pan Blahoš z výtopny ho tak viděl a říkal si: „Nikdo neujde svému trestu. Ale už se mi zdá, že nejvyšší pan železničář byl dost potrestán. A dokonce se už snad zcela napravil. Měli bychom udělat něco, aby se přestal trápit.” A přemýšlel, jakby nejvyššího pana železničáře potěšil. Ale nemohl nic vymyslit a pak i on byl smutný a skoro se tím trápil. Jenže starý pan Blahoš nebyl takový, aby jen chodil a trápil se jako nejvyšší pan železničář. Ne, pan Blahoš si řekl: „Jen tak se trápit nemá cenu. Já raději něco vykonám, co by zbavilo nás všechny i s nejvyšším panem železničářem trápení.” A pak přemýšlel ještě tři dny a tři noci, až ho konečně napadlo, co udělá. A jakmile na to přišel, byl zase veselý a prozpěvoval si a kouřil ze své dýmky. Třebaže to, co si vymyslel, byla nesnadná a nebezpečná věc.

Pan Blahoš chodil a usmíval se a pokuřoval ze své dýmky ještě dvě noci a tři dni. Vždy večer se díval na nebe, kdy nastane úplněk, a když konečně uviděl třetího večera, že měsíc je krásně kulatý a silně svítí právě nad výtopnou, počkal, až všichni šli spát, a pak před půlnocí vzal starou šlapací drezínu a jel na sedmnáctou kolej. Sotva nanádražních hodinách odbila půlnoc, přistoupil ke kouzelné výhybce a přitlačil na páku a řekl třikrát: „Mašinka, výhybka, hradlo, most, prosím tebe o milost, pusť mne k panu Zababovi.” Výhybka se přehodila a pan Blahoš si sedl na drezínu a začal namáhavě šlapat a vyjel na cestu k mocnému černokněžníku Zababovi. Jel a jel a byl už velice unavený, protožešlapat na takové staré drezíně je těžká práce. Konečně přijel na veliké nádraží. A tady přestoupil do kouzelnickéhovlaku, který ho dovezl rovnou k panu Zababovi. Mocný černokněžník pan Zababa právě seděl u velikého stolu a cosirýsoval. Pan Blahoš pěkně nahlas pozdravil a čekal. Pan Zababa se obrátil a chvíli se na pana Blahoše díval, prohlížel si ho, a když si ho dosti prohlédl, řekl: „Proč jste ke mně přijel, pane Blahoši? Chcete snad také takovou mašinku, jakousi koupil nejvyšší pan železničář?” Pan Blahoš se ani nezatřásl, ačkoliv černokněžník promluvil velice hrozivým hlasem, a jen odpověděl: „Nikoliv, mocný černokněžníku, pane Zababo, přišel jsem vás poprosit, abyste si svou velikou mašinku vzal zpět.” Černokněžník se zamračil a řekl ještě hrozivějším hlasem: „To je nemožné! Co si kdo koupil, to má. U nás se zboží nevyměňuje a peníze nevracejí.” Pan Blahoš jen zakroutil hlavou a řekl: „Kdopak mluví o penězích? Chci jen, abyste si tu svou hroznou mašinku zase odvezl, protože my ji nemáme kam dát, a bude-li u nás na nádraží, tak se snad nejvyšší pan železničář žalem utrápí.” Černokněžník pan Zababa se zlobil trochu méně, když slyšel, že pan Blahoš nechce peníze zpět, a řekl jen: „Co je mi po tom, že se váš nejvyšší pan železničář trápí? Měl být rozumný od začátku a nemusel se nyní trápit. Já jsem udělal jen to, co on po mně chtěl. Nemůžete mne tedy vinit z ničeho zlého. Chtěl takovou mašinku, jakou nikdo na světě ještě neměl, nejsilnější a největší a nejdelší a nejtěžší. On sám měl vědět, že taková mašinka mu způsobí jen žal a trápení. Ale nechtěl nikoho poslechnout, kdo mu dobře radil. Jen si vzpomeňte; co vám řekl, když jste ho chtěl varovat! A já jsem mu dvakrát dal příležitost, aby ustoupil. Když přišel potřetí – co jsem měl dělat? Dal jsem mu jeho mašinku, ať si s ní jede. Já nejsem jeho tatínek, abych se o něho staral, já jsem zlý a mocný černokněžník Zababa.”

