Dívka žabka a smutný princ

Říkává se někdy, že pro chudé lidi jsou děti jediným pokladem.
Platilo to alespoň v jednom smutném království. V tom království měl panovník jediného syna. Dávno už se měl syn oženit, princ však nechtěl. Zdálo se mu, že žádná princezna, kterou mu za ženu nabízeli, netouží po jeho srdce, nýbrž všechny jen po jeho majetku. Marně mu princezny přinášely nejnádhernější květiny, marně se na něho usmívaly. Princ se jim díval do očí a doposud každé vždycky za návštěvu a dary jen poděkoval. Starý král se pro to trápil. Synovi však rozuměl a schvaloval to. A tak princezny pomalu přestaly přicházet, princ se projížděl po zemi a starý pan král marně bloudil po komnatách a jen hladil kolébku připravenou pro vnouče.
V tom království žil také jeden chudý stařeček se stařenkou, a žili sami. Děti žádné neměli, darmo po nich toužili. Už si na to skoro zvykli, jen babička si občas postýskla, komu že výbavu přichystala, když teď žádného dědice nemají. Dědeček ji však vždycky nějak utěšil.
Jednou šel dědeček kosit trávu. Jak tak řadu za řadou pokládá, uviděl, že se v trávě na kraji lesa něco pohnulo. Jde se podívat, a co vidí: zlá zmije se suchou trávou plazí a před ní se bojácně krčí malá žabka. Vyděšeně kulí oči, strachy se ani hnout nemůže. Dědeček hned zadupal, kosou se ohnal a zlou zmiji tak postrašil, že se otočila k lesu a hned pryč. Dědeček se sklonil k žabce, posadil si ji na ruku, pohladil ji a povídá:
„Jaké máš hezké oči! Takové jsem si vždycky představoval u našeho děťátka, kdybychom nějaké měli. Ty se teď choulíš a koukáš jako nějaké děťátko. Vezmu si Tě domů, snad nám s babičkou budeš pro radost, chtěla bys?“
Žabka se vzpamatovala, zamrkala a hubičkou zahýbala. A překvapený dědeček v ten okamžik s úžasem uslyšel líbezný zpěv:

„Ať se, milý tatíčku,
kolo štěstí točí!
Nezůstane nikdy sám,
kdo má hodné oči.“

Ohlíží se stařeček, rozhlíží se kolem, nahoru i dolů, nikoho nevidí. Jen žabku ve své ruce chová a ta mu tím něžným hláskem, co před chvílí slyšel, povídá:
„To jsem Vám zpívala já, tatíčku, nemýlíte se. Zachránil jste mi život, a já bych si nyní moc přála být u Vás jako Vaše dcera.“
Sedláčka to oslovení „tatíčku„zahřálo u srdce. Už se vůbec nedivil, že žabka mluví, popadl ji a honem honem s ní pospíchal k babičce. Ta se bude divit, až to uslyší a uvidí!
A divila se, to se ví. Hlavně však byla ráda. Hned se začala starat, kam žabku ..... dcerku uloží, kam ji bude posazovat ke stolu, aby ji třeba blízko ohniště nebylo horko a sucho, shledávala nejjemnější osušky, aby ji neodřela po mytí. Zkrátka jako když lidé dostanou děťátko. Stařenka skoro ani mluvit nemohla radostí, že už nebudou sami.
V krátkém čase byla žabka opravdu jako jejich dítě. Když šel dědeček okopávat vinohrad, hopkala žabka za ním, když se vracel, pospíchala už chvíli před ním k babičce domů. Pomáhala doma se vším, co chalupa vyžaduje, brzy dovedla všechny práce. Když se pak navečeřeli a chystali se k spánku, tu stařečkům zpívala nebo poslouchala jejich pohádky. A tak jim čas plynul v radosti, smutek od nich už dávno někam zmizel.
Jednou se babička nějak rozstonala. Měla jedinou starost, ne o sebe, nýbrž o to, kdo donese dědovi na pole oběd. Když se to žabka dověděla, jen se zasmála. Přece je tu ona!
„Tak Ty myslíš, že bys unesla oběd?“
„No ovšem, babičko, já přece umím víc než jen do vody skákat a písničku zpívat. A cestu také dobře znám, jen se nebojte!“
Babička tomu sice moc nevěřila, co se však dalo dělat. Zabalila oběd do šátku, dala uzlík žabce na krk a hop, hop, už to šlo. Za chvíli jí žabka i s uzlíkem zmizela z očí.
Skáče žabka, poskakuje a na oběd pozor dává, aby se jí nevysypal. Když už byla blízko pole, zaslechla dědečka, jak si dělá starosti.
„Co ta babička nejde? Už dávno minulo poledne, slunce se začíná k zemi sklánět, a babička nikde!“
Na oběd ani nevzpomněl, jen o babičku měl strach, aby se jí snad něco nestalo. Nevšiml si ani, že ho od lesa sleduje nějaký hezky oblečený mladík. V tom vpadl dědečkovi do myšlenek známý jasný hlas, známá líbezná písnička jako by ho chtěla uklidnit:

„Ať se, milý tatíčku,
kolo štěstí točí!
Nezůstane nikdy sám,
kdo má hodné oči……“

Dědeček hned zvedl hlavu a co nevidí! Cestou k němu uzlíček poskakuje, žabku za ním ani nevidět. Stařeček se dal ze vší starosti do smíchu a hned šátek s obědem i se žabkou popadl. Než se však stačil zeptat, co se vlastně stalo s babičkou, padl na něho stín a ozval se milý, vlídný hlas:
„Kdopak Ti tu, sedláčku, tak krásně zpíval?“
Dědeček vzhlédl a uviděl pěkně oblečeného mladíka.
Pamatujete se, jak se díval od lesa na svět? To byl on. Měl smutné, hodné oči, v hlase avšak měl naději a radost.
„Vidím, že se mě lekáš. Nestrachuj se, rád bych jen věděl, kdo tak líbezně zpívá. Dlouho už chodím smutný po království, až dnes mě potěšil ten hlas. Až dnes jsem po dlouhé době poznal, jak chutná radost. Můžeš mi říci, kdo to byl?“
„Moje dcerka, pane,“ odpověděl dědeček po chvilce váhání.
„Dcerka? A jak je stará? Vždyť tu nikoho nevidím!“ divil se mladík.
„No…. stará…. stará není,“ vyhýbal se dědeček odpovědi, protože byl na rozpacích.
„Pěkně Tě prosím, sedláčku, ať mi ještě zazpívá, dávno už jsem se tolik nepotěšil,“ povídá ten cizí mládenec tak smutně a prosebně, že dědeček jeho pohledu neodolal.
„Jak chceš, pane, nebuď však překvapen. Moje dcerka není dívka jako jiné, je to žabka.“
Ukázal žabku na dlani a hezky ji pohladil. Žabka zamrkala a mladíkovi tak krásně zazpívala, že ho přešel skoro všechen smutek. V okouzlení ani nevnímal, že to zpívá žabka, slyšel jen ten líbezný něžný hlas. A protože krásné je pro nás to, co se nám líbí, zvolal mládenec bez rozmýšlení:
„Prosím Tě, stařečku, abys mi dal svou dceru za ženu. Jsem princ, dědic této země, a budu svou nevěstu očekávat zítra na královském hradě.“
Nečekal ani na odpověď nebo souhlas, to princové málokdy dělávají, jen žabku pohladil a s radostí a nadějí v očích odešel do lesa. Než se dědeček stačil vzpamatovat, byl mladík pryč.
Princ! A chce jeho dceru ..... žabku za ženu! To se bude babička zase jednou divit! Dědeček ani nevzpomněl na oběd a honem domů. Přiběhl do chalupy, hned k babičce a už jí všechno po pořádku vypráví. Babička z toho byla ráda i nebyla ráda. Žabku chce za ženu sám princ ..... to je radost, ovšem zase to znamená, že oni s dědečkem zůstanou sami a to je smutné. Také se starala, zda to princ myslel s tou svatbou doopravdy. To dělá maminkám vždycky starost.
„Myslel, maminko, určitě myslel. Měl takové smutné a hodné oči a pak je měl tak veselé, že to ani jinak myslet nemohl.“
Oba starouškové v tom přemýšlení docela zapomněli na toho, koho se to vlastně nejvíc týkalo ..... na žabku. Ta přece byla ve všem hlavní osobou. Žabka na sebe však zapomenout nedala.
„Jen se o mě, tatínku a maminko, nebojte, však ono to dobře dopadne. Jen Vás prosím, abyste mi na ráno přichystali na cestu bílého kohouta, ostatní si sama zařídím. Však já se na tom hradě neztratím, uvidíte.“
„Máš pravdu, dcero naše, byla jsi hodná a mnohému ses u babičky naučila. Syn se poznává po otci a dcera po matce, proto Ti věřím, že se tam neztratíš. Ve štěstí Ti bránit nechceme. Byla jsi štěstím nám, budeš i svému muži, ať je to kdokoliv,“ zakončil řeč dědeček a šel pro kohouta.
Ráno byl bílý kohout připraven. Žabka si oblékla zlatou korunku a sluncové šaty, sedla na bílého kohouta, do ruky si vzala žitný klas, pobídla tím klasem kohouta a hyjé do hradu!
Princ se v hradě zatím ani rána dočkat nemohl. Pořád v duchu slyšel ten hlas a cítil tu radost, jako když na poli poslouchal. Seběhl k hradní bráně a netrpělivě vyhlížel. Jakmile se objevila podivná jezdkyně na bílém kohoutu, běžel jí princ hned naproti a k úžasu všech strážných ji sevřel do náruče: tolik se mu po zpěvu stýskalo. Pcha, žábu! Říkali si strážní, jak se však podivili! Jen princ žabku objal, zablesklo se a před princem stál místo kohouta nádherný bělouš. A v náručí držel princ místo žabky krásnou princeznu v sluncových šatech a se zlatou korunkou na hustých vlasech. Princ nemohl ani uvěřit vlastním očím. Honem ke králi, starému tatíčkovi!
Jako bleskem se roznesla novina po hradě, a tak starý král už o princezně věděl. Přesto však ho její krása překvapila. Ještě více však chválil, že přinesla žitný klas.
„Je vidět, že budeš moudrou vládkyní, když myslíš především na chléb. Vznešený dovede být leckdo, to stačí myslet jen na sebe. Být však důstojný a moudrý vládce, to znamená především myslet na druhé. Proto Tě prosím, abys byla mou dcerou a manželkou mého syna. Tys ho udělala šťastným. Chtěla bys u nás zůstat?“
„Ovšem, královský tatínku, vždyť jsem proto přijela. Jen bych si přála, abych mohla k sobě vzít ty, kteří mě vychovali. Chtěla bych se jim za všechno odvděčit.“
Král rád souhlasil, a tak mohla hned být slavná svatba. Princezna ..... žabka pak s princem šťastně žila a pomáhala mu spravedlivě vládnout. I na trůně se moudrý vládce své moudré manželky na radu ptává. A když měl princ nějaké starosti, zaháněla mu je jeho oblíbenou písní, kterou mu teď zpívávala už spolu s jejich dětmi:

„Ať se, milý muži můj,
kolo štěstí točí!
Nezůstane nikdy sám,
kdo má hodné oči.“