Císařský hejtman

Kterak s Turky válčil a nelítostně je mordoval a jak také syna ve válečném řemesle sám vyučil, a nakonec přece jen sešel bídnou smrtí.

Na jižním konci Pavlovských vrchů stál hrad Mikulov. Za tureckých válek jej koupil i s městem uherský hrabě Ladislav Kerecsényi z Kaniefeldu za šedesát tisíc českých tolarů. Nebyla to maličkost, co hrabě zaplatil bývalému majiteli. Kerecsényi byl císařský hejtman a známý turkobijec, který se stal velkým oblíbencem císařovým a měl veliké jmění. Udatný válečník vycvičil ve zbrani mnoho císařských vojáků. Když jeho syn Kryštof odrůstal dětským střevíčkům, jednoho dne se rozhodl, že ho bude učit válečnému řemeslu.
„A nyní se budeš každého rána cvičit ve zbrani. Naučíš se všechno, co potřebuje dobrý voják vědět. Nebo snad nechceš být dobrým vojákem?“
„Chci! Chci!“ zavýskal Kryštof radostí a hrabě byl spokojen.
„Přijdu se na Tebe podívat, synu! Tak mi nedělej před vojáky ostudu, jinak dostaneš pětadvacet ran holí jako každý druhý, který svého velitele na slovo neposlechne.“ Kryštof měl přísného otce. Od mala neměl jiných hraček než dřevěné meče a vyřezávané vojáčky, malé bubínky, luk a šípy, vojenské helmice a podobné věci. Všechno, co si otec pro něho vymyslel, dal také udělat. Hraběnka to nerada viděla a neustále se o chlapce strachovala, že si ublíží. Hrabě však umíněně tvrdil, že z chlapce vychová zrovna tak dobrého vojáka a velitele, jako je on sám. Když přijeli do Mikulova, Kryštofova matka byla už mrtva. Lidé říkali, že ji hrabě utrápil. O Kryštofa se staral jeden vysloužilý voják, který i hraběte kdysi vyučil vojenskému řemeslu. Starý Jánoš byl pro Kryštofa vším, a proto také musel první o všem vědět.
„Jánoši! Jánoši! Ze mne bude voják!“ křičel malý Kryštof, když ho hledal po chodbách mikulovského zámku.
Starý voják spal nejraději dole v konírně. Tam vedle koní mu bylo nejlépe. Za celý život se něco najezdil a kolik koní pod ním padlo. Hrabě ho však nutil, aby spal nahoře v komnatě s malým Kryštofem. Přes den si tedy na chvíli zaskočil do konírny, tam se svalil do sena a trochu si zdříml, jako tomu byl po léta zvyklý. Kryštof ho našel, zatahal starého vojáka za nos a křičel:
„Vstávej, Jánoši! Nebo to na Tebe povím otci, že tu zase spíš. Pojď honem, budeme spolu cvičit ve zbrani!“
Starý Jánoš se probral z dřímoty. Jak uviděl chlapce, postavil se před ním do pozoru jako před nějakým velitelem.
„Co budeme dělat, mladý pane? Nějak jsem špatně slyšel. My a cvičit? To bude asi mýlka. Ještě tak s dřevěným koníkem a bubínkem, ale s pořádnou zbraní? To snad ne!“ Mladý Kryštof se před ním vypnul, jak uměl nejlépe.
„Jen si ze mne nedělej šašky, nebo to na Tebe řeknu otci!“
„A to by dobrý voják nikdy neudělal, Kryštofe! A Ty snad chceš být dobrým vojákem, nebo ne?“ řekl mu dobrácky starý vysloužilec.
„Tady je moje ruka a buďme zase kamarády, Jánoši! Já Ti cestou řeknu, co mi všechno otec povídal.“
Malý Kryštof vzal starého vojáka za ruku a vyšli spolu z konírny. Všichni z hradní čeledi i vojáci ty dva dobře znali. Sotva se přistěhovali na Mikulov, starý Jánoš s Kryštofem prolezli každý kout a nic jim neušlo. Potom jim dal hrabě dva koně a každý den spolu vyjížděli až za město na Kopeček, odkud bylo vidět daleko do kraje.
Hrabě Kerecsényi to se synovým výcvikem myslel doopravdy. Poručil mu dát do rukou opravdové zbraně, i když byly ještě veliké a těžké.
