Drak dvanáctihlavý

Byl jeden otec, ten otec měl jednoho syna a dal ho učit myslivcem. Když se ten syn dobře myslivectví naučil, šel k otci a řekl mu:
„Otče, já tu doma nezůstanu, já půjdu si někam do světa štěstí hledat.“
„Jdi,“ řekl otec, „však doma za kamny nikomu štěstí nevykvete.“ Tak si ten milý syn sebral svoje věci, vzal uzlík na rameno, dal otci spánembohem a šel do světa.
Chodil dlouho po světě sem a tam, ale nechtělo se mu nikde dobře dařit; až konečně přišel do jednoho lesa, ten byl tři dni dlouhý. Když tak tím lesem šel první den, vyběhl proti němu vlk. Myslivec natáhne lučiště a chce vlka zastřelit. Ale vlk povídá:
„Nestřílej, vem mne radš s sebou, budeš mne někdy potřebovat.“
„Tak pojď,“ a vzal ho s sebou.
Druhý den vyběhl proti němu z houští medvěd. Myslivec zas natahuje lučiště a chce ho zastřelit. Ale medvěd povídá:
„Nestřílej, vem mne radš s sebou, budeš mne někdy potřebovat.“
„Tak pojď,“ řekl myslivec a vzal ho taky s sebou.
Třetí den vyběhl proti němu lev. Myslivec hned zas měl lučiště pohotově a chtěl ho zastřelit. Ale lev povídá:
„Nestřílej, vem mne radš s sebou, budeš mne někdy potřebovat.“
„Tak pojď,“ a vzal všecky tři s sebou.
Když vyšel z toho lesa ven, přišel k jednomu velkému městu. To leželo na veliké rovině, mělo mnoho věží a dvanácte bran, ale bylo celé černým suknem potaženo. A z té jedné brány, co byla k půlnoci, vyjížděl vůz se čtyřmi koňmi.
Ten vůz i ti koně byli taky černým suknem pokryti, kočí na kozlíku měl černý plášť a na klobouku smutek. Na tom voze seděla krásná panna, pěkně ustrojená jako nevěsta, jenže byla celá bílá a na hlavě měla věnec z bílých růží; a za tím vozem valil se z brány veliký zástup lidu, a všichni plakali.
Když ten myslivec se svými zvířaty k tomu zástupu přišel, ptal se jednoho starého:
„Pročpak ti lidé pláčou? A kam tu krásnou pannu vezou?“
Ten starý mu povídá:
„Ó můj zlatý pane! Vy musíte zdaleka přicházet, že ani nevíte o našem velkém soužení. Vidíte támhle na vršíku ten hájek? Tam za tím hájkem je mezi skalami veliké černé jezero. Z toho jezera vychází už od roka ukrutný velikánský drak, ten má dvanácte hlav a vyhrožoval nám, nedáme-li mu každý nový měsíc jednu pannu, že všecky naše pole a luka zkazí, dobytek sežere, město rozboří a nás všecky podáví. Nebylo pomoci, museli jsme mu každý měsíc, jednu pannu přivézt, na kterou ten los padl, a tak už jedenáct jich ze světa sprovodil. Ale na tom není ještě dost: teď naposledy si poručil, aby mu náš král svou jedinou dceru vydal. A tak ji teď vyprovázíme.“
„A což se nikdo nenašel, kdo by tu potvoru zabil?“
„Milý pane, už se jich kolik o to pokusilo, ale všichni vzali zasvé. Král sice dal všude rozhlásit: komu se podaří toho draka zabít a tu pannu vysvobodit, že mu půl království za to dá, i svou dceru za manželku; ale nikdo se potom nepřihlásil a teď už je také pozdě.“
Ještě není, pomyslel si myslivec, ještě jsem tu já, ale neříkal nic.