Pan Blahoš chvíli stál a přemýšlel, protože uznával, že to, co černokněžník řekl, je velice rozumné. Ale pak přece jen řekl: „Máte pravdu, pane černokněžníku, avšak nejvyšší pan železničář se už napravil a lituje toho, co udělal. Měl byste mu snad přece jen pomoci.” Ale pan Zababa řekl: „Mně se vůbec nelíbí takový člověk, který zmoudří, až když napáše mnoho zlého. To je pozdní pokání. A nikdo si nesmí myslet, že když trochu vzdychá a naříká a když pak chvíli není pyšný a nadutý, že se mu už má honem rychle všechno odpustit.” Pan Blahoš si v duchu pomyslel, že vlastně s černokněžníkem docela souhlasí, ale pak si vzpomněl, že vykonal dlouhou a těžkou cestu, a zdálo se mu, že by bylo velice nepříjemné, kdyby se vrátil úplně s nepořízenou.  Řekl ještě naposledy: „Pane černokněžníku Zababo, nechci vásuž přemlouvat, ale přece jen vás prosím, abyste mi řekl, není-li nejvyššímu panu železničáři a nám všem s ním vůbec žádná pomoc?” Čaroděj chvíli přemýšlel a pak řekl: „Protože mne tolik prosíte a protože se mi líbíte, přece jen vám řeknu něco, co vás potěší: té veliké mašinky vás zbaví někdo, kdo jednou přijde k vám na nádraží a do koho byste to vůbec neřekli. A bude to člověk docela nevinný a takový, jaký s mašinkami nemá nic společného. Avšak dejte pozor,pane Blahoši, je to ve vašich rukách. Protože vy se za nejvyššího pana železničáře přimlouváte, ačkoliv si to podlemého nezaslouží, položím vám tu podmínku. Neřeknu vám nic jiného než tolik: dbejte dobře, abyste včas toho člověkapoznal. Protože když vy ho zapudíte, pak už nikdy nepřijde a vám a vašemu nejvyššímu panu železničáři nebude navěky pomoci.” Pak se na pana Blahoše usmál. Protože byl černokněžník, nedovedl se však hezky a příjemně usmát a vypadalo to jako zlý a hrozný úšklebek. Avšak pan Blahoš byl moudrý člověk a poznal, co si pan Zababa myslí, a řekl: „Ze srdce vám děkuji a řeknu vám, třeba jste mi položil záludnou podmínku, že nejste zdaleka tak zlý černokněžník, jak se o vás mezi lidmi soudívá.” To panu Zababovi ještě nikdo neřekl a černokněžník z toho byl až celý v rozpacích. Odvrátil se, aby to na něm pan Blahoš nepoznal, a jen přes rameno zabručel: „Tak jen už jděte, ať nepřijdete pozdě.”

Pan Blahoš tedy vyšel a nastoupil do kouzelnického vlaku a vlak ho odvezl na nádraží, kde nechal svou šlapací drezínu, a tady na ni přestoupil a začal šlapat, aby byl brzy na Smíchově. Kupodivu, šlapalo se mu daleko lépe než prve a za malou chvilku už viděl svou výtopnu a byl na smíchovském nádraží. Na smíchovském nádraží pan Blahoš nikomu nicneřekl o své cestě k černokněžníkovi, ani nejvyššímu panu železničáři. Pomyslil si, že nesmí vzbuzovat naděje, pokud neví, jak vše dopadne. A ostatně, všechna záchrana spočívala jen na něm samém, tak jaký by mělo smysl někomu něco říkat? Jen velice bedlivě dával pozor, kdy už přijde ten nevinný a dobrý člověk, který je má vysvobodit od veliké mašinky. Ale nikdo nepřicházel. Uplynul už podzim a nastala zima a pan Blahoš stále marně vyhlížel z výtopny, zda tu už není ten, koho mu přislíbil černokněžník. A přicházeli sem opravdu různí lidé, listonoši a kočí, kteří přijížděli s těžkými vozy ke skladištím pro zboží, a dělníci a elektrikáři a občas i nějaký cestující sem zabloudil z nástupiště, ačkoliv to bylozakázáno. Pan Blahoš si každého prohlédl, ale vždy uznal, že to není ten pravý člověk. Pak už i zima minula a velikámašinka rezivěla v kůlničce a na jejích osmačtyřicet párů kol a na komínek padal sníh a déšť a pan Blahoš už skoro nedoufal, že se něco stane. Někdy si myslel, že snad ani černokněžník nemluvil pravdu, že ho jen chtěl marně utěšit.