„Jen ať si zvyká, chlapec! Dostane brzy sílu a obratnost, Ty se o něho nestrachuj!“ říkal starému Jánošovi, kterému bylo malého Kryštofa líto.
 Ten mával kolem sebe krátkým mečem tak dlouho, až byl k smrti unavený.
Za krátký čas vystřídal Kryštof několik druhů zbraní. Otec byl na něho přísný a neodpustil mu žádnou chybičku. A když si jednou zvlášť dobře vedl, vymyslel si pro něj hejtman zvláštní odměnu.
V hradním sklepení bylo mnoho tureckých zajatců. Někteří tu čekali na výkupné, jiní na výměnu. Hrabě jich nechal několik vyvést na nádvoří a poručil, aby je vojáci přivázali ke starým lípám. Kryštof na to hleděl jako u vytržení.
„Co s nimi budeme dělat? Copak mohu do těch Turků střílet?“
„A do koho jiného? Snad ne do našich vojáků? Ty musíme šetřit, těch není nikdy dost. Jen se na mne dobře dívej! S lukem už umíš zacházet, teď jen zamíříš na cíl a spustíš! Podívej se, těsně nad hlavu!“
Šíp letěl vzduchem a zabodl se přesně nad hlavu Turka, který se díval vytřeštěnýma očima na hejtmana.
„A co když se do stromu netrefím? Pak toho Turka jistě propíchnu.“
„O to přece jde, Kryštofe! Musíš se naučit Turky střílet, jinak z Tebe voják nebude.“ Malý Kryštof byl z toho celý nesvůj. Podíval se po starém Jánošovi, co ten tomu říká, ale stařec mlčel. Dobrý voják musí umět poslouchat na slovo a hejtman Kerecsényi nikdy nestrpěl neposlušné vojáky. Chlapec tedy napnul luk a chvějící se rukou pustil šíp rovnou k Turkovu srdci. Zůstal tam vězet.
„Výborně, Kryštofe! Tak se mi líbíš,“ radoval se hrabě, ale Kryštof z toho velikou radost neměl. Ještě asi nebyl dobrý voják.
Brzy se po městě rozneslo, že hejtman dává střílet bezbranné zajatce. Všichni tu zvůli odsuzovali, ale nebylo nikoho, kdo by to císařskému hejtmanovi zakázal. Mezi zajatými Turky bylo mnoho nářku. Čekali, že je turecký paša vykoupí nebo vymění a nyní viděli, že už je šetřit nikdo nebude.
Na Mikulově byl uvězněn také Ali, syn tureckého paši. Když padl do zajetí, nabídl hejtmanovi za sebe pět tisíc dukátů. Hrabě Kerecsényi s tím souhlasil a povolil mu, aby poslal svého sluhu Hasana k pašovi. Ten se ale dlouho s výkupným nevracel a Turků ve vězení stále ubývalo. Až jednoho dne byl na dvůr vyveden také Ali. Kryštof si už zvykl střílet do živých terčů a jeho otec byl na každý jeho dobrý zásah hrdý. Když přivázali ke stromu Aliho, hrabě nechal z vězení vyvést ještě jiné zajatce, pak hlasitě řekl synovi:
„Dnes musíš zvlášť dobře mířit, chlapče! Ten Turek mne stojí pět tisíc dukátů, ale když ho na první ránu zastřelíš, rád je oželím.“
„To budeš mít ale velikou škodu, otče! Proč ho tedy neušetříš?“ divil se Kryštof a se zájmem si mladého Turka prohlížel.
Ali stál u stromu a hrdě čekal na smrt. Nikdy by byl křesťanské psy o milost neprosil. To by mu měl jeho otec, turecký paša, za zlé. Raději ať zahyne jako všichni ti jeho lidé před ním, než aby se ponížil. Hrabě hlasitě zvolal, aby to všichni na nádvoří slyšeli:
„Nemám rád, když někdo nedrží slovo. Kdyby turecký paša chtěl dát za syna tolik peněz, dávno by už je byl poslal. Jen střílej, chlapče!“
Vtom mu stráže oznámily, že před branou stojí posel tureckého paši, zda ho mohou pustit do hradu.
