Chytrý švec

Byl jeden švec, měl pěkný domek a hezkých pár kousků polí a držel si i pár kousků dobytka. Ale měl tuze měkké srdce, častokrát lidem počkal s dluhy a kvůli té své dobrotě přicházel o peníze, až musel začít prodávat pole, aby se udržel nad vodou.
Prodával, dokud měl co, ale nakonec to došlo tak daleko, že už neměl žádné polnosti a v chlívě mu zbyla jen jediná kravička, ta nejhubenější. Uradil se s manželkou, že prodá i ji. Žena mu povídala:
„Ale copak za ni dostaneš? Vždyť je hubená! Za tu Ti moc nedají.“ Švec si vzpomněl, že má doma starý slabikář, ještě jak chodíval do školy, a řekl:
„Víš co? Vezmu slabikář, dám ho krávě za jesle, ať se něco učí.“ Ale jdi,“ okřikla ho žena, „copak se může dobytče něco učit?“
„No, zkusím to.“
Donesl slabikář a dal ho kravičce za jesle. Protože byla hladová, olizovala ho a bučela při tom:
„Bú, bú, bú.“ Švec se na to dívá a povídá:
„Podívejme se, jak jí to jde! Už se naučila číst ú. A jak jsou ty stránky olízané, jak si v tom slabikáři listuje!“
Protože jí neměl co dát k žrádlu, kravička mu třetí den pošla hlady. Švec koukal na to nadělení, zamyslel se a povídal:
„V městě žije plno vznešeného panstva. Naložím krávu na trakač a odvezu ji tam. Ti páni si jistě koupí maso z učené krávy a utržím moc peněz.“
Vzal krávu na trakač a vezl ji k městu. Tam ho zastavil policajt a spustil na něho:
„Počkejte, copak to vezete?“
„Svou krávu, je učená a chci ji tady mezi těmi vznešenými pány prodat.“
„Dobře, příteli,“ povídal policajt. „Ale do města s ní nesmíte. Zůstaňte s ní za městem na pastvisku a tam si ji prodávejte.“ Tak švec obrátil trakač, odjel na pastvisko a čekal na kupce. Ale nikdo nepřicházel. Až tu krávu ucítil jeden potulný pes, přiběhl na louku, obíhal okolo krávy a štěkal:
„Buf, buf!“ Švec ho odháněl a povídal:
„Cože, na dluh? Kdepak, na dluh Ti nic nedám.“ Ale když nikdo nepřicházel a pes na něj pořád dorážel a štěkal, švec mu povídal:
„No dobrá, tak si tu krávu vezměte, ale zítra ať mně ty peníze donesete. Počkám si na Vás ve městě.“
Shodil krávu z trakače a vydal se k domovu. Cestou šel podle jedné kapličky a v ní stála socha svatého Jana. Švec si povídal: Pomodlím se, aby mně svatý Jan dal dvě stě zlatých, a uvidíme, jestli mně to pomůže.
Klekl si před kapličku a modlil se. Zrovna tudy šel jeden lakomý handlíř a vedl z trhu hříbě, co si tam koupil. Hříbě mu přetrhlo provaz a uteklo mu do lesa. Handlíř schoval tobolku s penězi do kapličky, aby ji v lese nevytrousil, ševce si nevšiml a pustil se chytat hříbě.
Švec se modlí a modlí, až najednou si vzpomene: Musím se podívat, jestli mi svatý Jan už něco nadělil. Dívá se do kapličky a tady to je!
Na zemi leží pěkně schovaná tobolka a je plná peněz. Kolikpak toho je? povídal si švec. Počítal, a dělalo to na groš dvě stě zlatek, zrovna tolik, oč prosil. Strčil si tobolku za košili a chce jít pryč, ale vtom je už zpátky handlíř, tahá ho za ruku a křičí:
„Člověče, to jsou moje peníze, dejte mně je zpátky!“
„Jakpak Vaše,“ povídal švec, „vždyť jsem si je zrovna teď vymodlil.
Dejte mně pokoj! Pakujte se pryč!“
„Já Vás budu žalovat!“ hrozil handlíř.
„Žalujte nebo nežalujte, ty peníze patří mně.“
Chvilku se ještě tahali, ale švec se nedal a handlíř musel jít odtud s prázdnou.
