Co se odehrálo v zámku Sněhové královny a co se přihodilo potom

Stěny zámku byly z poletujícího sněhu a okna a dveře z řezavého větru. Bylo tu na sta sálů, všechny tak, jak je sníh navál. Největší se táhl na mnoho mil. Všechny byly osvětleny severní září a byly náramně velké, ale prázdné a ledově chladné a zářivé. Nikdy sem nepřišlo ani tolik veselí, jako bývá na plese medvědů, když jim vichr k tomu hraje a ledoví medvědi chodí po zadních nohách a chovají se vybraně. Nikdy se tu nekonaly hry se zástavami a vyplácením; ba nebyly tu ani kávové schůzky bílých lišcích slečinek. Prázdno a zima bylo ve velkých sálech Sněhové královny. Severní záře svítila tak pravidelně, že bys mohl vypočítat, kdy bude svítit nejvíc a kdy nejméně. 
Uprostřed prázdného, nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl přesně takový jako druhý, že to bylo opravdu umělecké. A uprostřed něho seděla Sněhová královna, když byla doma. Říkala, že sedí na zrcadle rozumu a to že je jediné a nejlepší na tomto světě. 
Malý Kaj byl zimou celý modrý, ba skoro černý. Ale nepozoroval to, neboť mu královna polibkem odcarovala pocit zimy a jeho srdce bylo takřka rampouchem. Chodil a tahal několik ostrých plochých ledových ker, které přerozmanitě skládal, neboť z nich chtěl něco sestavit. Počínal si jako ostatní děti, když skládají dřevěné destičky ve všelijaké tvary. Kaj také sestavoval tvary a nejumělečtější z nich byla „ledová hra rozumu„. Zdálo se mu, že jsou ty tvary znamenité a důležité. To způsobovala ona střepina skla, jež mu tkvěla v oku. 
Kaj sestavoval rovněž tvary, které tvořily psané slovo. Ale nikdy nedovedl sestavit slovo, které nejvíce chtěl, totiž: Věčnost. A Sněhová královna pravila: 
„Sestavíš-li to slovo, staneš se svým samostatným pánem a já Ti dám celý svět a ještě pár bruslí!“ 
Ale on to nedovedl. 
„Nyní odletím do teplých zemí,“ řekla Sněhová královna. „Chci se tam podívat do černých kotlů.“ 
Těmi kotli myslela hory chrlící oheň, sopky Etnu a Vesuv, jak my jim říkáme. 
„Trochu je pobělím,“ pravila, „neboť to dělá dobře citrónům a vinné révě.“ 
Sněhová královna tedy odletěla a Kaj seděl úplně sám v prázdném ledovém sále ..... dlouhém mnoho mil. Díval se na ledové kry a přemýšlel a přemýšlel, až to v něm praskalo. Úplně tuhý seděl tiše, že bys myslel, že je nadobro zmrzlý. 
V tom právě vešla Gerda do zámku velkou branou z řezavých větrů. Ale ona se pomodlila večerní modlitbu a větry se utišily, jako by chtěly usnout, a Gerda vstoupila do velkých, prázdných, studených sálů. ..... Tu spatřila Kaje, poznala ho, padla mu okolo krku a zvolala: 
„Kaji, můj miláčku, malý Kaji! Tedy jsem Tě přece našla!“ 
Ale on seděl úplně tiše, strnulý a chladný. I vytryskly Gerdě horké slzy. Padaly mu na prsa, pronikly až k srdci, roztavily rampouch a strávily střepinu zrcadla uvnitř. Kaj se na ni podíval a ona zpívala píseň: 
„Vzkvétají růže v údolích, radostné jaro voní v nich.“ 
Tu vypukl Kaj v pláč. Plakal, až mu střepinka skla vypadla z oka, poznal Gerdu a jásal: 
„Gerdo! Miláčku, malá Gerdo! Kdepak jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“ I rozhlížel se kolem. „To je zde zima! A tak prázdno a všechno tak veliké!“ 
Kaj se přivinul ke Gerdě a ona se smála a plakala radostí. Bylo to tak krásné, že i kusy ledu tančily radostí kolem. Když byly kusy ledu unaveny a lehly si, tvořily právě ono slovo, o němž Sněhová královna řekla Kajovi, že sestaví-li je, bude svým pánem a ona mu dá celý svět a k tomu ještě pár nových bruslí. 