„Jen ho pusťte! Ať se podívá, jak se můj syn naučil dobře střílet Turky!“ řekl hrabě. Jakmile stráže bránu otevřely, vjel na nádvoří tryskem Aliho sluha Hasan. Když viděl, co se děje, padl hejtmanovi k nohám a položil před něho žádané výkupné. Hrabě ho však nohou odkopl jako prašivého psa a nařídil Kryštofovi, aby střílel.
„Alláh! Alláh! Pane můj! Buď pamětliv, že je to Ali, syn velikého tureckého paši, za kterého jsem Ti přivezl pět tisíc dukátů!“
„Dobře se dívej, Turku, abys pak mohl svému pánovi povědět, jak trestám jeho váhání. Dlouho trvalo, než jsi přijel. Vím dobře, že pašovi bylo líto peněz, ale za syna je mohl dát bez váhání. Kryštofe, střílej!“
Všichni kolem trnuli, co se bude dít. Staří vojáci se sázeli, zda Kryštof toho Turka zabije nebo ne. Děvečky s pláčem utekly, jen starý Jánoš hleděl na svého svěřence zachmuřeně. Tohle nebyla dobrá škola pro mladého synka!
A Kryštof střelil. Ránu vedl dobře, zasáhla Aliho rovnou do srdce. Když Hasan k nebohému přiskočil a objal ho, vydechl v jeho náručí naposledy.
„Ali! Ali! Alláh il Alláh!“
Hrabě pochválil Kryštofa za přesnou střelu, ale jinak všichni kolem mlčeli a dívali se na mrtvého Turka. Nikomu z toho nebylo do smíchu, nikdo se neradoval. Když Hasan požádal hejtmana, aby mu dal Aliho mrtvolu, že ji doveze tureckému pašovi, milostivě svolil. Poručil svým vojákům, aby tělo Aliho zašili do starého pytle, a potom ho poslali jeho otci.
Z Kryštofa vyrůstal divoký mládenec. Před ničím se nezastavil, s nikým neznal slitování, nikoho nešetřil. Při jedné nešťastné šarvátce zranil Jánoše tak, že starý z toho měl smrt. Když se hrabě ptal syna, jak se to stalo, Kryštof odpověděl:
„Měl být rychlejší, otče! Ale co chceš dělat s takovým starcem, vždyť už stejně k ničemu nebyl!“
Brzy se turecký paša dozvěděl o potupné smrti svého syna Aliho a hrozně se rozzuřil. Potom zvedl své janičáry a sám je vedl na Moravu, aby se hraběti pomstil. Zatím se však stal hejtman Kerecsényi velitelem městské pevnosti Gyulu v Uhrách. Na nové místo vzal s sebou syna Kryštofa, aby si zde vysloužil důstojnickou hodnost. Císař sliboval veliké odměny, když se jeho vojáci budou statečně bránit proti Turkům.
Paša přitáhl k městu Gyulu a začal je dobývat. Protože Turků byla veliká přesila, hejtman stáhl svoje vojsko z města do hradu. Než však město opustil, dal je zapálit, aby se z něho nic nedostalo nepříteli do rukou. Na hradě se urputně bránil. Turecký paša si zatím svolal janičárské velitele. Byli to jeho nejvěrnější vojáci, kteří mu sloužili do posledního dechu a krůpěje vlastní krve.
„Janičáři, děti moje! Dobře svého pána poslouchejte, on Vám důvěřuje. Když hradu dobudete, všechna kořist je Vaše! Jen toho křesťanského psa, hejtmana Kerecsényiho, mi dáte živého. Kdo mi ho přivede, tomu dám svůj vlastní kinžál.“ Janičáři viděli, že pašovi asi moc na hejtmanovi záleží, když slibuje takové odměny. Věděli, že ho musí stůj co stůj přivést, jinak by pašu hrozně rozlítili a kdo ví, jaké by se potom dočkali odměny.
Po zahájení tureckého útoku držel se Kryštof pořád po boku svého otce. Bil kolem sebe hlava nehlava, ale Turci stále doráželi a byla jich značná přesila. Císařští vojáci už padali únavou a hejtman viděl, že se neubrání. Proto požádal pašu o příměří.
