Dietmarova lžipohádka

Teď vám něco povím o zemi Kdovíkde, kde jsem byl kdovíkdy. V té zemí létají po nebi jako střely pečení kohoutci, bříška mívají obrácená k nebi, biskupové jim berou směr k peklu. Mlýnské kameny i kovadliny tam voraři plavívají po vodě jako dřevo, ropuchy tam pojídají ledovou tříšť; jedna měla takový hlad, že spolkla dokonce i radlici.

Potkal jsem tam tři chlapy, kteří chytali na poli zajíce. Kráčeli mezi hroudami na chůdách a odráželi se berlemi; jeden z nich byl hluchý, druhý byl slepý, ten třetí byl němý a ptáte se, jaký byl ten čtvrtý? Nu ten byl přeci chromý. A jak toho zajíce chytili? Inu chytře, jen poslouchejte. Slepý uviděl zajíce, jak si peláší přes pole, němý zakřičel na chromého, kterýžto ani malou chvíli nelenil a zajíce popadnul za krk. A hluchý? No ten nedělal nic, protože celý ten čas hrál na dudy.

O kus dál jsem potkal lodníky, co chtěli plout po zemi, a tak napjali plachty, do kterých se opřel vítr a oni uháněli přes širošírá pole, až dopluli na jednu vysokou převysokou horu, kde se pak bídně utopili.

Je to podivuhodná země Kdovíkde, rakové jsou tam tak rychlí, že si troufnou i na zajíce; krávy tak čiperné, že žijí na střechách domů, a mouchy tam mají velké jako kozy. Tak, tak.

Nu, teď by měl někdo otevřít okno, aby mohly ty moje lži ven.