' Půl cesty před hájkem zástup se s pannou rozloučil a vrátil se do města; kočí ji pak vezl do toho hájku a myslivec šel s těmi zvířaty v pozdálí za vozem. Když byli v hájku, poručil myslivec kočímu:
„Zastav a čekej tu, já sám tu královskou pannu doprovodím.“
Kočí zastavil, panna slezla z vozu a myslivec ji vedl až za hájek k tomu jezeru. Tu jí povídá:
„Jsem umdlen od cesty, lehnu si tu pod dubem, vyspím se a posilním se. Zůstaňte, krásná panno, u mne; ale až se voda v tom jezeře zvlní a skály se budou třást a stromy ohýbat, pak mne vzbuďte.“ Potom si lehl a spal.
Netrvalo dlouho, povstala veliká bouře, voda v jezeře se rozpěnila jako mléko, skály se třásly a stromy ohýbaly se až do kořán a zprostřed jezera vyvalil se dvanáctihlavý drak. Tu panna myslivce vzbudila; byl rychle na nohou, vytasil svůj ostrý myslivecký tesák a povídá ke svým zvířatům:
„Teď je na Vás, já Vám daroval život, nynčko Vy taky mi pomozte!“ Zatím vyvalil se drak na břeh a rovnou cestou na myslivce se hnal; ale lev skočil jemu mezi krky, medvěd na hřbet a vlk na ohon, a kousali a trhali, až potoky černé krve z něho tekly. Drak se svíjel jako klubko, řval, až bylo hrůza, tloukl sebou a šlehal na vše strany plamenem ze všech dvanácti tlam. Ale myslivec nemeškal, přiskočil a srážel tesákem jednu hlavu po druhé, až všech dvanácte hlav zutínal. Pak vyndal nůž, vyřízl z každé hlavy jazyk a schoval je do své myslivecké torby.
Potom se vrátil zase k panně a ta mu s pláčem děkovala, že jí zachoval život, a prosila ho, aby ji domů k otci vyprovodil; také mu vypravovala, jakou odměnu král slíbil tomu, kdo ji vysvobodí. Ale on povídá:
„Odpusťte, krásná panno, umínil jsem si, že se ohlídnu po světě, a jinak už udělat nemohu; ale do dne a do roka vrátím se zas, a bude-li pak Vaše vůle, přihlásím se o svou odměnu.“ Když od toho úmyslu upustit nechtěl, darovala mu panna svůj drahý prsten a slíbila, že do dne a do roka na něho bude čekat. Potom ji doprovodil k vozu, dal jí spánembohem a šel svou cestou dál.
Ale ten kočí, když viděl, že je drak zabit a panna vysvobozena, a ten, kdo ji vysvobodil, že si pro odměnu nejde, dostal laskominy na toho půl království a na tak krásnou pannu; a když trochu hájkem popojeli, zastavil, obrátil se k panně a hrozil jí:
„Jestliže neřekneš, že já jsem toho draka zabil a Tebe vysvobodil, živa odtud nevyjdeš a ani pes po Tobě nezaštěkne. Přísahej mi!“ Panna v tom strachu neviděla jiné pomoci, a musela mu slíbit a se zapřísáhnout, že se ani slovem nikomu nezmíní, kdo ji vysvobodil.
Když přijeli do města, měl král z toho nesmírnou radost, že svou dceru zdrávu zase vidí. Tu hned ten kočí vypravuje, jak on pro ni svůj život nasadil a jak hrdinsky s drakem se potýkal, až mu všech dvanácte hlav usekal. ,A tuhle,“ povídá, „jsem je s sebou přivezl na důkaz!“ I chtěl, aby hned byla svatba. Král neměl sice proti tomu nic, protože dal své královské slovo; ale panna prosila ho:
„Otče, jsem ještě příliš mladá, dopřej mi ještě do dne a do roka té zlaté svobody, pak se ráda Tvé vůli podrobím.“
„Když tak prosíš, nebudu Tě nutit,“ řekl král a kočí se musel spokojit.