Turecký paša souhlasil, ale hned žádal pro své janičáry pět tisíc dukátů a pozval hejtmana do svého stanu. Tomu nezbylo než jeho nabídku přijmout. Proto svému synu řekl:
„Kryštofe, nyní se rozejdeme! Člověk nikdy neví, co může Turky napadnout. Nechci, abys přišel zbytečně o život. Ale dám Ti dobrou radu. Zůstaň vždy věrný tomu, kdo si Tě jako dobrého vojáka a velitele bude moci zaplatit. Když se Tě štěstí držet nebude, potom neváhej a hledej si nového pána!“
„Děkuji ti, otče, za všechno, ale dovol mi jít s tebou. Těch tureckých psů se nebojím a Tebe tam samotného nepustím.“
„Jak chceš, chlapče! Nepřítel ale nebývá vždycky milostivý!“
Kryštof trval na svém, proto ho vzal hrabě s sebou. Jeden z janičárů je dovedl až do velikého hedvábného stanu. Když vstoupili dovnitř, turecký paša seděl u ohně a hleděl do plamenů. Jakmile ohlásili hejtmanův příchod, odepjal paša od pasu svůj kinžál a janičárovi ho hodil k nohám. Potom pokynul rukou. Několik mužů přiskočilo k hraběti a jeho synu, aby je odzbrojilo. Když paša dovolil hejtmanovi promluvit, ten pozvedl hlavu a stěžoval si:
„Přišel jsem k Tobě dobrovolně, pašo! A Tvoji lidé se mnou jednají jako se zajatcem. To není dobrým znamením pro Tvoji přízeň.“
Paša přešel tuto stížnost bez povšimnutí a s posměchem řekl:
„Buď vítán, ty postrachu věrných muslimů a chloubo křesťanstva! U nás jsou trochu jiné mravy a zvyky. Ale v mnohém si s vámi nezadáme, hejtmane! Jak vidím, nepřišel jsi sám. Koho jsi s sebou přivedl?“
„To je můj syn Kryštof Kerecsényi, dobrý voják a válečník. Budeš-li, pašo, někdy potřebovat jeho služeb, bude Ti vždycky jen k užitku.“ Paša se na něho posměšně podíval:
„Nevím, zda by měl císař radost, kdyby věděl, že mi nabízíš svého syna. Mám svých vojáků dost a je na ně spolehnutí. Žádný z nich by nešel sloužit císaři.“ Hejtman viděl, že tuto hru s pašou prohrál. Pořád však nevěděl, kde udělal chybu. Ale paša mu ji brzy připomněl.
„Hejtmane Kerecsényi! Nikdy nezůstávám nikomu nic dlužen. A tak ani Tobě nezůstanu dlužen za tu službu, kterou jsi prokázal mému synu Alimu. Zahyneš zrovna takovou smrtí, jakou jsi přichystal Ty jemu!“
Když to Kryštof uslyšel, začal pašu prosit o milost pro otce. Ale paša ho neuznal za hodna svého pohledu. Na jeho pokyn přiběhli sluhové a vyvlekli hejtmana ze stanu. Teprve nyní pohlédl paša na mladého důstojníka.
„Pojď, Kryštofe Kerecsényi! Pojď se podívat, jakou já mám dobrou trefu!“ Musel pašu následovat na veliké prostranství, kde k dubovému kůlu právě přivazovali jeho otce. Ani jim nedovolili se spolu rozloučit. Potom podali pašovi jeho luk a šíp, ten namířil a střelil. Rána šla Kerecsényimu rovnou do srdce. Potom paša nařídil, aby mrtvé tělo zatloukli do velikého sudu a svrhli do Dunaje. Teprve potom se obrátil k mladému Kryštofovi:
„Dobře si pamatuj, hrabě, jak turecký paša odplácí. Oko za oko, zub za zub, život za život! A Ty si jdi, kam chceš! Ale do svých služeb Tě nikdy nevezmu. Možná že bys přišel dřív o hlavu, než dostal řádnou odměnu.“
Kryštof hrabě Kerecsényi se pašovi poklonil a vyšel z tureckého ležení jako ten nejposlednější kmán. Když se vrátil zpět do Mikulova, dlouho se nemohl vzpamatovat z otcovy smrti. Utápěl se v pitkách a bil se na potkání. Veliký majetek, který otec nashromáždil, rozpadal se mu pod rukama a brzy celé panství natolik zadlužil, že je musel pod cenou prodat. Když už nic neměl, vstoupil do služeb k císaři a sloužil mu tak, jako jeho otec, věrně až do smrti.