Divohusy

V malé dědině žili tatínek s maminkou a měli dvě děti, Mášenku a Váňušku. Jednou se rodiče chystali do města na trh a řekli:
„Jsi už velká, Mášo, tak nedělej hlouposti, nikam nechoď a hlídej bratříčka. My Vám přivezeme z jarmarku něco pěkného.“
Odjeli. Máša posadila bratříčka na trávu pod oknem a běžela na náves hrát si s kamarádkami.
Najednou, kde se vzaly tu se vzaly, přiletěly husy divohusy, popadly Váňušku a odnesly ho.
Máša se vrátila, kouká, kouká, ale bratříček nikde.
Dala se do nářku, pobíhala sem a tam, ale po Váňuškovi ani stopa. Marně křičela, marně ho volala, neozýval se. Rozplakala se, ale slzami se v neštěstí nic nespraví. Všechno se stalo jen její vinou, jen ona musí bratříčka najít.
Rozběhla se do polí, rozhlížela se na všechny strany. A jak se rozhlížela, spatřila v dálce husy divohusy. Mihly se oblohou jako stín a zmizely za černým lesem.
Máša si hned domyslela, že Váňušku mohly odnést jen ony, a chtěla je dohonit.
Běžela, běžela, a najednou kouká, uprostřed planiny stojí hliněná pec.
„Hliněnko, hliněnko, pro bratříčka jdu si, pověz, pověz, kam letěly husy divohusy?“
„Přilož do mě pár polínek a já Ti to povím,“ řekla pec.
Máša rychle naštípala dříví a hodila je do pece.
Pec jí ukázala, na kterou stranu se má dát.
Máša běžela, běžela, a najednou kouká, uprostřed lučiny roste jablůňka tak obsypaná červenými jablíčky, že se jí větve pod tou tíží až k zemi naklánějí. Máša ji poprosila:
„Jablůňko, jablůňko, pro bratříčka jdu si, pověz, pověz, kam letěly husy divohusy?“
„Setřes mi jablíčka, už sotva stojím, jak mám větve prohnuté.“
Máša setřásla jablíčka, jabloň zvedla větve, narovnala si lístky a ukázala Máše, na kterou stranu se má dát.
Máša běžela, běžela, a najednou kouká, uprostřed doliny teče mléčná říčka s břehy z tvarohu. Máša ji poprosila:
„Mléčná říčko, mléčná říčko, pro bratříčka jdu si, pověz, pověz, kam letěly husy divohusy?“
„Spadl do mne kámen, můj proud přehradil, mé mléko přes něj nepřeteče,“ odpověděla řeka. „Když ten kámen odvalíš, povím Ti, kde máš hledat husy divohusy.“
Máša ulomila velkou větev, odvalila kámen, řeka zabublala a poradila Máše, kterou stranou se má dát, kde má hledat husy divohusy.
Máša běžela, běžela, až doběhla k neprostupnému lesu. Zastavila se na jeho okraji, nevěděla kudy dál, co si počít. Kouká, pod pařízkem sedí ježek.
„Ježku, ježečku, pro bratříčka jdu si, neviděl jsi, kam letěly husy divohusy?“ A ježek povídá:
„Dívej se, kam se kutálím, a jdi za mnou!“
A hned se schoulil do klubíčka a kutálel se a kličkoval mezi smrčky a břízami. Kutálel se, kutálel, až se dokutálel k chaloupce na můřích nožkách. Máša se rozhlédla a co neviděla! V chaloupce sedí baba Jaga, přede a u zápraží se batolí Váňuška a hraje si se zlatými jablíčky.
Máša se tajně přikradla k chaloupce, popadla bratříčka do náruče a hajdy s ním domů.
Za nějakou chvilku vyhlédla baba Jaga z okna. Váňuška byl pryč. Ihned začala svolávat husy divohusy:
„Husy divohusy, vydejte se v let, chyťte pacholíčka, přiveďte ho zpět!“
Husy divohusy zamávaly křídly, zagagotaly a rozletěly se.
A Máša běží, nese bratříčka v náručí, už se sotva na nohou drží. Ohlédla se a uviděla husy divohusy. Co teď? Rozběhla se k mléčné říčce s tvarohovými břehy. A husy divohusy mávají křídly, gagotají stále blíž, už už ji dohoní.
„Říčko, říčko, schovej nás!“ prosila Máša.
A říčka je oba schovala, našla jim úkryt pod převislým břehem.
Husy divohusy je neviděly a přeletěly. Máša vyšla z úkrytu, pěkně říčce poděkovala a běžela dál. Jenže husy divohusy ji zahlédly, obrátily se a letěly přímo proti ní.
Máša se rozběhla k jabloni.
„Jablůňko, jablůňko, schovej nás!“
A jablůňka je oba schovala, větvemi je objala, lístečky je přikryla. Husy divohusy zakroužily nad lučinou, a když nikoho neviděly, letěly dál.
Máša vyšla z úkrytu, pěkně jablůňce poděkovala a dala se zas do běhu.
Běží, běží, nese bratříčka v náručí, k domovu už mají co by kamenem dohodil. Ale husy divohusy ji znovu zahlédly a znovu za ní! Gagotaly, dorážely na ni, mávaly jí křídly přímo nad hlavou, už už jí Váňušku vytrhnou z náruče. Ještě že stála nablízku hliněná pec. Máša se k ní rozběhla.
„Hliněnko, hliněnko, schovej nás!“
A pec je oba schovala, vpustila je dovnitř a zavřela za nimi dvířka.
Husy divohusy se snesly na pec, chtěly dvířka otevřít, ale kdepak, nešlo to. Snažily se dostat do pece komínem, ale marně, jenom si umazaly křídla od sazí. Lítaly kolem, kroužily, gagotaly, křičely, nic jim to nebylo platné, musely se vrátit k babě Jaze s nepořízenou.
Máša vylezla s Váňuškou z pece ven a pelášila k domovu, jen se jí za patama prášilo.
Doběhla do chalupy, umyla bratříčka, učesala ho, posadila ho na lavici a sedla si vedle něho.
A v té chvíli se vrátili táta s mámou z jarmarku, obě děti pohladili a dali jim po dárku.