Švec přijel domů s trakačem, strčil ho na dvorek, vstoupil do jizby,
žena se ho ptá:
„Jakpak jsi pořídil, muži?“
„Všecko je dobré, ženo. Podívej se, kolik mám peněz! To mně nadělil svatý Jan. Tu krávu jsem dal na dluh, ale zítra si mám přijít do města pro peníze. Obleč se a půjdeš taky, nakoupíš všecko, co potřebujeme do domácnosti.“
Žena se tomu nestačila divit! Ráno se oba sebrali a vydali se do města. Tam žil jeden hrabě a měl dceru; tu žádný člověk neviděl se zasmát ani usmát, co byla na světě. Hrabě vydal oznámení, že kdo by ji rozesmál, dostane od něho velikou odměnu, jak se patří na hraběte.
Švec přišel do města, hledá svého kupce, aby od něho dostal dlužné peníze. Chodí po rynku i po ulicích, až najednou zahlédl svého psa, jak leží mezi jedněmi vraty. Švec na něho volal, ale pes se zvedl a loudal se pryč. Tu švec hop, chytl ho za obojek a volal:
„Už Tě mám, dej mi mé peníze!“
Milé psisko se splašilo, začalo utíkat, ale švec je držel za obojek z celé síly a jen křičel:
„Zaplať mně dluh, zaplať mně dluh!“
Švec křičel, pes vrčel a štěkal a tahali se, až se dostali na náměstí. Ta smutná hraběcí dceruška zrovna stála u okna a dívala se ven. Kouká na tu podívanou a dala se do upřímného smíchu. Smála se tak hlasitě, až ji pan hrabě uslyšel, hned přiběhl a ptal se:
„Mé dítě, co Ti přišlo k smíchu?“
„Tati, pojď se podívat!“ smála se princezna. „Copak může být někdo tak zpozdilý a chtít peníze po zvířeti?“
Hrabě měl radost, že se jeho jediná dcera poprvé v životě zasmála, a hned poslal sloužícího, ať přivede ševce nahoru do paláce. Švec pustil psa, vyslechl lokaje, ale pak povídal:
„Pane, takhle jít do zámku nemůžu. Podívejte se, ten pes na mně všecko rozškubal a jsem taky samá modřina a krev. Však já si některý den za panem hrabětem přijdu.“
Když se vrátil domů, manželka se ho zhrozila. Měl jen jediné šaty a ty jsou nadranc! No, švec se svlékl a umyl se a žena zatím látala a zašívala roztrhané kalhoty a kabát. Na druhý den přišel do stavení posel s obsílkou, že švec se má dostavit v ten a ten den na úřad. „Že mě on ten handlíř žaloval!“ povídal švec. „Podívám se do města, jak to je.“
Přišel do města, zastavil se u handlíře a povídá:
„Pane kupče, Vy jste mě žaloval?“
„No žaloval, přece za ty peníze, co jste mně vzal.“ Švec povídal dál:
„No, jestli to jsou Vaše peníze, nic se nestalo. Já je mám ještě všecky pohromadě. Ale podívejte se, v tomto oděvu bych šel na úřad nerad, je to samá záplata. Víte co, půjčte mně jedny šaty a košili taky, ať se můžu dostavit k soudu.“
Jak slyšel handlíř o penězích, hned vytáhl ze skříně své nejlepší šaty a vybral mu i košili, boty a klobouk. Švec se vrátil domů, ráno se oblékl od paty k hlavě do nového a povídal:
„Milá ženo, dnes jdu na úřad.“
„Tam Tě asi zavřou,“ naříkala ševcová.
„Ale nic se neboj,“ těšil ji švec, „všecko dobře dopadne.“
Přišel na úřad, handlíř tam už čekal. Pan rada si stoupl a povídal:
„Mistře, Vy prý jste odcizil tady panu handlířovi dvě stě zlatých u kapličky svatého Jana. Co na to povíte?“
„Milostivý pane soudce,“ povídal švec, „to není žádná pravda. To by mohl handlíř taky povědět, že mám třeba jeho kalhoty.“ Handlíř vyskočil a vykřikl:
„Však jsou taky moje!“
„Milostivý pane soudce, vždyť on blázní! To by mohl taky říct, že mám na sobě jeho kabát, jeho košili, jeho klobouk a jeho boty!“
Handlíř byl zlostí celý bez sebe a volal:
„Taky že ano! Kabát, košile,
klobouk, střevíce, všecko je moje!“
Pan rada bouchl pěstí do stolu a handlíře okřikl:
„Už vidím, že docela blázníte! Marš odtud!“
Vyhnal oba dva ven a bylo po soudu.
