Délka života

Když náš Pán stvořil svět a všem živočichům určoval délku života, přišel k němu osel a zeptal se: „Pane, jak dlouho budu žít?“ „Třicet let,“ odpověděl Pán: „vyhovuje ti to?“ „Pane,“ odvětil osel: „to je příliš dlouhý život. Pomysli na moje těžké živobytí, od rána do večera vláčím ve mlýně těžké pytle s obilím, aby jiní mohli jíst chleba, mě samotnému za to platí ranami a kopanci! Promiň mi část takového života, Pane.“ A Pán se smiloval a určil oslovi jen osmnáct let a ten spokojeně odešel.

Za chvíli přišel pes. „Tak jak dlouho chceš žít ty?“ zeptal se ho Pán: „Pro osla bylo třicet let mnoho, ale ty bys s nimi mohl být spokojen.“ „Pane,“ odvětil pes: „opravdu to tak chceš? Jen si vzpomeň, kolik já se naběhám, tak dlouho mě nohy neusnesou, od neustálého štěkání brzy ztratím hlas, od kousaní zuby, co mi pak zbude? Jen bych se někde motal z kouta do kouta a k tomu kňučel.“ Pán uznal, že má pes pravdu a určil mu k žití jen dvanáct let.

Potom přišla opice. „Ty jistě budeš chtít žít třicet let, viď?“ řekl Pán: „Nemusíš pracovat jako osel, ani hlídat jako pes a jsi vždy dobře naladěná.“ „Ach, Pane,“ odvětila opice.„vypadá to tak, ale je to jinak. I když mi prší jáhlová kaše, nemám na ni žádnou lžíci. Mým údělem je neustále provádět zábavné kousky a vesele se šklebit, aby se lidé smáli, a když mi podarují jablko a já do něj kousnu, je kyselé. Vždyť je pod tou veselostí skryt smutek! Třicet let? To, Pane, nevydržím.“ Pán byl milostivý a věnoval opici jen deset let.

Konečně se objevil člověk, byl veselý, zdravý a spokojený a prosil Boha, ať mu určí délku života. „Budeš žít třicet let,“ řekl Pán: „stačí ti to?“ „Cože? Tak krátce?!“ zvolal člověk pohoršeně: „Sotva dostavím dům a v krbu bude hořet oheň, sotva ponesou zasazené stromy ovoce a já budu se životem spokojený, tu mám umřít? O Pane, dej mi víc času!“ „Nu, mohu ti věnovat oslových osmnáct let.“ řekl Bůh „To je málo, Pane.“ řekl člověk „Nu, tak k tomu můžeš mít dvanáct psích let.“ řekl Bůh. „Stále je to málo.“ zvolal člověk. „Nu, dobrá,“ řekl Bůh: „dám ti ještě deset opičích let, ale víc už ani rok.“ Když člověk od Pána odcházel, moc spokojený nebyl.

Od těch dob žije člověk sedmdesát let. Těch prvních třicet jsou lidská léta, utíkají rychle, to je člověk zdravý, pracuje s chutí a těší se z života. Pak přichází osmnáct oslích let, kdy na něho kladou břemena, hezky jedno po druhém a vláčí pytle s obilím, kterým se živí jiní a za jeho věrné služby mu platí ránami a kopanci. Pak přijde těch dvanáct psích let, to jen leží v rohu a kňučí, protože mu chybí zuby, kterými by kousal, a když i tento čas pomine, tu jeho život uzavírá deset opičích let. To je člověk hloupý a prostoduchý, vyvádí pošetilé věci a bývá pro smích i dětem.