Cikáni a pán

Vyjel si jeden mocný a bohatý Delija v kočáře sám na projížďku a dostal se hodně daleko do lesa, kam ho cesta zanesla. 
Náhodou potkal čtyři cikány, a ti když viděli, že je sám a že má dva výborné koně, dostali na ně zálusk a usmysleli si, že mu ty koně co nejlíp a co nejpoctivěji ukradnou. 
I skočili na cestu, a sotvaže je Delija po křesťansku pozdravil, všichni sundali z hlavy čapky, klekli před vozem na kolena a jeden z nich povídá: 
„Jsme, pane, šťastni, že jsme se Tě dočkali a že můžeme oplatit aspoň malou část z toho velkého dobrodiní, které nám Tvůj nebožtík otec prokázal, ale nevíme o žádném jiném způsobu, jak Ti to oplatit, než že se všichni zapřáhneme do Tvého kočáru a Tebe v něm sami povezeme.“ 
A tak jeden z nich vypřáhl ty dva koně a ti ostatní se opřeli do vozu a vezli Deliju. Mladíka taková velká pocta překvapila, zalichotilo mu to a proto dovolil, aby ho vezli. 
Pojednou ale cikáni zastavili, řekli: 
„Stačí to už, pane?“ a rozprchli se na všechny strany. 
Pán se rozhlíží kolem dokola, ale ani otcovi přátelé, ani koně nikde. A protože nevěděl, co si počít, nechal kočár stát na cestě a šel pěšky zpátky do města. 
Když přišel domů, zeptala se matka: 
„Kde máš vůz a koně?“ 
A on jí odpověděl: 
„Těžko je všude bez přátel, milá matko. Nechal jsem je přátelům Tvého muže a mého otce!“