Švec si vykračoval v nových šatech po městě a pohvizdoval si. V hostinci si koupil doutník, zapálil si ho a povídal si: Nu což, dneska mám příležitost, mohl bych se podívat k milostivému panu hraběti, copak mně asi chce.
Jak vcházel do zámecké brány, stál tam na stráži voják. „Halt! Kam jdete?“ zastavil ševce. „K milostivému panu hraběti.“
„A co tam chcete?“
„Já jsem ten, co rozesmál hraběcí milostslečnu, a dostanu prý nějaké obdarování.“
„No jo,“ povídal voják, „já Vás tam nemůžu pustit, dokud mně nepřislíbíte, že mi dáte polovičku té odměny.“
„Co mám dělat?“ povídal švec. „Tu polovičku dostanete.“ Voják ho pustil a švec kráčel dál. Přišel pod schody, tam stál druhý voják:
„Kam jdete?“
„K milostivému panu hraběti.“
„Copak mu chcete? Já Vás jen tak pustit nemůžu.“
„Ale, vojáčku, vždyť já jsem ten, co rozesmál hraběcí milostslečnu,
a jdu si pro nějakou odměnu.“
„Nepustím Vás tam, dokud mně neslíbíte polovičku.“ Švec se podrbal na hlavě a povídal:
„To je těžká věc! Polovičku jsem už slíbil tomu prvnímu a Vy chcete taky polovičku? No, co se dá dělat, ať ji máte.“ Přišel nahoru, tam stál portýr a povídal:
„Copak si přejete, člověče?“
„Prosím, pane, ohlaste mne u milosthraběte, že přišel ten, co rozesmál hraběcí slečnu.“
„Počkejte, počkejte, já Vás půjdu ohlásit.“
Ohlásil ho a hrabě nařídil, ať mu ševce předvedou. Švec padl na kolena a milostivý hrabě pravil:
„Vstaňte! Copak za to žádáte, že jste mé dítě tak rozesmál a vyléčil ze zármutku?“
„Prosím, Vaše hraběcí Milosti, nežádám nic jiného, jenom padesát holí na zadek.“
„Ale co to povídáte!“ volal hrabě. „Já Vám chci dát něco na penězích!“
„Ale ne, já svoje slovo zpátky nevezmu. Chci padesát holí na zadek!“ Když jinak nedal, hrabě zavolal kaprála s lískovkou v ruce a přinesli do komnaty stolici. Tu švec povídal:
„Počkat, počkat! Já už tu svou odměnu rozdal, já ji nedostanu. Polovičku si na mně vyprosil voják z brány a tu druhou chce mít voják pod schody!“
Všichni se dali do smíchu, zrovna zavolali vojáky, položili je na lavici a hrabě povídal:
„Přáli jste si každý polovičku ševcovy odměny, tak jí hned dostanete!“
Kaprál pochytil lískovku a už jim sázel výplatu na kalhoty, každý dostal pětadvacet tvrdých. Když to všecko skončilo, hrabě povídal:
„Člověče, Vy jste mě rozesmál! Jakpak Vy si stojíte se živobytím?“
„Prosím, hraběcí Milosti, míval jsem se dost hezky. Ale co bývalo, už dávno není. Dával jsem lidem na dluh, až jsem přišel o všecko své jmění, že teď nemám docela nic.“ Hrabě se zamyslel a potom povídal:
„No tak, já Vám to všecko zaplatím. Víte co, najměte si nějaké pomocníky a budete sít boty pro celé moje vojsko.“ Švec šel domů, sebral si k sobě tovaryše, dělal boty pro hraběcí vojsko a vedlo se mu dobře. A jestli ještě žije, pořád ty botky šije, maso jí a víno pije.