Blížilo se jaro a pak už bylo teplo a květinky kvetly a stromy se začínaly zelenat a kos zpíval na střeše výtopny, avšak stále nikdo nepřicházel. Nejvyšší pan železničář už byl utrápený, šedivý a hubený a pan Blahoš ze samého čekání byl netrpělivý a skoro se utrhoval na lidi, kteří mu přišli nablízko. Až jednoho dne tak vyšel z výtopny a vidí, jak nějaký pán přichází od hlavního nástupiště a s ním malý chlapeček, který vlastně ani nejde, ale poskakuje a pobíhá a každouchvilku vběhne mezi koleje. Pan Blahoš si pomyslel, že by chlapeček neměl běhat mezi kolejemi, protože by mohla přijet nějaká mašinka a přejet ho.  Rozběhl se k chlapečkovi, aby ho vyhnal z kolejí a aby mu vyčinil, že dělá takovénerozumné a nebezpečné věci. Chystal se mu říci, aby se klidil i se svým tatínkem a aby si šel zpět na nástupiště, které je pro cestující, a aby nechodil tam, kam smějí jen železničáři. Byl by se již bezmála rozkřikl, když tu slyší, že chlapeček volá na tatínka: „Tatínku, proč ta mašinka leze z kůlničky?” Ukazoval přitom na rozbitou velikou černokněžnickoumašinku a pan Blahoš si náhle vzpomněl na slova velkého černokněžníka pana Zababy. A již se nerozkřikl, ale došel zcela pomalu k chlapečkovi a k jeho tatínkovi a jen vlídně řekl: „Pane, měl byste dát pozor, aby váš chlapeček nechodilna koleje, protože tady jezdí velice mnoho vlaků.” A tatínek mu odpověděl: „To je velice těžké s mým chlapečkem, on je příliš neposedný a neposlušný, ale jinak je docela hodný hoch, a já mu chci udělat trochu radost, když má tak rád mašinky.” Pan Blahoš si posunul čepici trochu dozadu a řekl velmi rozpačitě: „Inu, tomu rozumím, já mám takové kluky také rád. Ale víte vy, pane, že se sem vlastně ani nesmí? Měli byste zaplatit pokutu, kdybych byl přísný.” Pán se trochu polekal a chtěl zavolat chlapečka, aby raději šli zpátky na nástupiště. Ale pan Blahoš řekl: „Já vám pokutu neuložím, jen ať si váš chlapeček všechno pěkně prohlédne. Jakpak se jmenuje?” Pán se usmál a řekl: „Jmenuje se Pavlíček, ale mymu doma říkáme Pašíček, ačkoliv to není právě příliš hezké jméno.”

