Chytrý krejčík

Byla jednou jedna princezna a ta Vám byla tak pyšná, že když přišel nějaký nápadník, dala mu hádanku, a když ji neuhodl, tak ho s posměchem poslala pryč. Dala po celém království rozhlásit, že kdo uhodne její hádanku, toho si vezme za muže, i kdyby to byl ten nejchudší chasník v zemi. A to dodalo odvahu i třem krejčíkům, z nichž ti dva starší si mysleli, že už s jehlou umějí ledajaký kousek, troufnou si tedy i na to královské hádaní. Ten nejmladší z nich byl prťavý a neužitečný větroplach, který svému řemeslu sotva rozuměl, ale i ten si myslel, že je třeba štěstí chytnout za pačesy, a nedal jinak než, že půjde s nimi. Tu mu ti dva pravili:
„Jen zůstaň doma, s tou troškou rozumu, co Ti pánbů nadělil, do světa žádnou díru nenaděláš!“ Ale mrňous se nedal jejich řečí zmást a řekl, že klidně vsadí svou hlavu na to, že si ve světě poradí, a šel s nimi.
Tak se ti tři ohlásili u princezny a chtěli, aby jim řekla hádanku, že přišli ti praví, kteří nit do jehly navléknou. Princezna řekla:
„Mám na hlavě vlas dvojí barvy a Vy uhodněte které.“
„To je maličkost.“ pravil ten první:
„Je bílý a černý jako látka, které říkáme pepř a sůl.“ Ale princezna odvětila:
„Neuhodl jsi! Teď mluv, Ty druhý!“
„Není černý a bílý, ale je hnědý a rudý jako šosatý kabát mého kmotříčka.“
„Neuhodl jsi!“ odvětila opět princezna:
„Ať odpovídá ten třetí, na něm je vidět, že to jistě ví.“ Ten nejmladší statečně předstoupil a řekl:
„Princezna má na hlavě vlas stříbrný a zlatý, to jsou ty dvě barvy!“
Sotva to princezna slyšela, zbledla a šly na ní mrákoty. Ten krejčík to uhodnul, ač byla přesvědčena, že její hádanku žádný člověk na světě neuhodne. Když opět přišla k sobě, pravila:
„Ještě jsi nezvítězil, musíš vykonat ještě něco. Dole v medvědinci leží medvěd, u něj strávíš noc. Když ráno vstanu a Ty budeš ještě živ, pak může být svatba.“ Ale myslela si, že se takto krejčíka lehce zbaví, neboť ten medvěd nenechal nikoho, kdo mu přišel do pracek, dlouho naživu. Ale krejčík se nenechal zastrašit:
„Odvážnému štěstí přeje.“
A když se to bralo k večeru, zavedli ho k medvědovi, který se k němu hned měl a že ho trochu obejme po medvědím způsobu. „Jen pomalu! Jen pomalu!“ zvolal krejčík:
„Přinesl jsem Ti něco na uklidněnou.“ A docela klidně, jako by se nechumelilo, vytáhnul z ranečku vlašské ořechy a počal je rozlouskávat a jíst. Když to byl medvěd uviděl, přišla mu na jazyk mlsná slina a chtěl taky nějaký ten ořech. Tu sáhnul krejčík do ranečku a podal mu plnou hrst, ale nebyly to ořechy, nýbrž oblázky. Medvěd si strčil kamínky do tlamy, ale nerozlouskl ani jeden, ať kousal, jak chtěl. „Ajaj, copak jsi to za hloupého nemotoru, ani ořechy nerozlouskneš!“ pomyslel si a pravil ke krejčíkovi:
„Hej ty, rozlouskni mi ty ořechy!“
„No vypadáš na pořádného chlapáka!“ řekl mrňous. „Máš tak velkou tlamu a neumíš louskat tak malé ořechy?“ Vzal si od medvěda kamínky, v nestřeženém okamžiku strčil do pusy jeden ořech a rozlousknul ho. „Musím to ještě jednou vyzkoušet!“ řekl medvěd:
„Když vidím, jak to jde Tobě, já to taky dokážu.“ Ale krejčík mu dal zase oblázky a medvěd se namáhal, až ho to stálo všechnu sílu, ale věřte mi, ani jeden nerozkousl.
Potom krejčík vytáhl violu a počal zvesela hrát. Když medvěd uslyšel hudbu, nemohl si pomoci a začal tancovat, a když chvíli tancoval, tu mu něco přišlo na mysl a zeptal se krejčíka:
„Poslouchej, je hra na housle těžká?“
„Je to hračka!“ odvětil mu tento:
„Podívej prsty levé ruky položíš tady a v pravé ruce máš smyčec a tím přejíždíš sem a tam. Jde to zlehka a zvesela, koukej, tralala.“
„Tak to bych mohl taky vyzkoušet!“ řekl medvěd „Protože tancuji k smrti rád. Víš Ty co? Vezmeš mě do učení!“
„Ze srdce rád!“ odvětil krejčík „Když máš zájem, ale jak se dívám na ty Tvoje drápy, máš je moc dlouhé, měl bych Ti je trochu zkrátit.“ Tak si nechali přinést svěrák, medvěd do něj položil svoje tlapy a krejčík mu je v tom svěráku pevně sevřel a řekl:
„Teď počkej, až si přinesu nůžky!“ a nechal medvěda bručet a láteřit, jak mu bylo libo, lehnul si do rohu na stoh slámy a usnul.
Princezna to medvědí láteření a bručení večer slyšela, a tak byla celá spokojená, že medvěd dělá s krejčíkem pořádky. Ráno bezstarostně vstala, ale když přišla do medvědince, stál před ní veselý mrňous zdravý jako rybička. Dané slovo nemohla vzít zpátky, a tak král přivolal kočár, do kterého nastoupili i s krejčíkem, a jeli ke kostelu, kde měli být oddáni. Když odjeli, přišli ti dva druzí krejčíci, kteří mu štěstí nepřáli a měli falešná srdce, do medvědince a medvěda ze svěráku vysvobodili. A medvěd pln vzteku pospíchal za kočárem. Princezna uslyšela jeho bručení a řev a zavolala:
„Medvěd je za námi a chce se s Tebou vypořádat!“ Ale ženich nehnul ani brvou, na chvíli se zamyslel a pak vystrčil z okna kočáru nohy a zavolal:
„Vidíš ten svěrák? Jestli nezmizíš, půjdeš zase do něj!“ Medvěd se leknul, otočil a utekl pryč.
Krejčík dojel v klidu do kostela, kde mu princezna dala svoji ruku a pak žili do konce svých dní spokojeně a vesele jako dva skřivánci. A kdo nevěří, ať tam běží!