Když pak už docházel rok a den, dělaly se velké přípravy k svatbě dcery královy s kočím. Celé město bylo červeným suknem potaženo a ze všech stran se sjížděli vzácní páni a paní. Mnohý z nich kočímu to štěstí záviděl, mnohý taky nad tím vrtěl hlavou, jak takový ničemný člověk tak veliký čin mohl vykonat, kde mnozí udatní to prve zaplatili životem; ale důkazy byly tu, a každý musel mlčet. Všichni byli veselí, jedli a pili a zpívali; jenom nevěsta neustále plakala a nedala se nikterak potěšit.
Právě ten den vrátil se myslivec zas do města, jde na hospodu a ptá se hospodského:
„Řekněte mi, příteli, co to znamená: dnes rok bylo to město černým suknem potaženo, a teď zas je červeným?“
Hospodský povídá:
„Inu, to má své dobré příčiny: dnes rok měla dcera králova dvanáctihlavému draku dána být, ale královský kočí ji vysvobodil a draka zabil; a teď má dcera králova s tím kočím svatbu; proto je dnes město červeným suknem potaženo. Teď právě tam všichni u stolu sedí, jedí a pijí a jsou veselí.“
Myslivec povídá:
„Příteli, nechtěl-li byste mi malou službu prokázat? Dobře se Vám odsloužím.“
„I pročpak ne? Jakou?“
„Jděte na královský hrad, přímo do té síně, kde hosté sedí, a podejte nevěstě tento prsten a řekněte jí: Ten, který Vás dnes rok od smrti vysvobodil, prosí, abyste mu do své sklenice nalila vína a poslala mu ho.“
Hospodský šel na královský hrad, zrovna do té síně, kde hosté seděli, podal nevěstě prsten a řekl:
„Je u mne na hospodě nějaký cizinec a posílá Vám, královská nevěsto, tento prsten a vzkazuje Vám: Ten, který Vás dnes rok od smrti vysvobodil, prosí, abyste mu do své sklenice nalila vína a poslala mu ho.“
Nevěsta, když na ten prsten pohlédla, hned ho poznala, že je její vlastní, a radostí začervenala se jako růže. Ale král podivil se té řeči hospodského velice a ptá se:
„Co je to? Zdali můj kočí mou dceru nevysvobodil?“
Tu hned ten kočí vyskočil a povídá:
„To je podvod, můj královský pane, já ji vysvobodil, já mám důkazy.“
Král obrátil se k dceři: ,A co Ty tomu pravíš, dcero má?“
Nevěsta neřekla ani slova, ale vzala svou sklenici, nalila do ní nejlepšího vína, co bylo na stole, a podala hospodskému. Král zavrtěl nad tím hlavou a poručil hospodskému:
„Přiveď mi hned toho cizince sem.“
Když myslivec do síně vkročil, obořil se na něj král:
„Jak Ty se můžeš vychloubat, žes mou dceru od smrti vysvobodil? Ten, kdo ji vysvobodil, sedí zde, na důkaz toho přivezl s sebou všech dvanácte hlav toho draka.“
Ale myslivec řekl:
„Rač Vaše královská Milost rozkázat, ať se ty hlavy přinesou sem, aby se vidělo: každá hlava musí mít svůj jazyk.“ Když ty hlavy přinesli, nenašli jazyk ani v jedné. Tu sáhl myslivec do své torby, vytáhl těch dvanáct jazyků a pravil:
„Snad budou tyto k těm hlavám náležet.“ Hned je k nim srovnali a našli, že ty jazyky skutečně jsou z těch hlav vyříznuty.
Když tak už podvod toho kočího přišel najevo, tu teprve vypravovala panna, co se všecko stalo, jak ten cizí mládenec se svými zvířaty draka zabil a jak potom kočí jí smrtí vyhrožoval a přísahou zavázal, aby se o tom nikomu ani slovem nezmínila. Tu se král náramně na kočího rozhněval a za pokutu toho podvodu kázal ho zaživa do věže zazdít.
Brzy potom byla zas nanovo svatba, ale při té už nevěsta neplakala.