Pan Blahoš se dal také do smíchu, protože ještě nikdy neslyšel, že by nějaký chlapeček měl takové směšné jméno. A zavolal: „Pašíčku, pojď sem!” Pašíček přiběhl a zeptal se: „Pane železničáři, proč ta mašinka není celá v kůlničce?” Pan Blahoš mu chtěl odpovědět, ale pašíček už zase začal sám povídat. A řekl: „Já jsem Pašíček a to je můj tatínek a jedeme k dědečkovi do Všenor a vlak nám ujel a dědeček má králíky a husu a jahody na zahrádce a já rád jím čokoládua vůbec nezlobím.” Byl by ještě něco povídal, ale už mu došel dech, a zakuckal se. Pan Blahoš mu řekl: „Milý Pašíčku,já si myslím, že ty přece jen někdy aspoň trochu zlobíš.” A Pašíčkův tatínek řekl: „To máte pravdu. Jako právě teď. Vláčí mne po celém nádraží a na všechno se mne ptá a já už ani nevím, co bych mu povídal. To jsem rád, že jsme vás potkali, teď se bude Pašíček vyptávat vás.” Pan Blahoš se zase zasmál a řekl: „Já mu rád všechno řeknu, jen ať se ptá.” Obrátil se pak zase k Pašíčkovi a řekl mu: „Ptal jsi se mne, proč ta mašinka není celá v kůlničce. To je proto, že je takstrašně dlouhá, že se nám do žádné kůlničky nevejde.” „A proč je tak dlouhá?” „Protože je to mašinka, kterou postavil černokněžník Zababa pro našeho nejvyššího pana železničáře.” „Černokněžníci také stavějí mašinky?” „Pan Zababa jeveliký a mocný železniční černokněžník, který staví kouzelné mašinky a kouzelné výhybky a kouzelné mosty a čarovné koleje a vůbec všechno zařízení pro strašidelné mašinky.” Pašíček chvíli přemýšlel a pak řekl: „To je divný černokněžník, ještě jsem o něm neslyšel žádnou pohádku. Povězte mi nějakou.” A pan Blahoš mu povídal pohádku o dlouhélokomotivě. Když skončil, řekl Pašíček: „To ta veliká mašinka opravdu nemůže nikam jezdit?” „Opravdu nemůže, protože je tak strašně těžká, že ji koleje neunesou, a tak velice dlouhá, že nemůže jet do žádné zatáčky, a tak silná, že ji žádný strojvůdce nezkrotí. A my se tu všichni nad tím trápíme a jsme smutní, protože nevíme, co si s ní máme počít. My bychom spíš potřebovali místo ní mnoho obyčejných lokomotiv, jaké tahají pěkné vlaky pro lidi, ale my si je nynínemůžeme koupit, protože ta neužitečná černokněžnická mašinka nás stála tolik peněz, že nyní už žádné nemáme.”

Pašíček se zasmál a řekl: „Proč si tedy neuděláte mašinky z té veliké? Vždyť má tolik koleček!” Pan Blahoš se trochu zaradoval a tajně si pomyslel, zda mu Pašíček vlastně neradí docela dobře. Ale vytrpěl už pro velikou mašinku takmnoho trápeni a starostí, že už byl nedůvěřivý. A proto zase zesmutněl a řekl: „Pašíčku, to by asi sotva šlo.” Avšak Pašíček řekl: „To je jednoduché. Vezměte pilu a přeřízněte ji.”

Když to pan Blahoš uslyšel, znovu si vzpomněl, co řekl černokněžník pan Zababa. Že přijde k němu někdo, kdo je zcelanevinný a kdo nemá nic společného s nádražím, a ten že je vysvobodí od kouzelnické mašinky. Ano, tak to mělo být. Není Pašíček tím, koho mu černokněžník předpověděl? A co ještě řekl pan Zababa? Aby dal dobře pozor, aby svého zachránce sám nezahnal. A vida, ještě před chvílí chtěl Pašíčka i jeho tatínka poslat pryč, protože na tabulce před výtopnou byl nápis NEZAMĚSTNANÝM VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN! Ano, ano, už je to tak, Pašíček je vysvobodí od veliké mašinky. A on poslechne a udělá všechno, co Pašíček radí. „Milý Pašíčku, myslím, že tvoje rada je dobrá. Hned zavolám nejvyššího pana železničáře.” A odešel do výtopny a zavolal telefonem nejvyššího pana železničáře. Nejvyššípan železničář rychle přišel do výtopny a zeptal se smutným a unaveným hlasem: „Proč jste mne sem volal, pane Blahoši? Víte, že mne trápí, když musím jít okolo naší veliké mašinky.” Ale pan Blahoš mu odpověděl: „Protože přišel někdo, kdo nás od černokněžníkovy mašinky vysvobodí.” Ukázal nejvyššímu panu železničáři na Pašíčka a na jeho tatínka a vesele se zasmál. Ale nejvyšší pan železničář jen smutně řekl: „Milý chlapečku, ty bys nás chtěl vysvobodit od té zlé mašinky? Bojím se, že by to nedovedli ani nejlepší inženýři, jak bys to mohl dokázat ty, když jsi jen docela malý chlapeček?” Pašíček se však nezalekl a řekl: „Jen ji pěkně rozřízněte a udělejte z ní mnoho malých mašinek.” Nejvyšší pan železničář se nyní také začal usmívat, protože se mu Pašíčkova rada líbila. Ale pak se zase zarmoutil a řekl: „Jakbychom z ní mohli udělat mnoho malých mašinek? Má sice spoustu koleček a dlouhý kotel, ale jen jediný komínek. A to přece víš, že každá mašinka potřebuje komínek, aby mohla kouřit a pouštět jiskry.”