A Gerda jej líbala na tváře, až opět rozkvetly. Líbala mu ruce a nohy, až byl opět čilý a zdravý. Jen ať si Sněhová královna přijde domů, jeho osvobození je tu napsáno zářivými rampouchy. ..... 
I vzali se za ruce a šli z velkého zámku. Hovořili o babičce a růžích nahoře v podstřeší. A kudy šli, uložily se větry a zazářilo slunce. Když se blížili ke keři s červenými jahodami, stál tu sob a čekal. Měl s sebou mladou sobí samici, jejíž vemeno bylo plné. Dala oběma dětem své teplé mléko a políbila je na ústa. Potom odnesli oba sobi Kaje a Gerdu nejprve k Fince, kde se ohřáli v její horké světnici a poradili se s ní o zpáteční cestě, a potom k Laponce, která jim ušila nové šaty a upravila sáně. 
A sob a mladá sobí samička poskakovali a utíkali s nimi až na hranice země. Tam, kde vyhlížela první zeleň, rozloučily se děti se soby a s Laponkou. 
„Sbohem!“ řekli si navzájem. První ptáčkové začali cvrlikat a les měl zelené pupence. Z lesa vyjela na krásném koni, kterého Gerda znala (byl kdysi připřažen k zlatému kočárku), mladá dívka se zářivě červenou čapkou na hlavě a s pistolemi po boku. Byla to loupežnická dívka, kterou omrzelo být doma, i chtěla nejprve na sever a později jiným směrem, podle toho, co ji napadne. 
Poznala hned Gerdu a Gerda poznala ji. To bylo radosti! 
„Jsi Ty ale chlapík a dovedeš se potulovat!“ řekla malému Kajovi. „Ale ráda bych věděla, zasloužíš-li, aby někdo pro Tebe běžel až na konec světa!“ 
Ale Gerda jej pohladila po tvářích a ptala se po princi a princezně. 
„Ti odjeli do cizích zemí!“ pravilo loupežnické děvčátko. 
„A vrána také?“ ptala se malá Gerda. 
„Vrána je mrtva!“ odvětilo děvčátko. „Její krotká přítelkyně osiřela a nosí černý pásek okolo nožičky. Naříká náramně, ale to se jenom tak staví. ..... Ale teď mi povídej, jak se Tobě daří a jak ses dostala ke Kajovi!“ 
A oba, Gerda i Kaj, vypravovali. 
„A byla tam papírová zem a Vy jste se propadli až sem!“ řekla loupežnická dívka, když dokončili. I podala jim oběma ruku a slíbila, že pojede-li někdy jejich městem, zajde k nim na návštěvu. Potom jela dále do širého světa. 
Ale Kaj a Gerda šli ruku v ruce, a kudy kráčeli, bylo krásné jaro s květinami a zelení. Kostelní zvony vyzváněly a oni poznali věže velkého města, v němž bydleli. 
I šli do něho a rovnou k babiččiným dveřím po schodech do světnice. V té stálo vše na témž místě jako dříve a hodiny říkaly: Tik, tak! A ručičky se otáčely. Ale když procházeli dveřmi, zpozorovali, že se stali dorostlými lidmi. Růže na římse kvetly a dosahovaly až do otevřených oken. Tu také stály obě dětské stoličky a Kaj a Gerda si sedli každý na svou a drželi se za ruce. Zapomněli na chladnou krásu u Sněhové královny jako na těžký sen. 
Babička seděla v záři božího sluníčka a četla hlasitě z bible. 
A Kaj a Gerda se dívali sobě navzájem do očí a náhle porozuměli staré písni: 
„Vzkvétají růže v údolích, radostné jaro voní v nich.“ 
I seděli tu oba dorostlí, a přece děti, děti srdcem. 
A bylo jaro, vonné, krásné jaro!

Zdroj: www.abatar.cz