Pašíček se velice zamyslel, protože opravdu na komínky zapomněl. Ale pak si dodal odvahy a řekl: „Tak si udělejte komínky z toho, co vám zbyde, až mašinku rozřežete.” Sotva to dořekl, začal se nejvyšší pan železničář usmívat a pak se smál stále hlasitěji a hlasitěji a také pan Blahoš se usmíval. A když se dost nasmáli, řekl nejvyšší pan železničář: „Pašíčku, ty jsi nás všechny zachránil. Zavoláme teď zámečníky a klempíře a montéry a svářeče a kotláře a mědikovce a nástrojaře a strojníky a také elektrikáře a kováře a soustružníky, aby rozřízli černokněžnickou mašinku.” Jen to dořekl, otočil se a šel k telefonu do výtopny. A volal odtud na nádraží a pak i do všech továren po celém Smíchově. A neuplynula ani čtvrthodina a už se začali ze všech stran sbíhat řemeslníci. Každý si nesl svůj nástroj a postavili se do řady naproti kolejím. Bylo jich tu dvě stě padesát pět a ještě zezadu přicházeli noví. A pak jim dal nejvyšší pan železničář znamení a oni se dali do práce a řezali a pilovali a hoblovali a přitloukali a nýtovali a vrtali. Pašíček se jim všem pletl pod nohama, až měl jeho tatínek strach, že se mu něco stane. Ale všichni na něhodávali pozor a nikdo se na něho nezlobil, že překáží a že všechno bere do rukou, protože věděli, že kdyby nebylo jeho, nebyli by vysvobozeni od černokněžnické mašinky. Práce jim šla rychle od ruky a za chviličku byla veliká mašinkapřeříznuta na deset kusů a každý z nich měl nejméně tři páry koleček. Ale jen u jediného byl komínek, ty ostatní byly bez komínků. A nyní sesbírali všechny kousky, které odpadly, když mašinku přeřezávali, a slevači a kováři je spojili do takové dlouhé kulaté roury, aby z ní vyrobili komínky. Pašíček, to se ví, přihlížel z největší blízkosti a pobíhal od jednoho konce ke druhému. A když rozměřovali komínky, začal počítat a říkal: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm. A pak se zaškobrtl, protože to ještě dobře neuměl, a osmičku vynechal a řekl hned devět. A všichni dělníci už byli z něho tak popleteni, že opravdu osmý komínek vynechali a devátý udělali zato velice dlouhý. Přišli na to, až když bylo všechno hotovo a komínky byly nasazeny. Pak viděli, že jedna mašinka zůstala bez komínku. A neměli už ani kousek železa. šli k nejvyššímu panu železničáři a řekli mu, že je Pašíček tak popletl, že nyní mají o komínek méně. Avšak nejvyšší pan železničář se vůbec na Pašíčka nerozzlobil a jen řekl: „Co naplat, zůstane tedy jedna mašinka bez komínku. Však my si nějak pomůžeme. A víte vy co? My z ní uděláme elektrickou mašinku, ta nemá přece komínek, a také pěkně jezdí. A nám se velice dobře hodí, bude vozit vlaky na hlavní nádraží a aspoň nebude v Praze tolik kouře.”

Všichni se zaradovali, jak moudře nejvyšší pan železničář rozhodl. A pak se zase postavili do řady a nejvyšší pan železničář zavolal: „Sláva našemu Pašíčkovi!” A oni sborem odpověděli: „Sláva, sláva, sláva!” Pak odešli a zůstal tu jen nejvyšší pan železničář a pan Blahoš a Pašíček s tatínkem. A nejvyšší pan železničář řekl: „Milý Pašíčku, zasloužíš si odměnu za to, jak jsi nám krásně poradil.” Pozval tatínka i Pašíčka, aby s ním šli do kanceláře, a tam napsal lístek, ve kterém se pravilo, že Pašíček smí jezdit vždycky mašinkami, ať je to kdy chce a kam chce. A pak přijel krásný vlak se zelenými vagónky a Pašíček tatínkem odjeli do Všenor k  dědečkovi.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/druha-pohadka-dlouhe-lokomotive/